Markus Pape: Za co by měl být souzen Národní odpor. Desetiletý neúspěšný hon na tvrdé jádro neonacistů

Před týdnem začalo další kolo soudního řízení proti osmi obžalovaným ze
spolčení a srocení s cílem propagace nacismu. Podle obžaloby se jedná o bývalé
tvrdé jádro neregistrovaného spolku jménem Národní odpor (NO). Nejvyšší soud ho
zakázal v roce 2006. Jeho údajným členům už šest let hrozí až osmileté vězení.
Obhájci obžalovaných nadále trvají na tom, že se jejich mandanti dopustili jen
klukovin, nikoliv trestních činů.

V polovině října 2012 jim dala za pravdu Dana Šindelářová, soudkyně Obvodního
soudu pro Prahu 1, když obžalované zprostila viny. Při vyhlášení rozsudku ostře
kritizovala vyšetřovatele z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ),
jejichž shromážděné důkazy nestačily k prokázání ani jednoho ze žalovaných
trestných činů. V takové podobě se případ vůbec neměl podle ní dostat k soudu.

Odvolání, které podala státní zástupkyně Zdeňka Galková, proti tomuto
rozsudku vyhověl odvolací soud začátkem prosince roku 2013 s konstatováním, že
prvoinstanční soud zcela ignoroval důkazy z odposlechů, a nařídil nové
projednání případu. Pak nastaly obrovské průtahy například kvůli výměně soudního
znalce na extremismus, který se stal nedůvěryhodným. Nový znalec musel
vypracovat další znalecký posudek.

Po takových letech si málokdo pamatuje, z čeho vlastně těch osm lidí bylo
obžalováno. Někteří z nich měli v roce 2008 během noční akce v centru Prahy
vylepovat samolepky s odkazem na web Národního odporu a další v Jihlavě
zorganizovat vzpomínkovou akci na padlé vojáky wehrmachtu, kterých se na jejich
pozvání měl zúčastnit například bývalý člen SS z Rakouska i nový „führer“
rakouských neonacistů, který byl už jednou odsouzen k desetiletému vězení za
činnosti vedoucí k obnovení Třetí říše. Jedna obžalovaná měla uspořádat koncert,
kde stejné myšlenky propagovaly neonacistické kapely. To vše měli všichni
obžalovaní podniknout jako organizovaná skupina.

Ideoví strůjci stovek násilných útoků nadále bez trestu

Když se žalované skutky staly tak dávno, má ještě vůbec smysl se s nimi
zabývat, ptá se dnes mnoho lidí. Přece někteří z obžalovaných dnes už mají
rodiny anebo jsou myšlenkově úplně jinde. Proč je stále popotahovat po soudech?
Ať už to konečně soudy dotáhnou, doufají naopak oběti závažných násilných
trestních činů, které jejich pachatelé spáchali pod silným vlivem NO, tehdejší
vůdčí skupiny na neonacistické scéně. Ta na stránkách svého webu léta například
tvrdila, že Česko ovládá „židovská okupační vláda“, takže není „právním státem“,
což podle NO prokazuje i samo podání podobné obžaloby. Jako jediné řešení
nabídla obnovení Třetí říše, a proto „shnilému systému“ vyhlásil válku.

Pro pochopení povahy Národního odporu se na chvíli vraťme do raných
devadesátých lét 20. století. Po sametové revoluce vyrostly různé
nacionalistické, skinheadské a neonacistické spolky jako houby po dešti.
Nejmilitantnější z nich se rozhodly založit pobočku mezinárodní organizace Blood
and Honour Division Bohemia (BHDB) pod různými krycími jmény typu Bohemia
Hammerskins. Zaměřili se na násilné útoky na cizince, Romy i alternativní
mládež, vydávání zinů (neonacistických periodik), pořádání srazů a koncertů
neonacistických kapel.

