1. díl: Koncentrační tábor v Letech byl spálen. Písečtí úředníci chtěli po válce postavit pro Romy nový tábor

Jihočeská obec Lety jsou místem, které v dějinách českoromské společnosti a vzájemného soužití sehrává důležitou roli. Málokdo by neměl alespoň tušení, co se v jejím okolí za druhé světové války dělo, přičemž významně se na šíření povědomí o táboře v Letech u Písku podepsalo období od 90. let minulého století. Široké veřejnosti byly představovány základní informace o vzniku a chodu tzv. cikánského tábora, medializovala se svědectví přeživších či pozůstalých, vznikaly nové publikace, vedle historických prací odborníků, také ty populárně-naučné, až agitační, které dalšímu vývoji místa prokázaly, sic v upřímné snaze upozornit na dehonestující existenci vepřína, spíše medvědí službu.

Posledních deset let se tlak pozůstalých, aktivistů i odborníků na odstranění vepřína zintenzivnil, dne 21. 8. 2017 dochází ke zlomovému okamžiku – vláda ČR svým usnesením č. 609/17 schválila odkup velkokapacitní výkrmny prasat, na jejíž místě má v následujících letech vzniknout památník obětem romského holokaustu. Jaké bylo ale období, jež vepřínu předcházelo? Jak se společnost vypořádala s obětmi pronásledování, kteří se s nadějí vraceli z koncentračních táborů? A jak se samotní Romové podíleli na aktivním zapojení? Následujících několik článků se bude zabývat poválečným obdobím českoromské společnosti, potažmo historii místa tábora v Letech u Písku.

Soudní procesy s bývalým velitelem a dozorci cikánského tábora v Letech u Písku

Rasová podstata likvidačního procesu vůči Romům nebyla přiznána ani po válce, proto se na popud státu nekonal v rámci tzv. národní očisty žádný soudní proces s dozorci z tzv. cikánských táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.

Nebýt strážmistra Františka Kánského, bývalého dozorce z Let, který sepsal šokující výpověď o poměrech v táboře pod velením Josefa Janovského. Na základě tohoto protokolu, který Kánský sepsal, byl dne 4. 9. 1945 Janovský zatčen. V průběhu tříletého trestního řízení své výpovědi svědci ovšem pozměnili, včetně „oznamovatele“ Kánského, který už Janovského nelíčil jako surového velitele.

V soudním procesu byli vyslýcháni pouze dva vězňové, přičemž jeden z nich byl v Letech umístěn v době „kárného tábora“. Dne 9. 9. 1948 je nakonec Janovský lidovým soudem zproštěn jakékoliv viny a později začíná pracovat v policejních složkách v Praze.

Další dva obvinění dozorci, kteří se podle svědectví přeživších (nikoliv však vyslýchaných) chovali k vězňům mimořádně brutálním způsobem, dopadli obdobně. Josef Hejduk byl soudem osvobozen, Josef Luňáček potrestán důtkou. Při vynášení rozsudků se soudci odvolávali na potřebnost tvrdšího přístupu k těmto živlům a asociálům, i na snahu zamezit šíření nakažlivých chorob.

Vrátit se domů…

Po ukončení druhé světové války se přeživší z koncentračních táborů začali vracet domů. Z celkového počtu 6500 protektorátních Romů, kteří byli v roce 1942 podrobeni soupisu, se vrátilo celkem 583 Romů. Zdokumentováno je také pár těch, co přežili válku na „svobodě“ díky přátelům či příbuzným z řad majority. Počet dalších, jež unikli deportaci a podařilo se jim v utajení setrvat v českém pohraničí či v lesích Slovenského štátu, je zatím nezjištěný. 

Bývalý tábor v Letech u Písku byl z obavy dalšího šíření nákazy po válce vyvápněn a jak výzkumy ukazují, spálen, přičemž poslední archeologické nálezy vypovídají, že minimálně část tohoto spáleniště byla dále převezena na místa bývalého pohřebiště.

Přeživší, případně rodiny bývalých vězňů měli přirozenou potřebu chodit na místa, kde ztratili své blízké, což bylo improvizované pohřebiště v lesích nedaleko tábora a v nedaleké obci Mirovice, kde vedení tábora pohřbívalo mrtvé zejména před vypuknutím tyfu.

I když žádné oficiální pietní místo zde nevzniklo, po válce byl na místě bývalého pohřebiště vztyčen dřevěný kříž s ostnatou korunou, kterou s největší pravděpodobností zhotovili a postavili samotní Romové, přeživší a pozůstalí, jež byli v Letech internováni. Prokazatelnou existenci kříže nabízí krátký film Miroslava Bárty Nezapomeňte na tohle děvčátko, z roku 1959, ve kterém se kříž objevuje, byť zde není explicitně vyjádřené, na jakém místě se nachází.

VIDEO

Kromě podlomeného zdraví a traumat z hrůzných zážitků a ztráty příbuzných se navrátivší Romové potýkali také s ne příliš přátelským přijetím místních obyvatel. Příbytky i celé osady na kraji obcí, které za války museli při deportacích opustit, nyní nacházeli zničené anebo úplně srovnané se zemí, movitý majetek byl rozprodán ve veřejných dražbách.  Volných usedlostí k obývání i pracovních příležitostí bylo málo. 

