Elena Gorolová: Některé z nuceně sterilizovaných žen už jsou po smrti, ale ani za ně se nepřestáváme bít
Před dvaceti devíti lety Elenu Gorolovou sotva napadlo, že se jednou bude zajímat o problematiku nedobrovolné sterilizace romských žen a aktivně proti tomuto bezpráví bojovat. Jak by také mohlo, když jí v té době bylo pouhých jednadvacet let a se slovem sterilizace se setkala vůbec poprvé – bohužel však zároveň se zjištěním, že se týká přímo jí samotné.
A už vůbec by ji nenapadlo, že by jednou mohla patřit jako jediná česká Romka do žebříčku sta nejvlivnějších a nejinspirativnějších žen světa, který pravidelně sestavuje britská televizní stanice BBC. Psal se rok 1990 a paní Elena čekající své druhé miminko se strachovala jen o jediné – aby bylo zdravé. S manželem už měli syna, proto si dcerku přáli o to víc. Celé těhotenství probíhalo poměrně v pořádku, ale ke konci třetího trimestru se u Eleny objevily zdravotní komplikace. Okamžitě se rozjela do místní nemocnice ve Vítkovicích, kde jí po vyšetření doktor oznámil, že to zatím na porod nevypadá. Miminko se však příchodu na svět začalo dožadovat, a tak se pro Elenu z kontroly v těhotenské poradně stal pobyt na porodním sále.
Verdikt zněl jasně – druhý císařský řez byl nevyhnutelný, protože těhotenství provázely komplikace a Elena nebyla schopná přirozeného porodu. „Pak už to šlo rychle, takže mi vůbec nebylo divné, že se před operací objevila sestřička s nějakými papíry a dožadovala se souhlasu s výkonem císařského řezu. Ještě mi pod ruku strčila žádost o vyplnění jména pro dítě,“ vzpomíná Gorolová na osudný den, po kterém už nikdy nebylo nic jako dřív.
Elena bez přemýšlení a v bolestech papíry vyplnila a podepsala. Následoval operační sál, propíchnutí plodové vody a pak převoz na oddělení, na kterém musela strávit v rekonvalescenci pět dní. Tehdy ještě vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že je něco špatně. Hned se začala zajímat o to, jak porod probíhal a jak se dítěti daří. Lékař ji bez mrknutí oka informoval, že během císařského řezu jí byla provedena i sterilizace. „Co to znamená? Skoro jsem vyjekla, protože to slovo jsem nikdy neslyšela a popravdě mi nahánělo i strach,“ vzpomíná na osudnou chvíli Gorolová a z jejího výrazu lze číst, že se se sterilizací stále nesmířila.
„Doktor mi vysvětlil, že jsem prodělala dva císařské řezy ve velmi mladém věku a bylo by velmi riskantní podstupovat další. A právě proto mi byla podle gynekologa provedena sterilizace,“ vypráví smutně Gorolová a dodává, že se okamžitě zeptala, co to pro ni do budoucna znamená. „‚To znamená, že už nebudete moci mít další děti, sterilizace je nevratný zákrok,‘ řekl a já zůstala s pusou dokořán a nebyla jsem schopna slova. Rozpadl se mi svět, popadla mě panika a jediné, na co jsem se zmohla, byl pláč. Bylo mi jednadvacet a byla jsem po zásahu lékařů neplodná. Nemohla jsem to pochopit, v mém případě nebyla sterilizace vůbec nutná, mohla jsem mít i třetí dítě,“ rozteskní se.
Nebyl důvod nevěřit
Když začala zjišťovat, proč jsou vlastně sterilizace ženám prováděny, byla z výsledku šokovaná. Komunistický režim usiloval o to, aby se romská populace nerozšiřovala. Vláda tedy rozhodla jasně: romským ženám se měly provádět řízené sterilizace. „A to se jim dařilo,“ říká rázně terénní sociální pracovnice, která se od té doby angažuje v boji za práva žen, které byly v době před rokem 1989 a krátce po něm nedobrovolně sterilizovány. „Poslední případ sterilizované ženy, o kterém víme, je z roku 2007,“ upozorňuje.
Podle Eleny Gorolové se o korigování romské populace zasadily i sociální pracovnice. Ty romským ženám nabízely za sterilizaci finanční benefity. To, že je sterilizace nevratná, už jim jaksi opomněly říct. Některým poškozeným ženám, které dnes vypovídají svá svědectví, lékař tvrdil, že sterilizace je pouze jakousi dočasnou antikoncepcí. „Člověk neměl přeci důvod nevěřit lékaři,“ vypraví Gorolová, která vzpomíná i na případy, kdy bylo některým romským matkám vyhrožováno, že pokud se sterilizovat nenechají, odeberou jim děti do dětských domovů.
