František Kostlán: Pohrdání právy obětí má dlouhou tradici. Propuštění žhářů je její součástí

Co myslím „právem obětí“? Jestliže například pachatel dostane za zavraždění jednoho člověka směšně nízký trest, jaký asi má v očích soudu (společnosti) ten zavražděný „cenu“? Zvolím pro zdůraznění svých slov extrémní příklad: Jak uctila společnost utrpení obětí, tedy i pozůstalých, když pachatel nedostal za usmrcení jednoho člověka ani stodenní trest? (norský terorista Breivik, který za zavraždění 77 lidí dostal 21 let.)

Oběti mají právo na to, aby společnost včetně institucí brala jejich život i utrpení vážně a s empatií, mnohem vážněji než práva pachatele. Pozůstalí i přátelé (a vlastně i společnost jako celek), by se rozhodnutím soudu měli dočkat satisfakce, aby mohli prožít alespoň o trochu méně bolestné loučení nebo prožitek vlastní bolesti z bolesti milovaného člověka. A ta satisfakce se logicky umenšuje naplňováním práv pachatelů ad absurdum, což je i tento případ. Dva ze čtyř bezcitných nacistických rasistů, kteří byli podezřelí i z dalších žhářských útoků, mohou slavit. Nejen proto, že jsou po dvou třetinách trestu na svobodě, ale i kvůli tomu, že společně se soudem navrátili část bolesti a strachu svým obětem.

„Je mi z toho zle,“ reagovala na rozhodnutí soudu pro zpravodajský server Romea.cz Anna Siváková, matka popálené Natálky, která byla při požáru taktéž zraněná, „jsme v naprostém šoku. Moje děti mají strach. Jakmile se to dozvěděli, tak řekli, že se chtějí stěhovat pryč. Natálka leží v posteli a nic neříká. Nechce nikam chodit, říká mi, že si už vytrpěla dost.“

Je společnost, která toto připustí zdravá? O tom hluboce pochybuji.

Nikomu se nic nestalo

Žhářský pokus o vraždu romské rodiny, který se v dubnu 2009 odehrál ve Vítkově, otřásl tehdy celou společností. Po mnohých předchozích žhářských a dalších útocích, kterých se průběžně dopouštěli neonacisté na Romech, se probudili ze samolibého spánku někteří politici, policie i justice. Začaly konečně padat odsudky rasismu, anticiganismu a násilí z nenávisti. Pobouření bylo tak veliké, že útočníci dostali trest adekvátní svému činu. (Vaculík a Lukeš dostali každý 22 let, nyní propuštění Müller a Cojocaru po 20 letech.)

Zní to paradoxně, že ano – vždyť adekvátní trest by měl dostat každý usvědčený pachatel automaticky, ne? Ano, taková je teorie. Jenže právě předešlé rasistické zločiny, při nichž neuhořel či nebyl jinak zabit některý z Romů jen náhodou, mnohokrát skončily bez trestu či s trestem směšně nízkým. Toto společenské vzepětí se ale ukázalo jako přechodné, jelikož za podobné zločiny po Vítkovu většinou opět padaly nízké tresty, kterým se nikdo nedivil, protože šlo „jen o Cikány“, jak psali na sítích nejen náckové. Příklady takové ignorace práv obětí by vydaly na objemnou publikaci.

Policie řádně nevyšetřovala, mnohé z případů odložila, což jim ulehčilo tvrzení, že se „nikomu nic nestalo“. Nepovedená krádež je podle zákoníku trestným činem, avšak nepovedený útok zápalnou lahví podle některých tehdejších policejních závěrů asi zločinem nebyl, protože ji někdo hodil jen do chodby domu, nikoli přímo někomu do bytu, jak se to stalo před lety třeba v Moravském Berouně (leden 2009) nebo několikrát v Opavě (začalo to už někdy v roce 2008). Jenže oběti tu byly i v takových případech – mnozí Romové poté z opavského domu odešli, protože byli poznamenaní psychicky, některé děti se začaly v noci počůrávat, jedna žena skončila na psychiatrii…

Strach

Kolínsko, 2011: Jedni romští manželé museli odejít ze svého bytu (který vlastnili), přestože se jim podle části veřejnosti „nic nestalo“. V Býchorech nedaleko Kolína jim parta, která šla z hospody, vhodila do okna zapálenou pochodeň. V pokoji přebývala návštěva, která oheň v zárodku uhasila. Manželé měli takový strach, že se přestěhovali z vesnice do cizího a ještě za rok poté se báli vystoupit před soudem v přítomnosti pachatelů. (Hlavní pachatel nakonec dostal 4 roky natvrdo, což byl adekvátní trest.)

