Miroslav Brož: Jaké jsou skutečné důvody napjatých vztahů mezi romskou a ukrajinskou menšinou?
Brněnské události, kdy po konfliktu v tramvaji, zabil nožem ukrajinský občan mladého Roma, obnažily v celé nahotě vypjaté a konfliktní vztahy mezi romskou a ukrajinskou menšinou v České republice.
Mnozí komentátoři a analytici se zabývají důvody a snaží se popsat příčiny tohoto stavu. Nejde o nový fenomén, vztahy mezi Romy a Ukrajinci jsou v České republice na bodu mrazu už dlouho a incident, jaký se odehrál v Brně, musel přijít, schylovalo se k němu už delší dobu. Za nezájmu všech odpovědných.
Vztahy mezi Romy a Ukrajinci nebyly ideální už na Ukrajině. Ukrajinští Romové čelili na Ukrajině diskriminaci a segregaci snad ve všech oblastech života, stejně jako v jiných zemích Evropy. Během pomoci ukrajinským uprchlíkům, jsme museli řešit situace, kdy neromští ukrajinští uprchlíci například odmítli nastoupit do autobusu s romskými uprchlíky a který je měl odvézt do bezpečí a raději šli s dětmi několik kilometrů mrazem a sněhem, prý to ně bylo lepší a snadnější, než jet autobusem společně s Romy. Podobně jsme čelili situacím, kdy neromští ukrajinští uprchlíci odmítali spát na jednom místě, v jedné místnosti s romskými uprchlíky, Romové by je prý ve spánku oloupili, znásilnili a snad i zavraždili. Dokážu si snadno představit, že podobně by se pravděpodobně chovali i většinoví Češi, pokud by museli utíkat před válkou do zahraničí, společně s Romy.
Proč má ale k ukrajinským uprchlíkům a Ukrajincům obecně, špatný vztah, velká část českých Romů? Důvody jsou myslím zřejmé a snadno pochopitelné. Byly zmíněny už autory některých předchozích komentářů k brněnským událostem.
Romské děti jsou v České republice diskriminovány ve vzdělávání a často segregovány v substandardních školách. Navzdory tomu, že existuje závazný rozsudek Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který České republice nařizuje přijmout opatření, která diskriminaci a segregaci Romů ve vzdělávacím systému ukončí, naší republice se za dlouhých šestnáct let od jeho vydání, nepodařilo přijmout opatření, která by diskriminaci a segregaci romských dětí ve vzdělávání ukončila a umožnila jejich vzdělávání v běžných školách, v hlavním vzdělávacím proudu. U Romů to údajně nejde. Ovšem všichni Romové viděli, že v loňském roce se podařilo do hlavního vzdělávacího proudu začlenit děti uprchlíků z Ukrajiny. Když byla vůle, šlo to hned, místa v běžných školách se pro ně, na rozdíl od romských dětí, našla okamžitě, přestože neznaly jazyk, ukrajinské děti nemusely čelit diskriminaci, ani segregaci.
Romové jsou v České republice silně diskriminováni na trhu s bydlením. Přestože antidiskriminační zákon je platnou součástí naší legislativy, jeho porušování ve vztahu k Romům nikdo nijak nepostihuje a nevymáhá. Úřady i policie porušování antidiskriminačního zákona ignorují, tolerují a nijak neřeší. Výsledkem toho je, že významná část Romů v České republice nemá možnost si pronajmout běžné bydlení, za běžnou cenu a musí bydlet ve vysoce rizikovém a patologickém prostředí segregovaných romských ghett. Za byty té nejhorší kategorie, tam platí významně vyšší částky, než kolik stojí hezké bydlení v centru města. Loni čeští Romové a Romky viděli, že ukrajinští uprchlíci do plesnivých a předražených bytů v ghettu, ani na lichvářské ubytovny, jít bydlet nemusí, najednou se našly slušné byty, kde je šlo ubytovat. Přesně takové, běžné byty, za normální ceny, po kterých Romové touží a ve kterých by chtěli bydlet taky, ale kvůli neřešené diskriminaci, nemohou.
Nedávno se stal incident, kdy české děti šikanovaly spolužačku z Ukrajiny. Hrubě ji urážely a potom ji poplivaly. Následně se s dívenkou sešel prezident republiky, který ji vyjádřil solidaritu a podporu. To je jistě dobře, prezident v této kauze projevil lidskost a solidaritu, zachoval se skvěle. Jde však o to, že stejnou zkušenost, jako tato holčička z Ukrajiny má asi úplně každý romský žák, nebo žákyně, který chodí do nesegregované školy. Každý z nich zažil něco podobného, nebo ještě horšího a často opakovaně. Romové se samozřejmě ptají, proč se prezident neschází taky s šikanovanými romskými žáky a jejich rodinami, je jich přece obrovské množství a podobné případy šikany Romů, kvůli jejich národnosti, se dějí každý jeden den. Za dobu, kdy je prezident Pavel ve funkci, se případů rasistické šikany romských dětí ve škole, staly už nejspíš už stovky. Nikoho to nezajímá, nikdo to nijak neřeší.
