Radek Laci: Děti z děcáků prahnou po svobodě, i když nemají ponětí, co s nimi bude dál
„Trápí vás kyčle, nejspíše z tancování nebo nějakého druhu akrobacie. Máte přetížené trapézy, patrně z oslabení břicha, a málo otevřenou pánev. A když se podívám na záda, tak vidím lehké problémy s bedry a krční páteří. K tomu jste anemická a je vám stále zima, o čemž svědčí vaše vyvýšená ramena a studené prsty na nohou,“ přivítá naši fotografku Karolinu trenér a workouter Radek Laci a ta mu dává za pravdu.
Člověk se asi jen tak v běžném gymu nesetká s tím, že fitness trenér dokáže na první pohled doslova přečíst celé tělo?
To je pravda. Nesetká. Využívám k tomu prvky z jógy, prvky fyzioterapie a myofasciálního uvolňování, tedy cviky pomocí tlaku. Klient cvičí vlastní vahou, ale i s činkou. Vybírám si pro své portfolio třeba ze šesti sedmi oborů a podle klienta a jeho těla pak na místě vytvářím tréninkový plán. Je to tak lepší, protože člověk má nějakou emoční, mentální i fyziologickou nebo spirituální úroveň a všechny čtyři dávám dohromady a načítám si klientovo tělo tak, aby byl pro něj trénink ideální. Já tomu pracovně říkám, že vytvářím něco jako novou sochu. Takže hodně řeším jakýkoliv sval a jeho vliv na další jiné svalové skupiny. Teď třeba často připravuji herce na jejich filmové role, ale také odstraňuji různé bloky a stačí mi k tomu opravdu jen jeden jediný pohled.
Jak dlouho trvalo, než jste nabral všechny znalosti, jak lidské tělo funguje a jak lze pomoci klientovi, aby v co nejkratším čase zpozoroval první výsledky?
Všechno bylo součástí procesu a ten proces jsem rozvíjel intuitivně. Objevil jsem v sobě potenciál a ten rozšířil o znalosti ze cvičení. A abych to celé mohl dělat z radosti, potřebuju k tomu nabýt informace a vzdělání, protože jedině pak mohu s lidmi pracovat na několika frontách. Při své práci se snažím s člověkem pracovat tak, aby si toho on sám ani nevšiml, protože může mít některé zdravotní problémy, které na první hodině nechce říkat, protože je to pro něj citlivé téma. Ale díky tomu, že už dokážu i s tímto pracovat, mohu každému cvičení přizpůsobit. Často se stane, že klient má problémy s trapézy, které jako takové jsou spojeny se stresem. Zažíváte-li stres, trapézy jsou ztuhlé, vyskočí nahoru, bolí ramena a záda, takže i tak se dá na člověka nacítit a ulevit mu od bolesti a stresu.
Moje práce je i můj koníček, už jako dítě jsem věděl, že jediné, čemu se chci věnovat, až opustím dětský domov, je pohyb, fitness, gymnastika. Věděl jsem, že nejprve musím začít u sebe, zkoušet všechny ty cviky, jestli je vůbec zvládnu, získat povědomí o anatomii, absolvovat trenérský kurz a dál se rozvíjet. Mám za sebou u jedné specializované světové americké organizace kurz cvičení s vlastní vahou – tedy streetworkout, kde jsem se naučil různé těžké prvky. A absolvoval jsem i další kurzy fyzioterapie, například funkční stabilizace lopatek a kyčlí, ale to jsou už konkrétní kurzy a semináře, které mi otevírají dveře, jak vlastně pochopit mysl i tělo. Dá se říct, že tři čtyři roky se sportu věnuji skutečně aktivně.
Dnes patříte mezi trenéry se zajímavou klientelou, vedle studentů a lidí, kteří chodí do běžné práce, trénujete i modelky, herce, akrobaty nebo pole dance tanečnice. Jak moc bylo těžké se tzv. nasíťovat na tak různorodou klientelu?