Podle Miroslava Mareše, politologa a odborníka na politický extremismus,
koncem devadesátých let vedly spory mezi pražskou a plzeňskou částí
skinheadského hnutí BHDB k jeho rozdělení. Pražané se začali věnovat hlavně
politické činnosti, zatímco plzeňská buňka preferovala obchodování s
neonacistickou hudbou hlavně na koncertech, díky nimž získávala finanční
prostředky pro činnost hnutí. První větší zviditelnění NO nastalo útokem na
romskou zábavu v českobudějovické restauraci Modrá Hvězda, kde bylo zničeno
vnitřní zařízení restaurace poprvé použitá střelná zbraň, následným pochodem
přes město a dalším útokem na hudební klub alternativní mládeže v listopadu roku
1999 (viz
zde). Následně NO propagoval a prosazoval nacionální socialismus veřejnými
akcemi v podobě shromáždění, demonstrací a přísně utajovaných seminářů. Pořádání
koncertů neonacistických kapel, prodej hudebních nosičů, oblečení a doplňků NO
přenechal aktivistům z hnutí White Power (WP).

Největší akcemi pořádanými NO v té době se stály pochody k 1. Máji. V roce
2006 NO Nejvyšší soud za ně označil za neonacistické hnutí. Dalšího ročníku
tradiční prvomájové akce s pochodem v Brně se zúčastnilo přibližně pět set
českých i slovenských neonacistů. Zástupce Městského úřadu ji sice hned po
zahájení zrušil, mnoho jejích účastníků však neuposlechlo. Policie pak proti nim
zasahovala vodními děly a pozatýkala šest účastníků. Jednoho z nich brněnský
soud odsoudil k nepodmínečnému trestu za pouhé nošení transparentu s názvem
Národní odpor. Což aktivistům nebránilo v tom, aby v listopadu stejného roku
zorganizovali pochod přes pražské Židovské město, kterému se poprvé v dějinách
ČR postavily tisíce lidí včetně celebrit na odpor. Ani v jednom případě strůjci
nepokojů nebyli policií trestně stíháni.

Ve spolupráci s velkou síti spolupracovníků NO zorganizoval v roce 2008 celou
řadu protiromských pochodů a demonstrací. „Špinavou práci“ v podobě desítek
surových násilných útoků včetně žhářských v mezidobě provedli členové dalšího
sesterského spolku s názvem Autonomní nacionalisté (AO). K velkému překvapení
tehdejší vlády se pak v listopadu stejného roku v severočeském Litvínově z malé
party poblázněných mladíků vyklubalo několik stovek ostřílených bojovníků, kteří
za po pomoci místních občanů a i přes početní převahu policistů vyvolaly
několikahodinový pouliční boj s dosud nevídanou profesionální logistikou a
brutalitou.

Jedno fiasko ÚOOZ za druhým

Tehdy stát zažil svůj první Waterloo. Přestože věděl předem o výzvách
pořadatelů k ozbrojování, nezabránil škodám na soukromém a veřejném majetku ve
výši několika desítek milionů korun, zraněním desítek lidí a úplné demoralizaci
stovek zúčastněných policistů. Během zásahu policie údajně zcela zapomněla na
jeho vizuální dokumentaci. Jen jeden z účastníků protestu byl až po zdlouhavých
soudních peripetiích odsouzen. Trest zněl: 300 hodin obecně prospěšných prací.
Trestně vůbec nestíhaní strůjci nepokojů pak mohli ještě půl roku v klidu
pokračovat ve své protistátní činnosti.

Tehdejší ministr vnitra Ivan Langer sice mluvil o „přeteklém poháru
trpělivosti“, zodpovědné policejní složky to ale pochopily tak, že stačí další
demonstrace rozehnat, jak se to pak stalo začátkem dubna 2009 v moravském
Přerově – znovu bez následného trestního stíhání účastníků akce. A zdánlivě
zničehonic pak přišel noční útok ohnivými bombami na romskou rodinu ve slezském
Vítkově, jehož následky jsou obecně známé. To už znamenalo totální K.O.
protiextremistických složek státní policie. Ač předem věděly o předchozí sérii
žhářských útoků na domovy romských rodin v českém Slezsku, nedokázaly zabránit
dalšímu útoku.

