Markus Pape: Přeživší holocaustu ostře kritizují německou justici
Nedávno Mezinárodní osvětimský výbor (IAK) ostře kritizoval německou justici za nečinnost. Konkrétně jde o případ obžalovaného Oskara Gröninga (95), bývalého příslušníka SS a účetního ve vyhlazovacím táboře Osvětim. V loňském červenci ho Okresní soud v Lüneburgu odsoudil k čtyřletému vězení za napomáhání k vraždě ve 300 tisících případech. Jak on tak i někteří zmocněnci poškozených podali dovolání k Spolkovému soudnímu dvoru, tedy k německému nejvyššímu soudu.
Ten podle viceprezidenta IAK Christopha Heubnera (67) ani po roce v tomto případu ještě nerozhodl, ač jeho rozhodnutí bude mít „průlomové následky jak ve vztahu k realistickému posouzení vražedného systému v koncentračních táborech, tak i ohledně role všech zúčastněných příslušníků SS“. Podle Heubnera to pobouří přeživší německých koncentračních a vyhlazovacích táborů. „Celá desetiletí museli sledovat téměř naprostou nečinnost s ohledem na odsuzování pachatelů z řad SS“. Když se pro ně soudní řízení v Lüneburgu stalo znamením nového přístupu německých soudu, „ nynější rozvláčný průběh dovolacího řízení je znovu utvrzuje v jejich zásadní negativní zkušenosti,“ řekl Heubner.
Roman Kent (90), president IAK, bývalý osvětimský vězeň žijící v New Yorku, dodal: „Přeživší osvětimského tábora nemají tolik času, kolik ho má německá justice. Všichni jsme staří a museli jsme zažít, jak drtivá většina pachatelů SS nikdy neviděla německou soudní síň zevnitř. Proto chceme ještě za života vědět, zda má konečně i nejvyšší německý soud realistický pohled na vražedné továrny německých nacistů a prosadí spoluodpovědnost všech tam činných příslušníků SS.“
Stačí být součástí fungování vražedného systému s vědomím o jeho povaze
Je více než sedmdesát let po konci druhé světové války. Proč najednou takový spěch? Dříve německá justice o zločinech spáchaných v koncentračních táborech odsoudila příslušníky SS jen tehdy, pokud se prokázalo, že někomu ublížili konkrétním jednáním, tak zvaně nad rámec svých běžných služebních povinností. To se málokdy podařilo, když většina svědků z řad obětí zahynula buď přímo v táborech, anebo brzo po válce – a pachatelé mlčeli. V případě, že „jen“ splnili rozkazy k zabíjení nebo mučení, platil tak zvaný „stav nouze z rozkazu“, hlavně když za jeho nespolehnutí hrozil válečný soud či trest smrti. Teprve nedávno se prokázalo, že více dozorců koncentračních táborů bylo na vlastní žádost převeleno na frontu bez toho, aby za své rozhodnutí byli potrestáni.
Teprve u případu Johna Demjanjuka, ukrajinského bývalého dozorce ve vyhlazovacím táboře Sobibor, mnichovský soud v roce 2011 uznal, že už i dobrovolné dlouhodobé zaměstnání v takovém zařízení postačí jako důkaz, že se podezřelý podílel na závažném trestném činu. Proti rozsudku se tehdy odvolali jak obžalovaný, tak státní zástupce i zmocněnci některých obětí tábora či jejich potomků. Avšak Spolkový soudní dvůr nestačil vynést pravomocný rozsudek dříve, než Demjanjuk zemřel.
Jelikož německý nejvyšší soud je podobně jako i český zahlcen počtem dovolání, doba zpracování případů není zákonem omezena. Jen v některých případech, které se setkají se zvýšeným veřejným zájmem, se procedura urychluje. Tak proč to v takovém mimořádně závažném případu nejde, ptají se poslední pamětníci, bez jejichž často velice bolestných svědectví před soudem by obžalovaný ani nemohl být usvědčen ze spáchaných skutků.