Právě že mi to moc práce nedalo. Když má člověk otevřenou mysl, tak si vás lidi najdou sami. Důležité je dělat věci s nějakou vytrvalostí, a ne za účelem, abych trénoval herečky a modelky. Trénuji třeba Terezu Maxovou, se kterou se znám ještě z doby, kdy jsem žil v dětském domově, a byla to právě ona, kdo mi ze své nadace uhradila třítýdenní studijní program v Anglii. Tereza je mi obrovskou inspirací, protože všechno, co dělá, dělá srdcem, a proto jsou i její projekty tak úspěšné, a já se rovněž snažím pracovat poctivě a s láskou. Hodně mi v tom pomáhá i Instagram, je to takový můj pracovní doplněk, ale hlavní je pro mě stále takový ten v uvozovkách off-line režim, kdy mám člověka tváří v tvář a opravdu se mu reálně snažím pomoct.
Zmínil jste dětský domov, kde jste strávil podstatnou část života. Jak moc se podle vás podporují děti, které se nacházejí v ústavní péči ve sportovních a jiných aktivitách?
V tu dobu, kdy jsem byl v děcáku já, se u dětí nepodporovala individualita. Když jsem třeba před deseti lety projevil zájem dělat gymnastiku, breakdance nebo jinou podobnou aktivitu, tak mě odmítli s tím, že děti u nás chodí na fotbal a já mohu taky nebo si můžu vybrat zpívání. Ale naštěstí se ta doba zlepšuje a k dětem se přistupuje zase o něco lépe, takže když se dítě nebojí ozvat, že fotbal není to pravé, vychovatelé už jsou k jeho rozhodnutí otevřenější.
“I dítě v ústavní péči by mělo studovat, co si ono samo přeje, protože na to má právo a ty možnosti tu jsou.”
Domovy dříve také moc nepodporovaly děti ke studiu na vysoké, i v tomto doba pokročila kupředu?
I dnes patří vzdělání mezi jedno z nejpalčivějších témat, protože dřív to bylo skutečně tak, že domovy nepodporovaly děti v tom, co by skutečně chtěly studovat. I já jsem narazil na tento problém, ale tím, že jsem už tehdy šířil osvětu, že i dítě v ústavní péči by mělo studovat, co si ono samo přeje, protože na to má právo a ty možnosti tu jsou, tak se mi to podařilo a vystudoval jsem marketingovou komunikaci. Situace se od mého odchodu z domova zlepšila, ale i tak je pro mnoho dětí složitá a nevyhovující. Během besed se od dětí dozvídáme, že studují školu, kterou studovat nechtěly, ale vychovatelé rozhodli jinak. To je špatně a to vím jistě, neboť jako spoluzakladatel organizace na podporu práv dětí z dětských domovů Vteřina poté jsem s dětmi v kontaktu. A mimo to objíždím dětské domovy s dokumentem Dospělým ze dne na den, který organizace Mimo domov natočila ve spolupráci s režisérem Igorem Chaunem.
Tyto Vaše zkušenosti vás dovedly k tomu, že jste spoluzaložil organizaci Vteřina poté?
Někdy v roce 2012 jsme vnímali velkou potřebu začít komunikovat směrem k široké veřejnosti, že dětské domovy nejsou pouze špatné a že jsou tu mladí dospělí, kteří odešli a chtějí něco dokázat. Za Vteřinou poté je skupina lidí, která si sama prošla ústavní péčí. Jsme totiž přesvědčeni, že hlas dětí by měl v tomto systému otevřeně zaznívat a být slyšen. Jedním z témat je proto i odchod dítěte z izolace dětského domova. Zabýváme se i těžkými životními situacemi, kterým děti musí čelit, nebo právě vzdělávání dospívajících dětí. Naší snahou je posílit mladého člověka a být jeho prostředníkem ve vztahu k institucím, které o životě v dětských domovech rozhodují, takže pokud se vyskytne nějaký problém, snažíme se dítě nasměrovat na organizace, které jim mohou uhradit školné, propojit je s neziskovými organizacemi a institucemi, jako je MPSV, MŠMT nebo ministerstvo zdravotnictví.
FOTOGALERIE
A jaký je tedy ten hlas dítěte?
Takový, že chce mít všechny možnosti a práva jako mají děti z fungujících rodin a nechce být vnímáno jako dítě, které je ublížené. Ten, kdo si prošel dětských domovem, chce být vnímán jako lidská bytost, která má právo studovat a být součástí konzumu běžného světa, protože realita je taková, že nás většina lidí vnímá jako ty děti z pasťáků, jako lidi, co kradou. A myslí si, že v dětském domově jsou jenom Romové a všichni pocházejí z ghetta. Lidé nás vnímají jako marné existence bez vzdělání. Vnímáme to tak, že předsudky je třeba odbourat, proto existuje Vteřina poté. A odbourat předsudky chceme i my všichni, kteří jsme něco dokázali, přestože jsme prošli ústavní péčí. Jsme důkazem, že je možné vystudovat vysokou školu a věnovat se tomu, čemu se věnovat chceme, a fungovat vlastně úplně normálně a žít samostatný klidný život.
