Unikátní projekt Paměť Romů: Udržet vzpomínky naživu aneb jak se natáčí vyprávění romských pamětníků
U šálku kávy ve svém rokycanském bytě vzpomíná na příběhy své rodiny, která má kořeny na východoslovenském Šariši, sedmašedesátiletá Květa Tůmová Tomášová. Vypráví o pracovních táborech, partyzánech, o druhé světové válce, poválečné migraci, o svém dětství v Rokycanech, o školní třídě, kde se svým bratrem Mírákem byly jediné romské děti.
Paní Květa je jedna z padesáti pamětnic a pamětníků, za kterými se v uplynulých měsících vypravili a ještě v několika nadcházejících vypraví kameraman František Bikár a někdo z týmu tazatelů – romistů a antropologů, kteří s pamětníky hovoří a jejich vyprávění nahrávají. Dávají hlas konkrétním, pro „velké dějiny“ bezejmenným, lidem, kteří jsou však přímými účastníky nebo svědky událostí, o kterých se běžně v učebnicích dějepisu nepíše.
„Paměť Romů je mimořádná svým cílem. Snažíme se zachytit příběhy obyčejných lidí, nevyhledávat pouze hrdiny a univerzální společenské vzory,“ říká Bikár, který je zároveň jednou z hlavních postav, které za jedinečným projektem stojí. Přestože jeho myšlenka není nová – v roce 2008 vytvořily digitální pamětnický archiv sdružení Post Bellum, Český rozhlas a Ústav pro studium totalitních režimů, je jedním z mála projektů, který se zaměřil přímo na svědectví a vzpomínky romských pamětníků. „Jako jediný se také soustředí na to, aby vyprávění, která zaznamená, byla dostupná veřejnosti, například dětem ve školách – aby neskončily někde v archivu pouze pro badatelské účely,“ přibližuje Bikár. S Pamětí národa navíc Paměť Romů spolupracuje – vzájemně si „vyměňují“ pamětníky.
„Bylo to někdy za války, zhruba kolem roku 1943. Do Tolčemeše tehdy vtrhli Němci a nechali doma jen staré lidi a děti. Ostatní sebrali. Máma vyprávěla, že nejdřív je nahnali do Sabinova pěšky. Ráno je nahnali na nádraží a do vagonů. Vyprávěla, že nedostali ani napít ani najíst, že tam i několik lidí padlo a umřelo,“ vzpomíná paní Květa.
PAMĚŤ ROMŮ
Projekt, který odstartoval v roce 2016, navazuje na vzdělávací aktivity organizace ROMEA. Jeho cílem je přiblížit širší veřejnosti historii Romů, jak ji žili a prožívali na území bývalého Československa ve 20. a 21. století.
V současné chvíli je natočeno celkem 50 videopříběhů pamětníků. Kromě toho vznikly i audiorozhovory, které slouží jako příprava videorozhovorů. Natočená a sestřihaná videa jsou postupně publikována na webových stránkách projektu www.pametromu.cz. Ty mají ve finální podobě obsahovat kromě videí také stručné medailonky pamětníků, přepisy rozhovorů a texty, které zasazují příběhy do širšího historického či tematického kontextu.
Projekt Paměť Romů realizuje ROMEA, o.p.s., za finanční podpory Bader Philanthropies.
Naslouchat hlasům paměti
„Ve společnosti se toho o historii Romů příliš mnoho neví, ve školách se učí minimálně, pokud vůbec, a proto znají i samotní Romové často jen to, co slyšeli z vyprávění rodičů a prarodičů,“ konstatuje koordinátorka Paměti Romů, Kristina Dienstbierová.
„Romská historie přitom není nic, co by stálo mimo, je součástí historie naší společnosti, stejně jako jsou její součástí samotní Romové, a proto by podle mého názoru neměla být opomíjena. Kromě toho, pokud budeme znát historické souvislosti současné situace některých Romů, může to vést k lepšímu vzájemnému porozumění. A právě osobní příběhy jsou podle mě tím nejlepším způsobem jak takovou historii zprostředkovat,“ uvádí a připomíná zároveň, že nejde jen o jakási neosobní data, ale o konkrétní lidi, kteří řeší v životě podobné problémy jako kdokoli jiný.
Podle historika a politologa Lukáše Valeše, který se o způsobu zachycování vzpomínek pamětníků tím, že se zaznamenávají jejich vzpomínky a vyprávění (právě proto nazvaným „orální historie“), rozpovídal před časem pro Český rozhlas, nelze dějiny vnímat jenom prostřednictvím politiky, politických událostí nebo ekonomiky.
„Konkrétní dějiny tvoří konkrétní lidé a také je vnímají konkrétní lidé. A pro poznání, ať už konkrétních historických skutečností, nebo především vnímání těch dějin, vnímání rozhodnutí, motivů, přístupu k dějinám ze strany konkrétních lidí, je důležité, aby nám vyprávěli svůj konkrétní příběh,“ říká. Tedy to, jak se konkrétní lidé vidí v dějinách a jak oni prostřednictvím svého vlastního osudu dějiny vidí.
Obyčejní hrdinové
„Svým otevřeným vyprávěním, ať už o často těžkém životě na Slovensku, genocidě Romů, minulém režimu, či porevolučním zklamání se lidé před objektivem stávají skutečnými hrdiny,“ myslí si František Bikár. „Když máte možnost několik hodin naslouchat, zjistíte, že naproti vám sedí lidé, kteří se dokázali znovu a znovu postavit na vlastní nohy a postarat se o své rodiny,“ dodává.
V minulém čísle Romano voďi jste se tak mohli v první části třídílného seriálu historičky Jany Hejkrlíkové dočíst o osudech Margity Hlaváčové, v tomto čísle pak o životním příběhu spisovatelky Ilony Ferkové. Mezi vypravěči romské paměti jsou lidé z různých sociálních vrstev – jak politicky a občansky aktivní Romové, tak i ti zcela neznámí. Namátkou třeba pěstounka Daniela Cincibusová, dlouholetý člen skupiny Kale Emil Miko nebo bývalá tkadlena, dnes studentka romistiky Monika Hejduková. Příběhy se postupně zveřejňují na webu www.pametromu.cz, kde najdete videonahrávky, přepisy vyprávění, dobové fotografie i dokumenty.
„Celkem jsem zatím natočil zhruba 6000 minut vyprávění neboli 100 hodin videozáznamu,“ přibližuje František Bikár. „Celý rok je to navíc nekonečná práce na střihu – dokončíte zpracování jednoho materiálu, a už jich na vás čeká dalších deset,“ doplňuje. Původní, nesestříhané nahrávky budou uloženy v archivu Muzea romské kultury a Semináře romistiky FF UK.
„Rokycany byly strašně malé město. Znali se tu úplně všichni. Když mi bylo v roce 65 patnáct let, šla jsem do Kovohutí. Jiný podnik by mě nevzal, mohlo se pracovat od šestnácti a Kovohutě tě vzaly – člověk tam dělal rok zadarmo. Dostávala jsem šedesát korun měsíčně, jakousi studentskou výplatu,“ vzpomíná dál paní Květa. I díky jejímu vyprávění se udrží naživu část historie, která by jinak nejspíš vyprchala jak pára nad hrncem.