Nový Bydžov, 2012: Po demonstraci DS SS napadli neonacisté dva Romy, mlátili je do obličeje, kopali do nich – ve městě plném policistů, kteří měli násilí zabraňovat. Jeden z napadených utrpěl zranění hlavy a upadl do bezvědomí, naštěstí bez následků. Policie na místě činu nalezla boxer, železnou tyč a dřevěnou kulatinu. Ani z jednoho z těchto předmětů nesejmula otisky prstů a neprovedla zkoušku DNA, přestože si od podezřelých vyžádala vzorky k jejímu uskutečnění.

Útočníci nakonec byli osvobozeni kvůli špatné práci vyšetřovatelů: jak k předešlému doplnil soudce ve zdůvodnění rozsudku okresního soudu, policie provedla nezákonně rekognici (očité rozpoznávání pachatelů). Policie podle něj měla provést rekognici in natura, která spočívá v tom, že podezřelého postaví vedle několika nezúčastněných osob (figurantů) podobného vzhledu. Poškozený či svědek pak z nich vybírá pachatele. Rekognici in natura policie neprovedla, přestože měla všechny podezřelé k dispozici.

Nýrsko 2011: Jeden z nejodpudivějších rasistických případů se odehrál v Nýrsku. „Děti přiběhly zvenku, že je honí skini. Za chvilku na to se ozval zvonek. Neteř otevřela okno a z ulice po ní máchnul baseballovou pálkou stokilovej hromotluk s vyholenou hlavou. Rychle okno zabouchla a pak se ozvaly rány na dveře,“ řekl tehdy Miroslav Červeňák (29 let). Sebral odvahu a otevřel, aby zjistil, co se děje. „Hned mezi dveřmi jsem dostal pěstí. Potom mě chytli a táhli asi padesát metrů. Křičel jsem o pomoc. Už si jen pamatuju, jak jsem ležel na zemi a nemohl dýchat. Uvázali mi kolem krku mikinu a utahovali ji víc a víc. Přestával jsem úplně vnímat,“ vybavoval si napadený. Zachránila ho rodina, která je doběhla a čelila neonacistům.

Útočníci nakonec utekli, z města pak odjeli vozidlem. Cestou měli nehodu, v zatáčce dostali  smyk, narazili do zídky a z místa nehody utekli. Policie je záhy dopadla. Řidič nadýchal přes dvě a půl promile alkoholu a policisté o něm zjistili, že podle předchozího rozsudku měl zakázané řízení vozidel. Druhého pachatele už soudy v minulosti trestaly za výtržnictví. Oba násilníci dostali od soudu v první instanci (za – podle mě – zjevný pokus o vraždu) podmínečné tresty 18 měsíců, s odkladem na tři roky. Soud také zamítl v trestně právním řízení žádost o odškodnění s tím, že postižení se mohou odškodnění domáhat v občansko právním řízení. Státní zástupkyně se na místě vzdala práva na odvolání.

Psali jsme o tom už tisíckrát, ale vzpomeňme krátce i na devadesátá léta, kdy pachatelé zprvu dostávali podmínky za zabití či vraždu (soud je ovšem stíhal za něco jiného) a teprve po letech začaly padat u některých zločinů tvrdší tresty.

Vzorné chování

Takové pohrdání oběťmi se samozřejmě netýká jen Romů a jen naší společnosti. O Breivikovi a přístupu Norska k obětem jsem se již zmínil, podobný přístup je v celé evropské kultuře, která v tomto ohledu udělala krok špatným směrem a práva pachatelů většinou nadřazuje nad práva obětí. U nás sice není možnost výše trestu „zastropovaná“ na jedenadvaceti letech, jako v Norsku, ale soud při posuzování propuštění vězňů na podmínku nejedná ve věci, pouze posuzuje jejich chování během výkonu trestu a to, jestli „se napravili“ – nebere tedy ohled na zločin, který spáchali, tudíž nebere ani ohled na oběti. Ty jakoby neexistovaly. A to je špatně.

Soud rozhoduje podle nejistých věcí, jako je psychologický posudek (a víme, že mnohdy jsou takové posudky i protichůdné). Müller a Cojocaru měli hodně pochval za dobré chování, zazněl při zdůvodňování rozsudku jeden z argumentů pro jejich propuštění. Natálie Kudriková se může chovat vzorně po celý život a stejně jí to nebude nic platné.

Výsledek je smutný: výrok soudu na nás působí jako pohrdání právy obětí i spravedlností jako takovou.