Romové a Romky samozřejmě také celý loňský rok pozorovali, že ne ke všem uprchlíkům z Ukrajiny se Český stát a úřady chovají stejně. Všichni viděli, že úřady z tisíců uprchlíků pečlivě selektují ty s romskou etnicitou a následně se k nim chovají zcela jinak, než k uprchlíkům z Ukrajiny se světlou barvou pleti. Romové si pamatují situaci z loňského jara a léta, kdy se o romských uprchlících z Ukrajiny v české republice masivně šířily dezinformace, že prý to nejsou žádní uprchlíci, ale maďarští ekonomičtí migranti, kteří sem údajně přijeli pro sociální dávky a pomoc si nezaslouží, pamatují si, že tyto anticikanistické hoaxy a dezinformace aktivně šířili i někteří vrcholoví politici.
A tak zatímco ukrajinským uprchlíkům se světlou barvou pleti náš stát pomohl a důstojně se o ně postaral, romské maminky s dětmi spaly v parku ve křoví nebo byly „ubytovány“ za ostnatými dráty, v celách detenčních zařízení nebo ve stanových táborech. Většina rychle pochopila, jaké je nastavení české společnosti vůči Romům a kvapně odjela do zemí západní Evropy s nižší mírou anticikanismu, nebo se vrátila zpět na Ukrajinu. Jestli v ČR nalezli nějakou pomoc a podporu, bylo to zpravidla od dobrovolnických skupin, nebo od romských organizací. Čeští Romové a Romky to celé s napětím sledovali a samozřejmě si kladli otázku, jak to, že se české úřady a instituce chovají k uprchlíkům tolik moc odlišně, jen na základě odstínu barvy jejich kůže.
Dalším významným faktorem, který významně zhoršuje vztahy mezi ukrajinskou a romskou menšinou v České republice, jsou dezinformace a hoaxy, které se šíří především v online prostředí. Část těchto hoaxů a dezinformací byla bezesporu cíleně vyrobena ruskou stranou, aby zvyšovala napětí a vytvářela společenské konflikty. Romové nejsou jedinou částí společnosti, na které jsou tyto dezinformace mířeny, ale právě v romských komunitách padají na velmi úrodnou půdu a významná část Romů a Romek v České republice je pod jejich vlivem. Proč je tomu tak?
Výzkumy ukazují významnou spojitost mezi důvěrou v systém, stát a jeho instituce a tendencí věřit dezinformacím. Romové nemají důvěru v systém a instituce, protože ty jsou silně zasaženy strukturálním anticikanismem, chovají se k Romům diskriminačně a nepřátelsky. Zároveň jsou Romové každodenně konfrontováni s tím, jak o nich samotných, mainstreamová média informují často nepravdivě, překrucují realitu, nebo jak se naopak propagují údajné úspěchy na poli romské integrace a malují situaci Romů na růžovo i když Romové sami vědí, že se nedaří, nefunguje a tyto zprávy jsou lživé a smyšlené. Vědí, že mainstreamová, takzvaně seriózní média, stejně jako úřady a instituce, ignorují problémy, které sužují romské komunity. To, spolu s úplnou absencí romského úhlu pohledu v mainstreamových médiích, jsou některé důvody, proč Romové přistupují s nedůvěrou k mainstreamovým médiím a oficiálním informacím a odpovědi na své otázky hledají jinde, třeba na konspiračních webech a dezinformačních skupinách na sociálních sítích.
Dalším významným faktorem je, že mnoho Romů získalo, díky diskriminaci a segregaci ve vzdělávacím systému substandardní vzdělání, následkem čehož je v chudých romských komunitách nízká úroveň všeobecného přehledu, stejně jako nízká úroveň informační a mediální gramotnosti a často chybí schopnost kritického myšlení, což neumožňuje příjemcům informace zasadit si ji do kontextu a pochopit širší souvislosti. To je v kombinaci s nedůvěrou v systém, oficiální média a narativy, ideální podhoubí pro různé manipulace a pro šíření hoaxů a dezinformací.
Jak z toho ven? Co dělat? Jedinou šancí je ukončení diskriminace a segregace Romů ve vzdělávání, bydlení a dalších oblastech. Začít dodržovat a vymáhat dodržování platného antidiskriminačního zákona, začít už konečně postihovat jeho porušování.
Chceme-li, aby s námi Romové byli na jedné lodi, musíme je nejprve pustit na palubu.