Šifra doktora Pilaře: Stát se o romské děti stará výborně a praktické školy přežijí

Dlouholetý obhájce „zvláštních škol“ a bojovník s aktivisty, prosazujícími „inkluzi za každou cenu“, předseda Asociace speciálních pedagogů Jiří Pilař okomentoval na serveru Česká škola aktuální stav boje o praktické – dříve zvláštní – školy a čerstvou novelu školského zákona.

Aktivisté jako zaslepení ideologové?

Je to důležitý a zajímavý pohled z několika důvodů: Pilař představuje silnou lobby praktických škol, která má vliv na rozhodování ministerstva školství. Na rozdíl od některých odborníků, kteří prosazují inkluzi, interpretuje novelu školského zákona jako kompromis, který praktické školy přežijí. Žádná velká „revoluce“ se ve školství konat nebude. Podle něj k tomu není důvod. A pro všechny, kdo novelu školského zákona uvítali jako rozhodný krok směrem k inkluzi, by měl být Pilařův pohled varující.

A Pilař také jako zkušený praktik a diskutér uvádí řadu čísel, která vypadají přesvědčivě a staví „aktivisty“ – což jsou v jeho výčtu různé neziskovky, Rada vlády pro lidská práva, Agentura pro sociální začleňování, kancelář ombudsmana – do role ideologů, kteří odmítají fakta a slepě se snaží prosadit svoji představu.

Je pravda, že „aktivisti“ si musejí dávat velký pozor, aby nesklouzávali do ideologie, aby byli schopni relevantně diskutovat, argumentovat. A je pravda, že se jim to ne vždy daří. Většinové veřejné mínění je přitom bezpochyby na straně názorů Jiřího Pilaře a žádná „aktivistická ideologie“ jím neotřese.

Zkusme se tedy na čísla, která Pilař uvádí, podívat věcně.

Pilařova čísla

Jiří Pilař v citovaném článku píše: „Jádrem problému je utkvělá představa aktivistů, že do základních škol praktických jsou neoprávněně zařazovány romské děti. Tyto své představy vyjadřují pomluvami našeho státu, které adresují to do Bruselu, tu do Štrasburku, aby pak získávaly na svoji činnost slušné státní dotace. A vůbec jim nevadí zjištění České školní inspekce, která již v roce 2009 provedla šetření ve 171 školách, v nichž sledovala 15 894 žáků… Z tohoto počtu žáků bylo šetřením zjištěno 110 žáků bez správné diagnostiky, což se rovná počtu 0,69% z celkového počtu (romských žáků z tohoto počtu bylo 29, což se rovná 0,18% z celkového počtu sledovaných žáků). Počet žáků bez prokázaného souhlasu zákonných zástupců byl tehdy zjištěn v počtu 179 žáků, což se rovná 1,09% z celkového počtu sledovaných žáků. Tedy v souladu s platnou legislativou bylo správně zařazeno 98,22% žáků z celkového počtu sledovaných. A od té doby rozhodně k navyšování nesprávně zařazených žáků nedochází…“

Čili: Drobné nedostatky tu jsou, ale ty jsou v každém tak velkém systému. A čísla jasně prokazují, že stížnosti aktivistů jsou liché. Je to tak?

Ten závěr není tak jednoznačný, a to i v případě, že nebudeme zpochybňovat čísla, která Jiří Pilař uvádí. Problém je totiž v tom, že řada odborníků dlouhá léta volá po změně diagnostiky. Ta stávající je podle nich nedostatečná, mimo jiné je „kulturně podmíněna“ a předem znevýhodňuje například romské děti. Tvrzení, že pouze 0,69% dětí bylo do praktických škol zařazeno „bez správné diagnostiky“ má malou vypovídací hodnotu v situaci, kdy diagnostika sama je předmětem sporu.

