Kdo je tady Bastard? Studentka analyzuje ponížení Romů ve filmové sérii Bastardi
Jsou to vážně míněné filmy o prostředí praktických škol, nebo jsou to spíš ukázky stereotypů, generalizací a předsudků namířených vůči Romům? Studentka pardubické univerzity Martina Šafářová analyzuje ve své práci filmovou sérii Jiřího Magnuska Bastardi. Hovořila také s účinkujícími ve filmu, kteří se zpětně cítí být ponížení a zmanipulovaní. Její práce je vysoce aktuální v době vrcholících diskusí o reformě praktických škol a inkluzivním vzdělávání. Dnes k tématu přinášíme vstupní úvahu Martiny Šafářové.
Jestliže si uvědomujeme skutečnost, jak moc média ovlivňují naše životy, tak bychom si také měli uvědomovat, nebo se alespoň zamyslet nad tím, do jaké míry se v médiích vyobrazuje „realita“, jak je s ní nakládáno, kdo s ní nakládá a komu je cíleně adresována. Nejsou to ale média, kdo v tomto jedná – jsou to jednotlivci, autoři, vydavatelé a spotřebitelé. Jak praví jedno české přísloví „hlad je nejlepší kuchař“ – právě spotřebitelé často ovlivňují filmový trh a jejich hlad po šokujících příbězích s radostí nakrmí kdokoli, čímkoli, v závislosti na vytříbenosti chuti „zákazníka“.
Zostuzení a ponížení
Trilogie filmu Bastardi ponechala málokterého diváka, či recenzenta klidným a názorově nezaujatým. Tento fakt jsem měla možnost sledovat z pozice obyvatele města, kde to vlastně „všechno začalo“. Film je údajně podložený reálným základem, propleten zkušenostmi autora scénáře, Tomáše Magnuska, který načerpal inspiraci z praktického školství.
V době, kdy vyšel první díl filmu (2010), jsem ho přirozeně chtěla vidět. Co na něm bylo reálného, nevím, každopádně, podobně jako jiní, jsem z něj měla nepříjemný dojem, který se pojil s pocity strachu.
Teprve až při studiu na vysoké škole, jsem se začala zamýšlet nad tím, že způsob, jakým je zde konstruována a předávána údajná realita není moc ok, stejně tak jako stereotypní vyobrazení Romů. Dále mi nebylo jasné, proč a s jakými motivacemi hrály ve filmu děti, žáci scénáristy a později producenta filmu, když filmový snímek hovoří jaksi „proti nim“.
Tato otázka se později stala stěžejní výzkumnou otázkou mé bakalářské práce. Zajímalo mě stanovisko autora a jeho motivace natočit snímek s tematikou praktického školství, stejně tak mě zajímalo, proč zvolil tuto konkrétní formu zobrazovaných událostí.
Nejdříve jsem se ale setkala s rodinnými příslušníky některých neherců, z řad bývalých žáků, kteří ztvárnili hlavní role ve filmu. Nebyla jsem ani moc překvapená, když jsem se setkala s jejich reakcemi, které vyjadřovaly především hněv, pocit zostuzení a ponížení. Tyto pocity převládaly hlavně u účinkujících, kteří dnes litují, že se nechali nalákat na příležitost hrát ve filmu, o kterém jim bylo řečeno, že to bude nenáročná komedie. Kdo by taky v patnácti letech, tuto nabídku od učitele odmítl?
Jak bojovat s anticiganismem v médiích?
Po zhlédnutí filmu však byli účinkující i rodiče v šoku. Nečekali, že jejich osoby/děti budou ve filmu zobrazovány v kontextu anticiganistického mediálního diskurzu. To následovalo vlnu verbálních i fyzických útoků na jejich osobu, jak ze stran Romů, tak se stran majoritní společnosti.
Romové často poukazovali na to, že celý film vlastně zesměšnil a ponížil Romy, naházel je do jednoho pytle a udělal z nich strašáka nejen majoritní společnosti, ale i školství. Film zbytečně generalizuje, pracuje se stereotypy a hoaxi, které jsou o Romech rozšířené. Nic neřeší, neukazuje příčiny, ani bližší souvislosti „o co vlastně komu jde“ – hlavně autorovi.
Na to jsem se autora chtěla zeptat osobně, jelikož bydlíme ve stejném regionu, předpokládala jsem, že to nebude nereálné. Proč tedy natočil Bastardy?
„…já si prostě myslim, že ty školy by se rušit neměly. Proto já jsem chtěl takovej film natočit, protože jsem fakt nechtěl, aby se ty školy rušily… To je vlastně pořád ta otázka inkluze, jo?“, odpověděl režisér.
Nejsem si však jistá, zda je pro běžného diváka čitelné, zda se jedná o film o praktických školách, či o „bastardech“? Pokud měl film dopady na životy dětských neherců ve filmu, na jejich rodiny a okolí, jaké dopady potom může mít film na vnímání Romů na celorepublikové úrovni?
A dá se s tím nějak pracovat, respektive, lze se nějakým způsobem vymanit z mediální stigmatizace?
Můj předpoklad je zatím takový, že na mediální stigmatizaci se dá odpovědět jedině mediálně.
Server Romea.cz přinese na základě studie Martiny Šafářové i ukázky z rozhovorů s účinkujícícmi ve filmu a jeho režisérem
