Případ odsouzených neonacistů z Aše je významným precedentem

Krajský rozsudek nad členy neonacistického gangu obstál před Vrchním soudem

Před více než čtyřmi roky vyústilo řádění neonacistického gangu v noční žhářský útok na obyvatele ubytovny v Aši u Chebu. Ohrožen byl život 18 lidí, včetně osmi dětí. Druhoinstanční vrchní soud v Praze ve středu završil zdlouhavé trestní řízení pravomocným rozsudkem. Tři z obžalovaných půjdou do vězení: ašští žháři Tomáš Kopecký a Michal Poláček na šest let a devět měsíců, Jan Balík jako vedoucí organizované skupiny na tři roky a 8 měsíců, pět dalších obžalovaných jen v případě, že by v blízké budoucnosti pokračovali v trestné činnosti. Soud jím udělil podmíněné tresty od pěti měsíců do tří let. U posledního z obžalovaných soud potvrdil zproštění viny.

Prvoinstanční rozsudek Krajského soudu v Plzni z loňského prosince byl vrchním soudem změněn jen v několika detailech. O předchozím soudním řízení jsme informovali zde a zde a zde.

Mediální nezájem

Nejprve si pojďme přiblížit, jaké bylo mediální pokrytí případu. Zatímco během posledních čtyř let se detailnímu popisu jednotlivých mezníků trestního řízení věnoval téměř výhradně server Romea.cz, loni v prosinci referovala o prvoinstančním rozsudku alespoň stručně skoro všechna hlavní média. Až na dobu následující ihned po žhářském útoku 26. února 2012, kdy televizní stanice Nova minimálně jednou odvysílala záběry z rozhovoru s jedním z poškozených, se jejich příběhy žádná média nezabývala a veřejnost je nezná dodnes.

Po středečním pravomocném rozsudku referovala hlavní média o případu, jako kdyby se jednalo o běžný násilný trestný čin. Jeho právní kvalifikace je přitom závažnější než u žhářského útoku ve Vítkově. Nejvíce to zaráží u Chebského deníku, který jinak běžně informuje i o mnohem méně závažných událostech v Aši.

Do určitě míry to souvisí se dvěma klíčovými detaily případu. Žhářský útok skončil bez vážnějších následků, což následně Balík, pražský „vůdce“ skupiny svým „pěšákům“ z Aše vyčítal. Přesto se – k údivu místní policie – na místo činu už několik hodin po něm dostavilo velké množství kriminalistů hlavně z Prahy. Ti trvali na okamžitém, mnohahodinovém výslechu hlavního svědka – matky šesti dětí, která žháře v noci vyrušila a následně vzbudila sousedy, aby uhasili založený požár.

Jelikož se její druh v tu dobu zrovna nenacházel doma, předala matka malé děti na dobu svého výslechu u policie do péče své sedmnáctileté dcery a sousedů. Ve stejnou dobu dostala nejmenší dcera Veronika horečnatý záchvat – podle lékařské zprávy se mohla nadýchat toxických zplodin z požáru. Přivolaná sanitka holčičku odvezla do nemocnice na vyšetření a tamní lékař napsal do lékařské zprávy, že v době záchvatu pacientky nebyli rodiče doma.

Dítě, které se během několika dnů uzdravilo, pak nemocnice předala na pokyn ašské sociálky do kojeneckého ústavu. Odtamtud putovalo do dětského domova, kam už byli na základě předběžného opatření soudu odvezeni též ostatní jeho sourozenci. Až na dva nejstarší z nich, kteří mezitím dosáhli plnoletosti, zde žijí dodnes. Jejich matka stále bojuje o to, aby své děti mohla znovu převzít do vlastní péče. Nedávno si našla v Aši práci i bydlení. Nyní doufá, že se děti po prázdninách natrvalo vrátí „domů“.

Jaký dopad měl tento průběh na další obyvatele napadené ubytovny v Aši? Především ten, že se přestali bavit s novináři a lidmi, kteří jim nabízeli právní pomoc. Kvůli strachu z dalších útoků, dalšího odebrání dětí a nakonec i tlaku majitele ubytovny se postupně odstěhovali a rozprchli se po Karlovarském kraji. Ani pro policii tak následně nebylo jednoduché je dohledat kvůli případným dalším výslechům.

Druhým důvodem, proč se média tak málo zabývala aktuálním případem, známým pod heslem Blood & Honour („Krev a čest“) je poučení z vítkovského případu. Tehdy většina médií „zabila“ zájem veřejnosti o osud napadených nafouknutím senzačních aspektů případu za účelem zvýšení sledovanosti svého zpravodajství. Mediální obraz poškozených během toho vyšuměl do ztracena, anebo je média dokonce prezentovala jako pouhé statisty.

