Jana Šedivcová k epizodě "Bílý svině" seriálu Život a doba soudce AK: Neměl by být soud nestranný?
Když se to televizního seriálu, který vysílá veřejnoprávní televize v hlavním vysílacím čase dostane téma rasismu, nelze se na konkrétní zpracování podrobněji nepodívat. Druhá série případů ze soudní síně s názvem Život a doba soudce AK s Davidem Švehlíkem v hlavní roli se pod režijní taktovkou Radima Špačka tentokrát vydala na poměrně tenký led. Už podle pojmenování »Bílý svině« je očividné, že si tvůrci zvolili kontroverzní téma tzv. obráceného rasismu, který je stejně nebezpečný jako jeho tradiční forma.
Snad každému je jasné, že jde o jev, kdy příslušníci jiné rasy než bílé preferují a často i napadají (jakkoli) právě příslušníky bílé rasy. Obvinění z hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné příslušnosti a násilí proti skupině obyvatel z rasových pohnutek bývá tak v obou výše uvedených případech trestu a odsouzení hodné. Příběh vychází, stejně jako všechny ostatní, z reálných soudních řízení. V naší kotlině totiž, ostatně jako v jakékoli jiné společnosti, má rasismus a xenofobie pořád hluboké kořeny.
Poukázat na tento smutný fakt však jistě nebylo hlavním záměrem tvůrců. Svým kontroverzním zpracováním chtěli zřejmě říct hlavně to, že ti, kteří rasismus veřejně a často ve své násilné formě projevují, mohou být ve výsledku méně nebezpečnější než ti, kteří ho pod slupkou oficiálnosti a váženosti skrývají. Vždyť i v řadách policie nebo právě dokonce před soudním dvorem, který má být nejvyšší a nestrannou instancí, rozumem i tvůrcem společenských norem se pořád najdou tací, kteří lidi nesoudí podle toho, jaký přestupek či prohřešek spáchali, ale spíš podle jejich barvy kůže. Pod tíhou zažitých společenských stereotypů propadají jejich síle a nejsou schopni objektivního hodnocení.
„Neměl by být soud nestranný?,“ ptá se AK jednoho ze soudních přísedících při závěrečném rozhodování o vině či nevině tří romským výtržníků, kteří stanuli před zákonem poté, co v přesile zaútočili na dva neonacisty. Skutečnost, že však předtím tito neonacisté bez příčiny brutálně zbili a ponížili jednoho romského mladíka, který se jim později s celou partou »po svém« pomstil, však už soud téměř přehlíží a záměrně se nechce, ačkoli je to jeho povinnost, podívat pravdě do očí. Soudce má rozhodnout o pravdě, ačkoli o ní není sám vůbec jednoznačně přesvědčen. Neví, na čí stranu se přiklonit a ani jeho kolegové ze soudního dvora nemají rozhodně jednotný názor. Přesto však vždy »nějak« rozhodnout musí.
Zažité a častokrát už nefunkční stereotypní modely tak znovu a znovu hýbou společností a předurčují realitu bez toho, aniž by byla předem rozklíčovaná. „Oni jsou ale mistři světa ve lhaní”, ohání se jeden z těch, kteří by měli být nestranní prázdným sloganem, který nejen ve své mysli, ale bohužel i před zákonem uplatňuje na občany svého státu.
Mnohem víc než o to ukázat na čí straně je konkrétní vina (když je od začátku jasné, že ani jedna ze zúčastněných stran nemůže říct, já nic, já muzikant) chtěli zřejmě tvůrci poukázat na stále neutěšitelný a dlouho trvající stav společnosti. Společnosti, kde nejsou nejen její samotní obyvatelé, ale ani politici, novináři, umělci, ba ani státní zaměstnanci a dokonce ani soudci schopni dívat se na všechny stejnýma očima a měřit je stejným metrem. To potvrzují i slova samotného režiséra. „Můj názor? Ten je asi takový, že spravedlnost by měla platit pro všechny stejně,” říká otevřeně Radim Špaček.
Změnit vše ze dne na den jistě nelze, pokusit se otevřít obyvatelům naší země oči v hlavním vysílacím čase je ale každopádně vždycky přínosem.