Osmnáct. To je většinou chvíle, která vás „vyšoupne“ do života dospělých. Jaké to jsou pocity opustit s čerstvě nabytou dospělostí brány dětského domova a osamostatnit se? Dá se na tento okamžik vůbec připravit?
” A myslí si, že v dětském domově jsou jenom Romové a všichni pocházejí z ghetta.”
V onen okamžik zažíváte smíšené pocity, protože člověk z dětského domova chce svobodu a to je v tu chvíli jediná potřeba, po které prahne. Vyrůstat v systému je něco strašně náročného, složitého a ne každý člověk to úplně zvládá. Je to něco, jako byste neustále svůj život žil ve škole, což znamená z hodiny na hodinu. Nemáte vlastní život, jen pevně nalajnovaný program, jste neustále připravený na to, co budete dělat, co musíte udělat a jak postupovat. Vlastně zjistíte, že máte minimální prostor trávit čas sám se sebou, zajít si na počítač nebo jít s kámošema ven… Ale i to se už trošku zlepšilo, jen ta změna k lepšímu by mohla být o něco rychlejší. Ale ta skutečnost je prostě taková.
Prahnete po svobodě, přestože nemáte ponětí, co s vámi bude a kam půjdete?
Ano. Je to tak silná potřeba, že spousta lidí chce z toho systému vypadnout. Ale není to proto, že by vychovatelé byli špatní nebo kuchařky neuměly dobře vařit, ale proto, že je to neustále řízený čas. Děti se chtějí ztotožnit s tím, že nemají naplánovaný čas a že si mohou na chvilku oddychnout a být jen samy sebou. Můj odchod se konal kvůli studiu na vysoké škole až někdy ve čtyřiadvaceti, kdy jsem vlastně nevěděl co a jak se sebou a jak se posouvat dál. Odešel jsem proto, že už jsem tu situaci v děcáku nezvládal, byl jsem frustrovaný a naštvaný. V tu dobu jsem projevil zájem studovat ještě druhou vysokou školu, ale v dětském domově mi řekli, že na to nemám právo.
Já se v tu dobu už začal zajímat o zákony a měli jsme založenou organizaci Vteřina poté, začal jsem pátrat, zda je to skutečně tak. Ale výsledek byl, že mi řekli, že už jsem připravený, a to mě štvalo. Oni mi říkali, že mají pocit, že jsem připravený, ale přitom to nikdo nemohl vědět, nevěděl jsem to totiž ani já sám. Takže i proto jsem vystudoval vysokou školu, protože jsem neměl kam jít a necítil jsem se být připraven na odchod z dětského domova. Tvrdě jsem se pídil po informacích, abych zjistil, že nikdo v dětském domově nemá právo na to říkat, co můžete studovat a co ne.
Jaký je podíl romských dětí v dětských domovech, pokud to lze odhadnout?
Záleží jak kde, pokud je to kraj s větší koncentrací Romů nebo ne. Ale jsou domovy, kde Romové nejsou vůbec a pak jsou domovy, kde Romové jsou, ale jejich podíl nepatří k většinovému. Takže to, že jsou v dětských domovech převážně Romové, není prostě pravda.
Musel jste se vyrovnávat se stigmatem „vyrostl jsem v dětském domově“ nebo jste se nikdy nemusel potýkat s předsudky, že jste vyrůstal bez rodičů?
Zrovna nedávno, když jsem byl na jídle u kamaráda a chlapíci, kteří mě viděli, tak zrovna neměli hezké výrazy, takže občas se s tím ještě setkám.
Stýkal jste se někdy se svou rodinou, matkou, sourozenci?
