2. díl. Kříž s trnovou korunou v Letech objednali pozůstalí, hlasy proti výstavbě vepřína vyslyšeny nebyly

Zveřejňujeme druhý díl seriálu, který se věnuje poválečným dějinám bývalého
tzv. cikánského tábora v Letech u Písku, resp. jeho místa a okolí, na něž měl
vliv celkový vývoj historie Romů na území Československa. A to jak ze strany
státního aparátu, snah vládních představitelů i úředníků řešit „cikánskou
otázku“, tak ze strany romské inteligence, která usilovala o demokratický dialog
a sebeurčení. 

Od 50. let, kdy se stabilizovala vláda Komunistické strany, se mohla země
více soustředit na tzv. cikánskou problematiku, která si žádala řešení.
Z původních českých Romů se jich po válce vrátilo v řádu několik stovek, ve
velkých vlnách však přijížděli Romové ze Slovenska. A to jednak ti, co měli
v úmyslu se zde usadit a začít lepší život, tak tací, jejichž řemeslo si
vyžadovalo přemisťování (např. brusiči). Romští aktivisté a vytipované autority,
kteří byli systematicky vyškolováni k působení na „převýchovu nepřizpůsobivých“
nedokázali plnit svou roli takovým způsobem, aby se integrace s majoritou
provedla podle představ a co nejrychleji. Faktorů, které nebyly v souladu
s představou „občana socialistického státu“ bylo tolik, že se v následujícím
období přistoupilo k zásadním rozhodnutím. A to i přesto, že byly patrné také
ohlasy z odborných kruhů, jež asimilaci jako nástroj řešení romské problematiky
odmítaly a zdůrazňovaly pěstování romského jazyka, definování etnické
klasifikace Romů a jejich statusu ve společnosti (viz např. Vědecká rada při
Orientálním ústavu ČSAV).

Jako akt zrovnoprávnění Romů s majoritní společností byl zrušen zákon č.
117/1927, jež ovlivnil osud Romů za války. Ovšem, v praxi ke zlepšení statusu
rozhodně nedocházelo. V roce 1958 dochází k nejzásadnějšímu zlomu této doby pro
život Romů v Československu. V říjnu 1958 byl zveřejněn zákon č. 74/1958 „o
trvalém usídlení kočujících osob“. Ten se netýkal pouze těch, kteří skutečně
kočovali, ale i těch, kteří byli např. v obci trvale hlášeni, ale neměli trvalé
zaměstnání apod. Nepřesná definice pojmů tak vedla k libovolnému výkladu
úředníků i jeho nepříjemným následkům. Také v tomto období se  romská
inteligence marně pokouší o rovnocenný dialog a svolení k založení vlastní
organizace a podpory emancipace Romů.

Barák z tábora v obci

Jak již bylo zmíněno v předešlém díle, v roce 1959 vznikl krátký dokumentární
film
Nezapomeňte na tohle děvčátko, v režii s Miroslavem Bártou. Film vypráví o
tragickém osudu dětí internovaných v táboře v Letech u Písku, které byly
transportovány do Osvětimi. Film byl promítán na několik mezinárodních
festivalech a jeden celý rok se promítal v Praze jako předfilm. V roce 1961 byla
dokonce zveřejněna v literárních novinách jeho recenze.

Konec 60. a začátek 70. let je v souvislosti s vypořádáním obětí genocidy
Romů charakteristický také tím, že se zvedla vlna žadatelů tzv. 255-ky, čili
zákonu 255/1946 o odškodnění vydávaného na kategorii Československý politický
vězeň. Ač tato možnost existovala  od roku 1946, o tom, že mohou žádat i
bývalí romští vězni z tzv. cikánského tábora v Letech anebo Hodonína u Kunštátu,
případně pak dále transportovaní do Osvětimi, se mnohdy přeživší dozvídali
náhodou. Významnou roli v šíření této informace, ale zejména v pomoci při
vyřizování (procesu trvajícím i několik let), měl Svaz Cikánů-Romů (SCR
1969-1973).