Ochránit své dcery a vnučky
Nejobtížnější pro Elenu bylo zprávu sdělit manželovi a své rodině. „Bála jsem se reakce. Manžel to tehdy nesl těžce. Trápilo ho to stejně tak jako mě, ale ani jeden z nás se proti tomu nepostavil, nevěděli jsme totiž, kam se obrátit či jakým způsobem proti tomu, co mi bylo provedeno, bojovat,“ říká upřímně Elena, která se tehdy zmohla pouze na návštěvu úřadu práce, kde jí sociální pracovnice dala jasně najevo, že ji to nezajímá a její situaci ji řešit nepomůže. „Po tom už jsem rezignovala a přestala se svých práv dožadovat,“ vzpomíná trpce.
Zlom přišel až o několik let později, když si během sledování teletextu všimla zprávy o stížnosti žen, kterým byla nedobrovolná sterilizace provedena a které se rozhodly o svůj příběh podělit. „Tehdy se ve mně všechno sevřelo. Vždyť já byla jednou z nich,“ vypráví a dodává, že rozhodnutí navštívit organizaci, která ženy s podobným životním příběhem sdružovala, pro ni představoval osvobozující pocit. Uvědomila si, že není sama.
„Tehdy jsem byla rozhodnuta, že udělám všechno proto, aby se už nic podobného našim dcerám a vnučkám nestalo. Postupně začala se spolkem spolupracovat, později se stala dokonce jeho mluvčí. Odhodlání bojovat ji přimělo vystudovat střední pedagogickou školu a věnovat se sociální práci naplno. Projevila se v ní houževnatost, které si nemohla nevšimnout její rodina, ve které nebylo zvykem, aby se ženy chovaly emancipovaně a měly své osobní cíle.
Rozhodla se se sterilizací zatočit jednou provždy, pořádala různé semináře, zapojila se do fotografické výstavy a začala komunikovat se ženami, kterých se tato problematika týkala prostřednictvím sociálních sítí. Získala tak kontakty na téměř dvě stovky žen z Čech, ale spojila se i se ženami ze Slovenska, které si rovněž sterilizací prošly. Většina z nich je romského původu, ale objevovaly se mezi nimi i neromské ženy, těch však bylo poskrovnu.
Dnes působí jako terénní pracovnice v organizaci Vzájemné soužití. Snaží se navrátit děti z dětských domovů zpět do rodin; v kontaktu se ženami, které prodělaly sterilizaci, však zůstává. O to víc za uznání bezpráví, které na nich bylo spácháno, bojuje ve svém volném čase.
Boj stále není u konce
„Mým přáním bylo vybudovat silnou a pevnou organizaci, ve které se ženy po sterilizaci budou vzájemně podporovat a budou se snažit zamezit tomuto nedobrovolnému zákroku na ostatních ženách,“ vysvětluje svůj prvotní záměr. Nápomocnou jí je zejména Gwendolyn Albert, Američanka žijící v Čechách, která je jí velkou oporou i při zahraničních cestách, protože jak sama říká, neovládá žádný světový jazyk a téma sterilizací je bohužel otevřeněji přijímáno v zahraničí než v Česku, kde se k němu politici jasně vyjádřit nechtějí. S výjimkou vlády Jana Fischera, která se romským ženám v roce 2009 za protiprávní sterilizace omluvila. Odškodné jim však stejně uznáno nebylo.
A tak boj za odškodnění nuceně sterilizovaných žen pokračuje. Snahou Eleny Gorolové je, aby společně se svým týmem získala na svou stranu co nejvíce poslanců, kteří by se o problematiku nezákonné sterilizace romských žen zajímali a poškozeným ženám odškodné přiznali. Ostatně k odškodnému se vyjádřil i premiér Andrej Babiš, který prohlásil, že jestliže bude většina poslanců pro přiznání odškodného, z jeho strany problém nebude. Paní Gorolová si ovšem už velké naděje nedělá.
„Z původního návrhu milionu korun byla navrhovaná částka na odškodnění nejprve snížena o polovinu, v současné době se jedná o zhruba sto dvacet tisíc korun. Což je, vzhledem k provedeným výkonům, částka velmi nízká a neodpovídající, vlastně až směšná. Některé z žen jsou už po smrti, dobré zprávy se tedy nedožily, ale i za ně se nepřestáváme bít. V minulosti byla lidská práva odepřena převážně romským ženám, které se nemohly svobodně rozhodnut, a to je myslím dostatečný důvod k tomu, abychom i nadále nepřestávaly bojovat,“ uzavírá Gorolová.
NEPŘEHLÉDNĚTE
Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.