Majoritní obyvatelé se nyní začali nárůstu „spousty Cikánů“ obávat, a už v létě 1945 národní výbory několika obcí jihomoravského Slovácka zaslaly na Zemský národní výbor v Brně petici, v níž z obavy o „nepolepšené, práce se štítící Cikány“ navrhovali soustředit romské obyvatelstvo do pohraničí. Současně evidujeme po válce první migrační vlny romských dělníků ze Slovenska, kde bylo postavení Romů už v průběhu války velice nepříznivé. Spolu s dělníky přijížděly celé rodiny v naději nalézt přijatelnější místo k žití. Ne vždy se ovšem potkali s přijetím, spíše naopak.

Kárné středisko s dozorem a další soupis

Toto negativní nastavení projevující se lokálně různou měrou se odrazilo také na úrovni státního aparátu.

V korespondenci mezi ministerstvem sociálních věcí a ministerstvem vnitra z roku 1946 se objevuje návrh na uplatnění nařízení umožňující městům zakázat vstup „cikánům a kočovným rodinám“ (nařízení se opíralo o zákon 117 z roku 1927 „o potulných Cikánech“, který sloužil mj. jako podklad pro pozdější soupis a následnou deportaci) a současně návrh „dospělé členy cikánských rodin vhodně umístit“. 

Této myšlenky, zřídit trestně výchovné středisko, se chytil i Okresní národní výbor v Písku. Dne 5.11.1946 zasílá dopis na ministerstvo vnitra, ve kterém žádá o povolení zřídit kárné středisko v Cerhonicích (ležící asi 15 km od obce Lety) s krajskou působností. V detailním popisu ubytovacích podmínek s kapacitou 400 lůžek se počítá také s dozorčím personálem a velkými možnostmi pracovního využití chovanců, kromě jiného i v nedaleké obci Mirovice (kde je pohřbena část převážně dětských vězňů z tábora v Letech).

Obec Cerhonice se nicméně proti tomu návrhu ohradila a zřízení trestnice či „tábora“ jak se v některých dokumentech toto plánované středisko popisuje, realizováno nebylo. Ostatně jak konstatuje v odpovědích ministerstvo vnitra „pro soustředění cikánů ve střediscích pod dozorem není právního podkladu a diskriminace cikánů na podkladě rasovém by nebylo ani z ústavních důvodů možná.“

Je nutno také dodat, že současně s těmito tendencemi koncentrovat a hlídat Romy na jednom místě, s cílem podchytit kriminální činnost, se podařilo navrátilcům navázat na předválečnou pozitivní integraci do majoritní společnosti a přestali být místními orgány za Romy považovány. Např. student práv Tomáš Holomek po návratu z ilegality navázal na přerušené studium a v roce 1946 promoval. 

Současně je však stále v platnosti zákon 117/1927, který umožňoval vést Romy v evidenci, případně stávající dokonce obnovovat.

V srpnu 1947 tak proběhlo sčítání „všech potulných Cikánů a ostatních tuláků práce se štítících“ (kam byli zařazeni i tzv. světští), sčítání se nemělo týkat usedlých a řádně žijících Romů. Celkový počet takto evidovaných přesáhl v Československu 100 tisíc (bezprostředně po válce bylo na Slovensku cca 70 tis. Romů), z toho více než 16 tisíc v tuto dobu obývalo Čechy a Moravu, přičemž „asociálů“, evidovaly úřady v Čechách a na Moravě k překvapení všech, celkem 214.

V roce 1950 přichází změna zákonného postavení Romů, kdy byl diskriminační zákon 117/1927 zrušen a Romové byli formálně zrovnoprávněni s ostatním obyvatelstvem.

Dopisy prezidentovi

Vedle represivních pokusů vypořádat se nějakým způsobem s částečně migrujícím romským obyvatelstvem, které bylo na mnoha místech v nepřízni místních obyvatel, dokumentujeme aktivní pokusy o sebe-organizaci ze strany samotných Romů.

Např. v roce 1948 proběhla na Slovensku „porada zástupcov slovenských Cigánov“, na které bylo přijato usnesení o založení Sdružení a jeho memorandum (což napovídá, byť hmatatelné prameny se nedochovaly, o předchozích iniciativách aktivních Romů). V dubnu 1949 přijímá kancelář Prezidenta Československé republiky dopis od Jozefa Šándora, původem slovenského Roma, evidovaného v realizovaném soupisu, kterého úřady představovaly jako jednoho „ze vzorových Romů“ a který hájil potřebu funkce sociálního referenta brněnských cikánů, kterou zastával. Místní úřady, které byly Kanceláří požádány o vyjádření, Šándora jednoznačně podpořily.

Šándor ovšem nebyl ojedinělý případ, dopisů s různými žádostmi adresovanými „na hrad“ např. vystoupit před parlamentem, evidujeme několik. Aktivní přístup Romů je v tuto dobu vítaným prvkem, protože napomáhal k úspěšné asimilaci romských obyvatel. K zapojování místních zástupců romských komunit úřady přímo vyzývaly a nabízely součinnost. A tak se v 50. letech organizovala různá školení „cikánských aktivistů“ na podporu práce „mezi cikánským obyvatelstvem“, ze kterých se ovšem rekrutovaly osobnosti v pozdějších letech kritizující centrální politiku vůči Romům (např. Milena Hübschmannová, Gustáv Karika, Elena Lacková).