Odvolání obžalovaných skončilo fiaskem

Nyní ale k samotnému dění u Vrchního soudu v Praze. Sedm z obžalovaných podalo odvolání, dva s uděleným podmíněným trestem souhlasili: Petr Myšák, veterán neonacistické scény a recidivista, který už vícekrát seděl za násilné činy a v aktuálním případě jen předal Balíkovi přístupové kódy k webové stránce s podobným názvem, i Petra Lepová, která se jako přítelkyně a pravá ruka vedoucího skupiny intenzivně podílela na tvorbě webové stránky a redigování propagandistických článků. Oba dva se do určité míry přiznali k činům, které jím obžaloba kladla za vinu, ač nesouhlasili si tím, že by jednali jako členové organizované skupiny. U Myšáka to soud nakonec uznal, Lepovou ale jak Krajský, tak Vrchní soud považuje za bývalou aktivní členku skupiny.

Většinu argumentů obhájců obžalovaných vrchní soudkyně Pavla Augustinová zamítla s tím, že se s nimi už ve svém rozsudku dostatečně vypořádal prvoinstanční Krajský soud. Zamítla i odvolání poškozených, a to z důvodu, že jejich návrh na odškodnění za nemateriální újmu podle ní nebyl doložen dostatečnými důkazy. Jejich zmocněnec ovšem ve svém odvolání zdůraznil, že hlavním zájmem poškozených není získání finančních prostředků, nýbrž generální prevence: „Nechceme, aby se podobné činy v budoucnu na komkoli zopakovaly“.

Zájem poškozených splněn

Zmocněnec poškozených Markus Pape se případem začal skutečně zabývat, až když zjistil, že průběh trestního řízení stagnuje a spis putuje mezi různými soudy, které odmítají převzít kompetenci. Ani dva roky po obvinění podezřelých nebylo zahájeno hlavní líčení. Když se pak zmocněnci podařilo zkontaktovat poškozené, ukázalo se, že nikomu z nich nebyla organizacemi podporujícími oběti trestných činů z nenávisti nabídnuta jejich služba. Sehnal pro ně tedy advokátku ze sdružení In Iustitia, ta se ovšem po převzetí plné moci nezúčastnila stání hlavního líčení. Brzy na to se s ní poškození rozešli s přesvědčením, že nedostála svému původnímu slibu.

Pape převzal plnou moc za pět dětí další z poškozených – již zmíněné matky, jejíž děti skončily po útoku v dětském domově. Jelikož ovšem tyto poškozené nikdo nezastupoval od začátku, lékařská dokumentace byla neúplná, chyběl například posudek psychologa o psychických následcích útoku na poškozené. Kriminalisté z celorepublikového útvaru ÚOOZ nevěnovali případné újmě způsobené poškozeným jednoduše žádnou pozornost. Jak se později ukázalo u soudního řízení, zmocněnec poškozených dokázal i přesto ze své pozice přesvědčit soudy, aby se případu dostatečně věnovaly. U Krajského soudu v Plzni navíc rozšířil důkazní situaci cílenými dotazy na obžalované, svědky i znalce. Jejich odpovědi se nakonec staly dalšími podstatnými důkazy při rozhodování o vině a trestu.

Zmocněnec přitom mohl čerpat ze svých zkušeností z dob svého zastupování obětí žhářského útoku ve Vítkově. Upozornil například na to, že si žháři před útokem nezkontrolovali, zda má cílový objekt další funkční únikové cesty. Upřesnil i motiv jednoho ze žhářů. Obžalovaný Tomáš Kopecký na jeho dotaz před soudem uvedl, že cílem útoku bylo, aby se do ubytovny nenastěhovali další Romové. Tento cíl byl nakonec splněn. Majitel ubytovny své nájemce vyhodil, ubytovnu zrušil a dnes je z ní ruina.

Také pražský Vrchní soud nakonec výslovně uvedl, že podle znaleckého posudku mohla ubytovna do půl hodiny zcela shořet, kdyby její obyvatelé nestihli včas uhasit obžalovanými založený požár.

Případ jako precedens

Případ je významný jako precedens hned v několika ohledech: Neonacisté – v tomto případě čtyři z devíti obžalovaných – byli odsouzeni jako členové organizované skupiny, jeden z nich i v souvislosti se závažným násilným trestným činem. Jediný obdobný případ takto dříve kvalifikoval brněnský soud – organizátoři koncertů pod heslem White power byli tehdy sice též uznáni za členy organizované skupiny, nikoliv však ve spojení s násilím.

Teprve podruhé se policii podařilo ve spolupráci s americkým policejními úřady vyřadit z provozu neonacistický web zprovozněný doménou ve Spojených státech. To se předtím podařilo jen u ženské neonacistické skupiny RWU. V drtivé většině případů americké úřady podobné žádosti ze zahraničí zamítají s odkazem na v Americe široce pojímanou svobodou projevu.

