Lada Viková: Paťiv le Romenge, save has marde le holokaustoha
Mezinárodní den romského holokaustu datovaný na druhého srpna připomíná noc největšího masakru romských vězňů během druhé světové války.
V noci z druhého na třetího srpna 1944 proběhlo povraždění všech zbývajících asi tří až čtyř tisíc romských vězňů v tzv. cikánském táboře umístěném v Auschwitz II-Birkenau. Jednalo se o nemohoucí, staré či nemocné osoby a děti. Mezi nimi však byly, jak vyplývá ze svědectví přeživších (těch, kteří v poslední možnou chvíli odjeli), také osoby, které se spolu s nimi mohly dostat do transportu jako „práceschopní“, ale raději volily možnost zůstat se svými dětmi či svými nemohoucími blízkými. Neodešli – ač mohli – za slibovanými lepšími podmínkami. Jaké asi bylo jejich rozhodování? Mohli sice doufat, že když je v táboře nechali už tak dlouho, nebudou je chtít likvidovat, ale stejně tak mohli očekávat, že je na tomto místě čeká smrt. Naznačovaly jim to jejich dosavadní strádání a útrapy: hlad, nemoci, ztráty blízkých, bití a ponižování ze strany dozorců, na některých byly konány lékařské pokusy. Také byli očitými svědky vraždění a spalování velkých skupin vězňů v plynových komorách. Jejich tábor – jak známo – ležel v blízkosti krematorií, a tak se o hromadných popravách dozvídali bezprostředně jako jedni z prvních. Najednou měli možnost odejít, ale neodešli. Na tyto, kteří mohli odejít, ale neodešli, myslím dnes na prvním místě.
Můžeme si představit, jak asi probíhaly poslední chvíle tzv. cikánského tábora. Vypovídají o něm jen ti, kteří jako by zázrakem na poslední chvíli vyvázli. Jedním z nich byl MUDr. Rudolf Weiskopf (později Vítek), autor asi nejkomplexnějších vzpomínek na tyto události. Do tzv. cikánského tábora byl převeden spolu s dalšími jako židovský lékař, byl tedy sám vězněm. Ve vzpomínce na chvíle, které předcházely vyvraždění obyvatel tohoto tábora, líčí svou jistotu, že i jeho v tu chvíli čeká smrt: nacisté přece nechtěli nechat naživu očité svědky. Na den, kdy byli romští vězni odvezeni na smrt, tak vzpomínal i po letech velmi detailně – jako by měl události hluboce vryté do své paměti. Tento den líčil jako mimořádný: odjížděl onen poslední velký transport Romů za prací. Jednalo se asi o více jak 3000 těch, kteří se přihlásili jako práce schopní. Atmosféra loučení byla mimořádně dlouhá. Vlak, do kterého měl celý transport nastoupit, jim byl přistaven na kolej sousedící s táborem. Odjíždějící nastoupili do vlaku, ale ještě několik hodin mohli z vlaku vystoupit a znovu a znovu se se svými blízkými přes dráty loučit, přebírat od nich lahve s pitím a jiné drobné předměty. Dráty nebyly pod proudem. Až ve tři hodiny odpoledne se dveře vlaku zavřely a vagóny se daly do pohybu.
A asi již o hodinu později zbylí vězni zjistili, že nad nimi byl vyřčen ortel smrti. Rudolf Vítek na tyto nejhorší okamžiky vzpomínal: „Do tábora vtrhla veliká smečka těžce oděných SS, obsadila hlavní silnici tábora, stejně obsadila další skupina obě dlouhé strany za baráky, u drátěných ohrad. Další oddíl přitáhl těžké kulomety a všude je připravil do palební pohotovosti. Kolem páté hodiny přijela dlouhá kolona aut a řada vojínů SS, ozbrojených samopaly na motocyklech. Současně se do tábora řítila horda esesáků, kteří těžce opilí řvali a chovali se jako nepříčetní.“
MUDr. Vítek dále podal svědectví, že se romské oběti před svou popravou ještě snažily bránit, jejich opilí kati však postupovali o to brutálněji. Za použití nejhrubšího násilí je proti jejich vůli naložili na náklaďáky a odváželi ke krematoriím.
