Patrik Banga: A kdo myslí na romské poplivané děti? Na ty se plive už od revoluce, pane Rakušane!
Ne, nechci být zlý. A už vůbec nechci zlehčovat, co se stalo ukrajinské dívce, na kterou si vyšlápli spolužáci. Je to hnus. Už jen proto, že chlapci útočili (asi) v přesile na dívku. Považuju ale za správné říct, že děti za to fakt nemůžou. Jsou totiž odrazem svých rodičů. A pokud jejich rodiče doma nadávají Ukrajincům, dělají to děti přirozeně taky. Tak že jestli existuje řešení, tak to jsou postihy ve škole a důrazná domluva rodičům. I když… na některé rodiče prostě nezabere nic. Na debilitu ještě žádná domluva prostě nezabrala.
Člověk se ale nutně musí zamyslet nad tím, jaký je rozdíl mezi obětí šikany a obětí šikany. A jakkoliv chápu, jaké trauma prožila ta holčička, musím si prostě nutně vzpomenout na to, kolikrát jsem podobnou situaci zažil já. Mí přátelé. Mí příbuzní. Mí sousedi. My všichni. Moje sestra kvůli tomu nechtěla chodit do školy. Na hřiště jsme chodili jen tam, kde bylo víc Romů, protože všude jinde bychom byli terčem přesně takové šikany, jako ta ukrajinská holčička.
Střih, uplynulo dvacet let a identickou situaci zažila moje dcera. Taky na ní ve škole děti pořvávaly, že je cigoška. A taky přišla domů s pláčem. A nechtěla chodit do školy, stejně jako moje sestra před víc než dvaceti lety. A jasně, ve škole jsem udělal virvál, ale jinak to vlastně nikoho nezajímalo. A vlastně to nikoho nezajímá, ani když se to někde v zemi děje každý den. Jsem totiž ochotný vsadit měsíční plat na to, že podobnou situaci prožije některé z romských dětí každý den.
Ale žádný ministr vnitra. Žádná reakce veřejnosti. Žádný tlak na to, aby šikana ve škole byla postihována daleko důrazněji. Musí se počkat na to, až se zveřejní případ ukrajinské holčičky, která se stala terčem útoku stejných dětí, které na ty romské útočí každý den. A každý to bere jako úplně normální věc. U jednoho dítěte to někoho (konečně!) zajímá, u jiných ne. Selektivní solidarita? To si pište. A k tomu pokrytectví nejhrubšího zrna.
A to fakt není nic proti uprchlíkům. Každý, kdo mě zná, tak ví, jak jsem na uprchlíky přecitlivělý. Důsledky války jsem totiž viděl na vlastní oči. A pomáhal, co se dalo. Budu ten poslední, kdo bude vůči uprchlíkům nějak pyskovat. Ale čeho je moc, toho je moc.
Romští uprchlíci (ze stejné Ukrajiny) spali na nádraží, případně na ulici uprostřed Brna a s většinou to ani nehnulo. Že tam taky byly děti? Nezájem. Když už nespali na nádražích, dostali se do stanů ať se vyspí pěkně na blátě hned u vjezdu do tunelu Blanka. Nedůstojné podmínky? Nezájem. Hygiena na nule? Nezájem. Ukrajinec běloch byl integrován v řádech dnů. V důstojném bydlení se státním příspěvkem a většinou s okamžitou možností jít pracovat. K tomu se přidá půl roku (ne)pojištění aut, půl roku grátis dopravy a donedávna téměř pět tisíc měsíčně na hlavu. Mimochodem, zkuste poslat romské dítě do školky/školy bez povinných očkování. Uvidíte ten mazec. Ukrajinec běloch využil a zůstal, Ukrajinec Rom se raději vrátil zpět na Ukrajinu, protože nedostal ani možnost bydlet v lidských podmínkách. Solidarita? Jasně, ale jen pro někoho.
Už více než dvacet let se domáháme toho, abychom měli menšinový pořad v České televizi, nebo se romština jako jazyk největší menšiny v Česku dostal do mainstreamu. Výsledek? Nula. Konflikt na Ukrajině začal v únoru 2022. Hlavní zpravodajská relace ČT začala být dostupná v ukrajinštině o dvacet sedm dní později. A ať je jasno, mě neštve ukrajinský jazyk v České televizi. Mě štve, že dvacet let poslouchám, jak něco nejde a když se chce, tak to jde za dvacet sedm dní!
A když si tohle dám vedle sebe, musím se nutně doma (kde jsem se narodil a od osmnácti tu platím daně nebo přispívám na důchodce) cítit jako větší host, než jsou uprchlíci. Když totiž upozorním na šikanu romských dětí, nestane se (většinou) nic. Když se upozorní na úplně stejnou šikanu, ale obětí je Ukrajinec, je z toho pořad v rozhlase a mluví o tom většina dalších médií v zemi.
A ano, je správně, že se na šikanu upozorňuje. Možná ta holčička pomůže tomu, aby se o šikaně mezi dětmi začalo mluvit. A začnou padat dvojky z chování, rodiče bude řešit OSPOD a třeba se fakt něco změní. Ale když pravidla, tak stejná pro všechny! Selektivní přístup totiž ještě nikdy nic nevyřešil a nevyřeší.