Místo, na kterém stál do roku 1943 tzv. cikánský tábor v Letech u Písku, bylo
„vyčištěno“. Někteří pamětníci uvádí, že jeden z  „baráků“, které v táboře
stály, stál později v samotné obci na soukromém pozemku (osobní výpověď
pamětníka, 7. 12. 2018, Lety u Písku), nejspíš sloužící jako sklad pro hospodářské
stroje. A zřejmě vzhledem k epidemii tyfu, který v tehdejším táboře propukl, se
obec zavázala, že po válce, následujících 40 let nebude na místě stavět.

Další krok k objasnění kříže

O tom, že přeživší i pozůstalí chodili na místo, kde ztratili své příbuzné i
dvacet let po skončení války, máme jen kusé informace. Jedním z vodítek může být
již zmíněný film z roku 1959, kde lze shlédnout kříž s trnovou korunou. Letský
kronikář, pan Čanda, v roce 1992 zaznamenává tuto vzpomínku: „Z vyprávění mého
tchána někdy z let 60. – do zdejší hospody přijel příslušník, jehož příbuzní
v táboře zahynuli. U přítomného zdejšího koláře Er. Šlapáka (už nežije) objednal
a zaplatil zhotovení dřevěného kříže s drátěnou trnovou korunou pro Lipěže.
V kronice ovšem zápis jsem marně hledal.“ 

Jelikož film byl natáčen už na konci 50. let, mohli bychom předpokládat, že
pamětník (a jeho zprostředkovatel) nedatovali přesně tuto událost a následné
zasazení kříže, vrhá to ale další světlo na objasnění jeho vzniku. Kronika
odkrývá ještě jeden záznam týkající se vzpomínkových aktů v období před
výstavbou velkovýkrmny. Roku 1968 se konal neveřejný pietní akt romským obětem
na hřbitově v Mirovicích (což bychom mohli dávat do souvislostí také s uvolněním
politické atmosféry a zahájeným demokratizačním procesem, v němž získával vznik
SCR velmi jasné obrysy).

Velkovýkrmna

Nicméně, od 70. let se pak začíná jednat o výstavbě velkovýkrmny, resp.
hledání vhodného místa na stavbu velké výkrmny vepřů s moderní technologií a
odpovídající klimatizací. Lokalita obce Lety – Bobina vyhovovala ve všech
směrech. Pamětník tehdejšího období jednání se zastupitelstvem obce vzpomíná, že
se jako jeden z mála proti této stavbě postavil právě z hlediska pietního místa
(osobní výpověď 7. 12. 2018).  V místní kronice se v roce 1974 uvádí: „Byl
postaven gigant na výkrm vepřového dobytka „praseks“. Postaveno bylo deset hal,
každá na tisíc kusů a dokončeno to bylo koncem listopadu 1974.“   

Související článek

1. díl: Koncentrační tábor v Letech byl spálen. Písečtí úředníci chtěli po válce postavit pro Romy nový tábor

Renata Berkyová

O existenci tábora na tomto místě byli zadavatelé stavby, její realizátoři a
samozřejmě i místní obyvatelé informováni, nezřídka to byli samotní pamětníci.
(Jedna z obyvatelek Let vzpomíná, že její dědeček pomáhal tehdy samotné baráky
stavět a pak dál brigádničil v jejich okolí. Když se pak zastal vězněného
dítěte, kterého četník zbil kvůli „nedovolenému pohybu u plotu“, byl vyhozen
z práce.)

V samotné kronice obce je bezprostředně po zápisu o výstavbě vepřína
v roce 1974 vepsán čtyřstránkový popis života v tzv. Cikánském táboře. Za jediné
pietní místo se ovšem považovalo bývalé pohřebiště v nedalekém lesíku u tábora,
kam pohřbívali oběti tyfu.  

Jak konstatoval jeden z respondentů, který  podal výpověď pro studijní účely
(viz Pařízková 2007), jakmile pár set metrů od masových hrobů vyrostly budovy
vepřína, nikdo z nich tam už dál nejezdil.