„Do bloků vpadly tyto silné oddíly zuřících vrahů. Krvelační jako vlci, tloukli nemilosrdně cikány, zesláblé muže a plačící ženy, začali dítky křičící hrůzou rvát dospělým z rukou a házet je na přistavená auta. Pokoušeli se dospělé donutit k vylezení na plošiny aut. Cikáni se chtěli bránit, esesáci rvali nemilosrdně za hrozného řevu, sprostých nadávek a spílání cikány z baráků, bili je nevybíravě pažbami, těžkými klacky a karabáči a tlačili je na auta. […] Jakmile byl první vůz napěchován, dal se do pohybu, sledován hlídkami na motocyklech s esesmany s připravenými samopaly v rukou. Když se první naložený vůz od vchodu tábora stočil směrem ke krematoriu, vypukla v celém táboře nepopsatelná panika. Vše křičelo, plakalo, ženy si rvaly vlasy, děti ječely, bylo to hrozné. Cikáni se pokoušeli o odpor, rázem všichni pochopili, že se blíží jejich konec. Ženy ztrácely již hlas […], kousaly, tloukly kolem sebe a škrabaly: ale proti surovému a násilnému postupování zdravých, silných ozbrojených katů, vybičovaných nacistickým fanatismem a alkoholem, byly bezmocny.“ (Vítek s. 30-31)
V poslední chvíli se podařilo jednomu z nacistických lékařů přesvědčit Mengeleho, aby zachránil aspoň lékaře-vězně. A díky tomu, že se jeden z nich rozhodl své vzpomínky na utrpení Romů zapsat, si tyto okamžiky plné hrůzy můžeme nejen připomínat, ale také představit. Rudolf Vítek ve svém svědectví popsal také tři poslední oběti tohoto masakru: dívky, prakticky děti, z nichž se dvě před běsnícími vrahy ukryly pod slamníkem a jedna z nich v kanalizační rouře. Vypátrány byly až v průběhu noci, ráno byly odvezeny k popravě zastřelením. I jejich mladým utýraným životům je třeba věnovat zvláštní vzpomínku: projevily snahu zachránit se, ovšem nacisté neprojevili účast s jejich odvahou, raději se drželi smyslu pro pořádek a důslednost. Současně správně vzpomínáme i na další romské oběti, které zemřely v jiných táborech, v transportech smrti či na útěku nebo byly zavražděny zvláštními komandy ve svých zemích. Je samozřejmě na místě připomínat, že v Auschwitz II-Birkenau onu noc byly takto surově vražděny především děti a nemohoucí osoby. Je však třeba myslet i na ty, kteří sice mohli odjet, ale raději se svými blízkými vydrželi do konce, aby jim byli oporou. Můžeme sice zvažovat, že v jejich případě šlo o zbytečnou smrt. Kdyby šli do transportu, mohli někteří z nich přežít a oněch obětí by nebylo tolik. Z pohledu statistiky patrně ano, ovšem z jakéhosi nadčasového úhlu pohledu má pro nás jejich smrt velký význam. Je obětí, která jasně vypovídá o silných rodinných poutech, která ani hrozba smrti nerozdělí. Vypovídá o skutečné lásce, která nezradí. Vypovídá o vnitřní síle a hluboké lidskosti, které v sobě tito lidé navzdory prožitým mukám museli v danou chvíli stále ještě mít.
Čest jejich památce!
Je na místě říkat nejen Ma bisteras! (Nezapomínejme!), ale také Leperas! (Připomínejme!). A z tohoto hlediska je pro naši společnost velkou nadějí budovaný památník v Letech u Písku, kde se o hrůzách holokaustu Romů budou moci již v roce 2023 žáci a studenti pod vedením profesionálních lektorů učit.
Paťiv le Romenge, save has marde le holokaustoha
Maškarthemutno ďives sar leperipen pro holokaustos pro Roma hino andro dujto augustos u leperel e raťi, kana has murdarde andro koncentračno taboris jekhbuter romane nipi tel o dujto baro mariben.