Žhářský útok neonacistů byl poprvé kvalifikován dvěma paragrafy; jako pokus o vraždu ve vztahu k obyvatelům ubytovny z přízemí a jako obecné ohrožení v případě poškozených z horních pater budovy, kteří byli vystaveni „pouhé“ hrozbě otravy toxickými zplodinami z dýmu v přízemí založeného požáru. Ačkoli se v případě žhářského útoku „celkem nic nestalo“, tj. nedošlo k vážným následkům na zdraví a majetku, padly poměrně tvrdé tresty. Podobně neúspěšné žhářské útoky dříve soudy kvalifikovaly mírnějšími paragrafy, jako je trestný čin násilí proti skupině, poškozování cizí věci anebo dokonce jen jako výtržnictví. Výjimkou byl žhářský útok z roku 2010 z ostravské čtvrti Bedřiška, kde osnovatelka činu – matka pachatele – dostala trest odnětí svobody v déle 7,5 roků, přestože žádný požár nevznikl.

ÚOOZ vůbec poprvé do určité míry úspěšně vyšetřoval násilný útok neonacistů – pravděpodobně díky tomu, že už před útokem sledoval komunikaci minimálně jednoho z jeho pachatelů, aniž by ovšem stačil útoku zabránit.

Co se nepovedlo

Ani policie ani soudy nedokázaly prokázat přímou odpovědnost zakladatele a vedoucího organizované skupiny za žhářský útok provedený muži, které přes svou webovou stránku a v rámci své komunikace s nimi podněcoval k násilí proti příslušníkům menšin. Právě kvůli důkazní nouzi dostal ve srovnání se zmíněnými žháři nakonec jen zhruba poloviční trest.

V případě samotných žhářů bylo rozhodnutí o výši trestu poměrně komplikované. Dva žháři se bezprostředně po svém zatčení ze strany ÚOOZ od neonacistické ideologie distancovali, spolupracovali s policií, doznali se k činu, nestrávili tudíž ani den ve vazbě, v práci jsou navíc dobře hodnoceni, což jsou samé polehčující okolnosti. Zejména Kopecký pomohl rozkrýt pozadí organizované skupiny a snažil se s poškozenými vyrovnat finančně. Oba dva splnili veškeré závazky svého příslibu „vést řádný život“.

Vrchní soudkyně Augustinová ocenila pečlivost rozsudku Krajského soudu v Plzni, a uznala ho víceméně za správný. V případě dvou výše zmíněných žhářů změnila pouze typ nápravného zařízení. Místo do věznice s ostrahou je poslala do výkonu trestů s dozorem, kde mají mnohem lepší šanci sehnat práci anebo se vyučit. Soud tedy dospěl k názoru, že navzdory kvalifikaci činů mají odsouzení zločinci dobrou perspektivu resocializace.

Odpovědi na palčivé otázky

Proč dostali nakonec žháři přece jen nepodmíněné tresty? Kvůli kvalifikaci činu. Nespáchali jen pokus o vraždu na více osobách, ale i obecné ohrožení na celkem 18 osobách včetně dětí. Podle soudu svůj zločin provedli sice s nepřímým úmyslem, ale jednoznačně s rozmyslem. Nejednali v afektu či v reakci na nějaký předcházející čin poškozených, což je při posuzování trestného činu přitěžující okolnost.

Proč nedostali žháři podobně vysoké tresty jako ti, kteří se pokusili zaživa upálit rodinu ve Vítkově? Podle vrchní soudkyně nebyl žhářský útok v Aši tak důkladně připravován. Byl sice inspirován útokem spáchaným ve slezském Vítkově a v době činu ašští žháři už museli vědět, co je případně čeká u soudu, i o tom, co mohou způsobit osobám obývajícím cílový objekt. Narozdíl od Vítkova v Aši však nedošlo k „fatálním následkům“. I proto soudkyně Augustinová souhlasila s výší trestů udělených prvoinstančním soudem.

Jak je možné, že od zatčení podezřelých do pravomocného rozsudku uběhlo téměř čtyři a půl roku? Hlavními důkazy obžaloby byly stovky hodin odposlechů, jejichž zpracování vyžaduje čas jak v přípravném řízení, tak u soudu. Vedoucí organizované skupiny navíc nespolupracoval. Soudy si pak přehazovaly případ jako horký brambor. Krajský soud si dlouho nevěděl rady s případem, jehož organizátoři působili spíše jako banda pitomců, kteří si kompenzují vlastní mindráky.

Na závěr soudního řízení zmocněnec poškozených v soudní síni shrnul případ a jeho právní kvalifikaci slovy: „V noci 26. února 2012 byl v Aši u Chebu spáchán teroristický útok. Neprovedli ho však teroristé. Terorista je ten, který je k tomu podněcoval.“ Důkazy, které policie shromáždila, bohužel nestačily na to ho odpovídajícím způsobem potrestat.

Doufejme, že se to na základě těchto zkušeností povede alespoň příště. Anebo ještě lépe – že žádné takové příště nenastane.