Odpůrci trestního stíhání Gröninga namítají, že bude pykat za zločiny svých bývalých nadřízených, kteří téměř vesměs unikli spravedlnosti. Německá justice by skutečně podle rozsudku lüneburského soudu bývala musela poslat více než osm tisíc bývalých zaměstnanců tábora Osvětim do vězení. Podle německých médií jich bylo však dodnes pravomocně odsouzeno jen 43, dnes jich žije už jen několik.
Kdo je a čím byl Oskar Gröning
Narozen 1921 v severoněmeckém Nienbergu se vyučil jako bankovní obchodník, ve svých 19 letech vstoupil dobrovolně do služeb SS. Rok na to dostal „zvláštní úkol“ bez bližšího vysvětlení, kde se podle jeho slov mělo jednat o práci nepříjemnou, ale důležitou. Od září roku 1942 působil jako účetní v koncentračním táboře Osvětim, evidoval odebraný majetek vězňů, cennosti a finanční prostředky nechal posílat z tábora do Berlína. Podle vlastních slov jen „čas od časů“ vypomáhal na rampě tábora, kde se rozhodovalo, kdo z nově příchozích vězňů bude hned zavražděn v plynových komorách či vystavěn mučení cestou likvidace nadměrně těžkou prací, což se rovnalo pomalé smrti. Zároveň zaměstnanci tábora na rampě odebrali nově příchozím vězňům veškerý poslední majetek, který jim ještě po deportaci z jejich domovů anebo z dalších táborů zbyl.
Gröning poukazoval na své opakované žádosti o převelení na frontu, kterým teprve v roce 1944 bylo vyhověno. Koncem války byl zajat, držen v britských zajateckých táborech v Německu, pak ve Velké Britanii, kde mimo jiné vystupoval s pěveckým sborem. Jeho jméno se objevilo na seznamu 300 bývalých příslušníků SS, které polské úřady hledaly kvůli podezření z válečných zločinů a požádaly o jejich vydání. Podle britské vlády předložené důkazy nestačily k obvinění Gröninga, nevydala ho ale i proto, že pro ni bylo prioritou znovu vybudovat německé hospodářství, což bylo předpokladem stability nového Německa. A tomu by bránilo uvěznění deseti tisíců bývalých příslušníků SS, kteří „jen“ poslechli rozkazy.
Chtě nechtě musel. Nebo nemusel?
Gröring pak celá desetiletí pracoval ve svém rodném městě zcela nerušeně jako účetní v malé sklárně. V osmdesátých letech bylo proti němu zahájené trestní řízení zastaveno kvůli nedostatku důkazů. Od té doby už neměl důvod mlčet. Když mu v roce 1985 jeden známý půjčil knihu popírače holocaustu o „osvětimské lži“, knihu mu vrátil s poznámkami, ve kterých uvedl: „Všechno jsem viděl, zplynování, zapálení, selekce. V Osvětimi bylo zavražděno 1,5 milionu Židů. Byl jsem u toho.“ U jednoho procesu s bývalým příslušníkem SS dokonce vystoupil jako svědek. Tvrzení bývalého účastníka provozu tábora průmyslové vraždění v Osvětimi posílilo pozici očitých svědectví z řad obětí, které měly sebelepší důvody lhát, přehánět anebo zničit pověst táborových zaměstnanců. V roce 2005 poskytl devítihodinový rozhovor britské televizi BBC. O své roli v Osvětimi německému časopisu Der Spiegel řekl: „Parafrázoval bych to jako kolečko v soukolí. Pokud tohle chcete nazývat vinou, tak jsem nechtěně vinný. Z právního pohledu jsem nevinen.“ Gröning vždy odmítal, že by sám někomu aktivně ublížil.