Raťi maškar dujto the trito augustos andro berš 1944 murdarde andre sar phenenas romano lagros, savo has andro Auschwitz II-Birkenau vaj trin abo štar ezera romane dženen. Has oda o manuša, save na birinenas te kerel buťi, phure či nasvale u tiš o čhavore. Has maškar lende, sar leperenas o manuša, so kada predžiďile (ola, so mek odari gejle andro agorutno momentos het), tiš ajse manuša, save šaj gejle andro transportos sar „ajse so mek birinen te kerel e buťi“, kajča varesave kamenas te ačhel paš pengeri famiľija, paš o čhavore, abo paš ole, so imar na birinenas. Na gejle the avka, hoj šaj gejle – pro (sar lenge phenenas) feder than. So lenge avlas pre goďi, te pal kada duminenas? Šaj phenenas penge, kaj te len mukhle imar ajci andro taboris, ta len na kamen te murdarel, aľe tiš šaj užarenas, hoj len odoj murdarena savoren. Imar oda, sar pharo o dživipen odoj has: bokh, nasvaľipena, mule manuša khatar lengere fameľiji, mariben the baro bibachtaľipen le bacharendar, o doktora probinenas pre varesave manuša medicinska eksperimenti. Tiš dikhenas, sar murdaren le manušen the labaren but dženen andro khera le gazoha. Lengero taboris – sar imar džanas – has paš o krematorija, u jon pal oda, kaj odoj murdaren jekhvareste buter dženen, džanenas sar perše. Ňisostar ňič lenge phende, hoj šaj džan odari het, no jon na gejle. Pre ole, save šaj gejle het, no ačhile, adaďives gondoľinav nekhbuter.
Šaj amenge avel anglo jakha, sar oda has akor, kana o romano taboris avle te murdarel avri. Vakeren pal oda ča ola, save varesar predžiďile. Jekh lendar has o MUDr. Rudolf Weiskopf (paľis les vičinenas Vítek), jov nekhbuter pal kada džanelas te leperel. Andro romano taboris, sar les vičinenas, les bičhade mek avre manušenca sar doktoris, savo has Čhindo. Has odoj tiš sar trestancos. Andro leperipen anglal oda, sar murdarde sa manušen andro taboris, irinel, kaj paťalas, hoj odoj tiš merela: o nacista na kamenas, te pal oda, so odoj kerenas del vareko e duma. Pre oda ďives, kana ile le romane trestancen pro meriben the pal o but berš peske leperelas igen mišto – sar te leske ačhiľa savoro but zorales pre goďi. Oda ďives has, sar irinelas, na makarsavo: džalas het agorutno transportos, kaj has o Roma, so len ľidžanas het pre buťi. Has andre vaj 3 000 romane manuša, save phende, hoj birinen mek te kerel e buťi.
But penge o manuša jekh avreha mangenas, te del o Del, kaj pen mek pale dikhen. E mašina, andre savi o transportos džalas, has pre šina paš o taboris. Ola, so džanas het, gejle andro vagoni, no mek buter ori šaj lendar avnas avri, u pale the pale šaj džanas kija trastuňi bar pašal o taboris, te phenel mek peskere manušenge, so lenge has pro jilo, te lel lendar či varesavo caklos le paňeha, abo vareso cikno, so len denas. Andro trasta na has e elektrika. Trine orendar pal o dilos phandle o vudara andro vagoni u e mašina odgejľa. Imar jekh ora pal kada o trestanci džanle, hoj len kamen savoren te murdarel. O Rudolf Vítek pre kada leperelas:
„Andro taboris sigaha avle but SS, has upre urde sar andro mariben, terďonas pro angluno drom andro taboris, u aver gejle pro duj bare seri pal o khera, kaj has trastuňi bar. Aver grupa odoj cirdľa phare kulometa u kisitinde len avka, kaj te viľinen, sar kampela. Vaj pandžengero odoj avľa bari kolona motora the but slugadža SS, save has but mate, gravčinenas u kerenas e bibacht.“
O MUDr. Vítek paľis mek irinelas pal oda, hoj o Roma pen na kamenas te del, oda mek bararďa le Ňemcengeri brutalita. Bara zoraha len marenas, chudenas the thovenas pro bare motora, save len ľidžanas kijo krematorijum.