Moje máma žije v Česku, ale nejsme v kontaktu. Sestru mám v Belgii, občas jsme v kontaktu přes sociální sítě, někdy si napíšeme a víme o sobě. Ségra byla taky ta, kdo mě vyhledal na základě rozhovoru, který jsem poskytl televizi, kde jsem mluvil o vzdělání mladých dospělých na vysokých školách a nadaci Terezy Maxové. Sestra mi po zhlédnutí reportáže napsala přes Facebook. Takže už vím, že je nás pět sourozenců a já jsem předposlední dítě. Když jsem byl mladší, tak jsem se otázkou, kdo je moje máma a táta, nesčetněkrát zabýval. Mnohokrát jsem z toho byl frustrovaný a ve stresu.
Doba, kdy jsem potřeboval blízký kontakt rodiny, už vlastně přešla a necítím potřebu mít blízký kontakt se svou rodinou, protože jsem sám v sobě našel rovnováhu. Pokud se mám se svojí mámou potkat, tak se s ní potkám, ale nechci to plánovat. Momentálně jsem v té fázi, kdy mám sám sebe a nikoho nepotřebuji. V dětství a dospívání to bylo samozřejmě opačně, tehdejší ředitel domova mi řekl, že moje máma se o mě nebyla schopná postarat. Dopisy, které jsem každý čtvrtek posílal, se vracely, takže to pro mě bylo složitější.
Takže vás všech pět skončilo v ústavní péči?
Údajně jen já a bratr. Sestry bydlely s babičkou. Dnes to vidím tak, že je to vlastně v pořádku, že mě dala do domova, beru to jako skutečnost, která se stala a mohla se stát z jakýchkoliv důvodů. Třeba péči nezvládla nebo se na ni necítila. Jako malý kluk jsem byl naštvaný a měl v sobě takový ten pocit viny, že za to můžu já, protože jsem asi moc zlobil, ale časem jsem si uvědomil, že ta skutečnost je taková a já ji musím přijmout a hlavně se nelitovat.
Jak jste jako dítě vnímal fakt, že si pro své děti jezdí rodiče do školy, doprovázejí je na autobus, když jedou na letní tábor, kroužky…
První pocit je, že vůbec nevíte, co se děje. My děti z domova jsme na to koukaly jako na nějaký dokument kanálu Animal Planet. Je to něco jako koukat skrz výlohu, kde se vystavuje vzorec správné rodiny. Vy si to nejprve nechcete přiznat, ale pak zjistíte, že jste neustále v depresi, frustrovaný, protože to nemáte s kým sdílet a nevíte, co si s tím počít.
Padlo u vás rozhodnutí, že vy byste nikdy své děti do ústavní péče neumístil?
A kolikrát. Měl jsem tendenci dělat ty věci naopak – budu urputně milovat svoji rodinu a budu hrdý rodič –, ale ani to nebylo správné. Spíš je třeba přijmout skutečnost, vyčistit si minulost, žít svůj život s radostí a podle svého vědomí. A to se netýká jen dětí z děcáku, nýbrž celé společnosti.
Pořád platí, že vychovatelé nemají čas vytvořit si k dětem bližší citový vztah?
Musím říct, že vychovatelky jsou s dětmi v užším kontaktu, ale když to řeknu drsně, nejde jenom děti objímat, ačkoliv ony samy by v bližším vztahu s dětmi byly rády, ale protože vychovatelky mají svou roli více manažerskou, tak to prostě nestíhají. Děti se musí učit, musí se vychovávat a být vedeny k dobrému životu. Ale je pravda, že tam častokrát chybí sociální kontakt – přijít za dítětem a říct, že je to v pohodě, protože se to občas stává – puberta, sexualita a identita, neinformovanost, izolovanost a všechna tato témata v dítěti rezonují a vzniká z toho frustrace až těžká deprese. Děti nemají v sobě špetku emocí, protože jsou o to okradeny. Já tomu říkám, že jsme takoví citoví mrzáci.
Usilujete o to, aby dětí z dětských domovů měly šanci na dobrý život. Čeho byste rád dosáhl ve své trenérské kariéře?
Je otázkou času, kdy najdu vhodný prostor k otevření vlastního gymu. Mám vedle sebe tým lidí, se kterými už nějakou dobu spolupracujeme a jsme v úzkém kontaktu. Chceme společně začít rozvíjet naši myšlenku propojení zdravého funkčního pohybu bez ega, což znamená, že nechceme v lidech rozvíjet egoismus, ale přirozenou zdravou mysl propojenou s tělem.
Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.