Podobně spornou vypovídací hodnotu má údaj, že pouze cca 1% dětí bylo do praktické školy zařazeno „bez prokázaného souhlasu zákonných zástupců“. Ano, je to možné. Jenže nejenom zkušenosti „aktivistů“, ale i poznatky novinářů a odborníků jasně ukazují, že rodiče romských dětí jsou k souhlasu s přeřazením do praktické školy manipulování různými okolnostmi – počínaje tlakem při zápisech do základní školy, konče strachem ze šikany a hledáním klidnějšího známého prostředí pro svoje děti…

Ano – souhlasí a litera zákona je naplněna. Neznamená to ale, že to není výsledkem diskriminačních tlaků. Jednoduchá statistika tady naráží na společenský kontext a její jednoznačnost se o něj tříští.

A také to vše neznamená, že na praktických školách není neúměrně velké procento romských dětí, za což nás v minulých dnech opět kritizovaly orgány Evropské unie.

„Nemáme se za co stydět“

Jiří Pilař ovšem uvádí i další sadu čísel. Vychází tady z průzkumu zaštítěného bývalou eurokomisařkou Viviane Redingovou z roku 2012. Ten podle něj na rozdíl od obviňování z diskriminace mediální ohlas nezískal.

Pilař píše: „Úroveň vzdělání a uplatnění na trhu práce mají dle této studie Romové v České republice nejvyšší v rámci jedenácti sledovaných evropských zemí (včetně Francie, Itálie, Španělska, Polska, Maďarska, Slovenska, Řecka apod.) – byť samozřejmě není dobrá (vzorek 22 000 osob). Podíl středoškolsky vzdělaných Romů v naší zemi dosahuje téměř 30% oproti průměrně 15% v dalších zemích. Na to navazuje počet 40% zaměstnaných Romů u nás oproti 10 – 20 % v ostatních sledovaných zemích atd. Z těchto údajů vyplývá, že se náš stát naopak velice snaží vzdělávat všechny své žáky a to bez ohledu na rasu či barvu pleti a že se nemáme rozhodně za co stydět.“

To jsou pozitivní srovnání a zase není důvod ta čísla zpochybňovat. Zkusme ale pootočit úhle pohledu.

Podíl středoškolsky vzdělaných Romů je u nás tedy 30%, celkově ovšem patříme k zemím s největším počtem středoškoláků – je jich cca 75%. Nezaměstnaných Romů je podle studie u nás 60%, celková nezaměstnanost je aktuálně kolem 7,5%.

Nevypadá to přece jen jako problém? 30% romských středoškoláků – a to navíc budou často střední školy bez maturity – oproti 75% celkově. 60% nezaměstnaných Romů oproti 7,5% celkově.

Možná mají jinde ten problém ještě větší, ale že by ta čísla byla důvodem ke spokojenosti?

Prohráli „aktivisté“?

Podle Jiřího Pilaře se novela školského zákona přiklání spíše na stranu „odborníků“, v jeho očích tedy zastánců praktických škol. „Konečná podoba (novely – poznámka M.K.) nemůže zcela vyhovovat nikomu, ale pámbů zaplať za kompromis, který z četných debat u kulatých stolů s ostrými hranami mezi poslanci, úředníky, odborníky a příslušníky různých neziskovek vzešel,“ hodnotí Jiří Pilař. „Nakonec je dobře, že se v textu zrcadlí více názory odborné veřejnosti než přání různých aktivistů, ať již pocházejí z neziskového či ziskového sektoru.“

A dodává: „Myslím, že novela školského zákona má ještě jedno pozitivum a to že ti, kteří se svými nadoblačnými vizemi příliš neuspěli, začínají alespoň částečně přebírat některé myšlenky, po celou dobu sdělované odborníky. Je příjemné sledovat, jak si osvojují to, co ještě před nedávnem kritizovali.“

Jak řečeno: Pilařova interpretace je tedy opačná než interpretace zastánců inkluze. Těžko říci, nakolik tu hraje roli taktika, jedno je ale zřejmé: Boj o podobu českého školství trvá. A novela školského zákona sama o sobě nic nerozhodla.