Když krátce na to nastoupila úřednická vláda Jana Fischera, policejní kolos
se viditelně zvedl ze země a pozatýkal během razií s názvem „Power“ „střední
management“ hnutí – údajné vydavatele a prodejce skladeb neonacistických kapel,
kteří celá léta aktivity NO z prodeje hudebních nosičů finančně zabezpečovali.
Pak si ÚOOZ podal i údajný „top-management“ neonacistické scény, ze kterého osm
lidí obvinil ze spolčení a srocení s cílem propagace nacismu.

Žalované činy jsou jen slabým odvarem toho, co se opravdu stalo

Skupiny typu Národního odporu komentoval tehdy mluvčí BIS Jan Šubrt slovy:
„Jejich politický program je jednoznačný: politická diktatura, vytvoření rasově
čistého státu a nelítostný boj s kýmkoliv, komu se to nebude líbit.“ Miroslav
Mareš, politolog a odborník na extremismus, o procesu se údajnými členy NO ovšem
řekl: „Činy, za něž padla obžaloba, nejsou u většiny obviněných tím, za co by
měli být skutečně souzeni.“

Web Národního odporu – v roce 2006 zakázaný Nejvyšším soudem – byl v Česku
dlouho hlavním šiřitelem nacistické ideologie. Jeho tvůrci nesou alespoň
částečnou odpovědnost za podněcování mladých lidí k nejhorším ideologicky
motivovaným zločinům posledních let, včetně žhářskému útoku ve slezském Vítkově.
Tím spoluvytvářeli živnou půdu, bez které by se „naši hodní kluci“ pouze těžko
odhodlávali k „velkým akcím“. Web NO jim každodenně dodával dávku silných slov
jejich hrdinů a vzorů, čímž jim zvyšoval sebevědomí s ujištěním, že jejich
agresivita je nejen oprávněná, ale národu i prospěšná.

V obžalobě státní zástupkyně Galkové o autorství článků, provozovateli webu
Národního odporu nebo o zorganizování násilných demonstrací typu „bitvy o Janov“
však není ani zmínka. Místo toho obviněné žaluje za noční vylepování samolepek,
jeden na místě zrušený pochod se zahraniční účasti a za jeden ze stovek
zorganizovaných koncertů na podporu obnovení nacismu.

Výjimkou neúspěšného tažení státu proti vůdcům neonacistického hnutí je
stíhání aktivistů WP, tedy středního managementu hnutí za to, že organizovali
koncerty, prodej CD a tím financovali i politickou činnost NO. ÚOOZ ho vedl pod
názvem POWER. I zde však nakonec padly jen podmínečné tresty vězení.

Těžký úkol soudkyně Dany Šindelářové

Co by s tím tedy dnes mohla udělat soudkyně Dana Šindelářová? Řešení nabízí
mnichovský soudce Manfred Götzl. Už tří roky soudí pět údajných členů
obžalovaných např. z podpory či členství organizované skupiny NSU, která v
letech 2000–2013 provedla 10 vražd v podobě poprav, pumové útoky uskutečněné
hlavně s cílem zabíjet cizince tureckého původu a četné bankovní loupeže. Během
soudního řízení ve spolupráci s kriminální policií a zmocněnci poškozených
postupně rozšiřuje důkazní situaci. V případě NO se Šindelářová v tomto směru
bohužel nemůže spoléhat na vyšetřovací složku ÚOOZ, i když je velice
pravděpodobně, že ta spolu s BIS má dostatek dalších důkazů, které však soudu
nikdy nepředložily. Důkazem toho například je, že několik hodin po žhářském
útoku ve Vítkově informovaly vládu o extremistickém pozadí útoku, tedy v době,
když místní kriminální policie žádnými takovými důkazy ještě vůbec
nedisponovala. Odkud to tedy věděly?

Soudní řízení případu NO bude pokračovat ve dnech 18. a 20. října u Obvodního
soudu pro Prahu 1 na adrese Ovocný trh 587/14, Praha-Staré-Město vždy od 10
hodin. Soud je veřejný.