Zásluhy zmocněnce poškozených
Hlavním aktérem procesu proti Göringovi se stál Thomas Walther (73). Bývalý státní zástupce a soudce z bavorského města Lindau. Krátce před svým odchodem do důchodu přešel jako vyšetřovatel do služeb Centrálního úřadu pro stíhání nacistických zločinů v Ludwigsburgu. Když tam zjistil, kolika informacemi stát disponuje a jak málo jich využívá ke stíhání konkrétních osob, otevřel vlastní advokátní kancelář, kde začal zastupovat oběti nacistických zločinů. Hlavně díky jeho rešerším se podařilo postavit Gröninga před soud, kde zastupuje 14 přeživších bývalých vězňů. Walther mimochodem stál i za precedenčním rozsudkem nad Demjanjukem.
Státní zástupce Jens Lehmann vymezil skutkovou podstatu žalovaných činů na období začátku léta 1944, kdy byli do tábora deportováni hlavně maďarští Židé – denně desetitisíce. SS se chlubila tím, že jich dokázala „zlikvidovat“ třeba i pět tisíc denně. Kvůli nedostatku personálu v době museli prokazatelně všichni zaměstnanci tábora jednou za čas vypomáhat na rampě. Pro obžalovaného Lehmann požádal trest vězení v délce tři a půl roku. Z toho by mu bylo odečteno 22 měsíců za nepřiměřené průtahy trestního stíhání ze strany státu. Zbylý trest v délce dvou let by pak byl vzhledem k vysokému věku obžalovaného přeměněn na podmíněný trest vězení, což je podle německého práva možné jen u trestu odnětí svobody do dvou let.
Soudce Franz Kompisch však udělil čtyřletý trest, který ze zákona nemůže být podmínečně odkládán. Během vyhlášení rozsudku ocenil tělesné a duševní snahy obžalovaného se zúčastnit procesu a vypovídat. Podle soudu vyniká z mas bývalých příslušníku SS, kteří ve svých procesech popírali své činy, bagatelizovali anebo je vylepšovali. Na rozdíl od nich se Gröning přiznal ke své morální odpovědnosti s projevem hluboké lítosti. Na druhé straně přispěl po příjezdu nevinných vězňů k plynulému fungování německé továrny na smrt. Svědkyně Eva Korová, na níž v Osvětimi prováděl lékařské pokusy Josef Mengele, obžalovanému v soudní síni na usmířenou podala ruku – i z vděčnosti za to, že veřejně dosvědčil utrpení vězňů. Proti rozsudku se odvolal jak , tak i někteří poškození. I kdyby dovolací soud potvrdil prvoinstanční rozsudek, čímž by se stál pravomocným, je více než pravděpodobné, že soud vyhoví případné žádosti odsouzeného o uznání jeho fyzické neschopnosti nastoupit udělený trest.
Proč je očekávaný rozsudek tak významný pro přeživší
Ať německý nejvyšší soud rozhodne jakkoliv, vždy se jeho usnesení stávají součástí tamního právního řádu. A na ně se nižší soudy, ale i kterýkoliv člověk pak mohou odvolat v otázkách, zda něco je, či není porušováním práva v Německu. V případě uznání rozsudku lüneburského soudu ze strany nejvyššího soudu by to znamenalo, že si do budoucna každý obyvatel Německa bude muset důkladně rozmyslet, zda jeho práce náhodou nepřispěje k fungování vražedného zařízení. Pokud tomu tak bude, a přesto dotyčnou práci bude vykonávat, i bez toho, že by někomu přímo ublížil, riskuje trestní stíhání.
V případě, že německý nejvyšší soud rozhodne, že je Gröning vinen, muže podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Strasburku. Jeho případný rozsudek by se stal součástí evropského práva, které platí ve všech členských zemí Evropské unie. Aby k tomu došlo, by se musel Gröning dožít minimálně sta let. Ani Evropský soud totiž nemá časový limit pro své rozhodování a podobné případy řeší často několik let.
Proč má rozsudek v případě Oskara Gröninga takový význam pro přeživší? Potvrzením rozsudku lüneburského soudu by nejvyšší soud potvrdil, že německá justice v předchozích desetiletích závažně porušila jejich práva. Dal by jim určitou právní záruku konstatováním, že případní vykonavatelé dalšího holocaustu závažně poruší německé právo, třeba už i „jen“ jako účetní.