„Andro ubikaciji zoraha avle but kala bibachtale murdaroša. Sar ajse rukone, so kamen te pijel o rat, marenas bijal o jilo le Romen, šukoren muršen the le džuvľijen, save rovenas, le čhavoren lenge cirdenas andal o vasta u čhivkerenas len pro motora. Tradenas le phuredere manušen, te korkore džan pro motora. O Roma pen na kamenas te del, o esesaka kernas bari vika, marenas len le pištolenca, bare drukenca, le korbačenca, džungales lenge rakinenas u tradenas len avri andal o ubikaciji pro motora. […] Sar has peršo motoris pherdo, maj džalas het u pašal leste džanas o esesmana pro motorki le samopalenca andro vasta.
Sar peršo motoris banďarďa pal o drom kijo krematorijum, andro calo taboris o manuša daratar na džanenas, so sigeder te kerel. Bari vika, roviben, o džuvľija penge čhingerenas o bala, o čhavore but rovenas, has oda igen bari bibacht. O Roma pen na kamenas te del, bo imar džanenas, hoj imar džana pro meriben. O džuvľija imar našavenas o hangos […], danderenas, marenas pašal pende the randenas: aľe mujal zorale murša, mujal municija, savi ole murdarošen has, u mujal lengero nacisticko fanatizmos barardo la tharďaha našťi kerenas ňič.“(Vítek s. 30-31 )
Andro agorutno momentos jekh nacisticko doktoris mangľa le Mengeles, te arakhel choča le doktoren maškar o trestanca. Ča vašoda, kaj jekh lendar kada leperipen pre bari bibacht, savi has kerďi le Romenge, kamľa te irinel, šaj the amen leperas kada igen pharo ďives, u šaj amenge kada avel anglo jakha. O Rudolf Vítek andre peskero leperipen irinďa tiš pal trin ternore čhaja, save ačhile andro taboris u garude pen: duj lendar tel o štroki, u jekh has garuďi andre kanalizačno rura. Rakhle len mek oja rat, tosara len ľigende pro than, kaj len viľinde. Pre lengero terno dživipen tiš kampel te leperel la paťivaha: kamenas te dživel, o nacista has bijal o jilo, dikhenas ča slugadžike reguľi the te avel sa kerdo mišto. Paš kada tiš leperas pre aver romane manuša, save čore mule andre aver tabori, andro transporti, save len ľidžanas pro meriben, abo has murdarde, sar kamenas te denašel, či len murdarde špecijalna komandi andre thema, kaj dživenas. Tiš kampel pale the pale te leperel, kaj andro Auschwitz II-Birkenau oja raťi murdarenas le čhavoren the manušen, so imar na birinenas. Tiš kampel te gondoľinel pal ola, save šaj gejle het, aľe jon ačhile paš e famiľija dži andro agor, te len den zor. Šaj duminas, kaj avka mule buter manuša, jon šaj na kample te merel, bo andro transportos varesave šaj predžiďilehas. Te the jon odgejlehas, na mulehas ajci džene. Kada hin e statistika, no te dikhaha beršenca pale, lengero meriben hin predal amende sar zoralo mementos. Sikhavel, sar pen o fameľiji kamenas, mujal o meriben ačhile jekhetane. Kada has čačo kamiben, savo ňič na phagľa. Kada sikhavel ole manušengeri zor, e paťiv, savi len has, lengero dživipen has jekh bibacht, kaj ča jon mek the akor paš peste ačhenas.
Paťiv savore dženenge!
Hin paťivalo te phenel na ča Ma bisteras! (Nezapomínejme!), no tiš Leperas! (Připomínejme!). Hin mišto, kaj andro Lety u Písku avla baro Ma bister!, te kaja nacisticko bibacht nane ňikda šoha bisterďi. Imar andro berš 2023 odoj o študenta le profesijalnone lektorenca pal kada sikhľuvena.
Vyšlo v časopise Romano voďi
