Vyprávění Květy Tůmové Tomášové pro Paměť Romů: Rodiče utekli ze sběrného tábora

Zveřejňujeme další díl seriálu zaměřující se na romské pamětníky, jež se rozhodli podělit se o své životní příběhy. Jako první představujeme tři ženy pocházející z rodin slovenských Romů, které se po druhé světové válce přestěhovaly do Čech. Jejich vyprávění pomáhá vyobrazit podmínky, ve kterých Romové žili na Slovensku a které jsou pro mnohé z nás zcela nepředstavitelné, a zároveň dokresluje mozaiku moderní historie o život Romů před rokem 1989.

Třetí ženou je paní Květa Tůmová Tomášová. Stejně jako tomu bylo u předchozích dvou pamětnic, její rodiče pocházeli ze Slovenska a do Čech přišli po druhé světové válce. S Romy se jako dítě moc nestýkala, přesto v ní už od dětských let rostl smysl pro spravedlnost. Kvůli otci se musela vzdát snu stát se právničkou, nicméně v dospělosti si stejně našla svou cestu, jak s bezprávím bojovat.

Stejně jako tomu bylo u předchozích dvou pamětnic, její rodiče pocházeli ze Slovenska a do Čech přišli po druhé světové válce. S Romy se jako dítě moc nestýkala, přesto v ní už od dětských let rostl smysl pro spravedlnost. Kvůli otci se musela vzdát snu stát se právničkou, nicméně v dospělosti si stejně našla svou cestu, jak s bezprávím bojovat.

Květa Tůmová Tomášová se narodila 15. května 1950 v Rokycanech. Má starší sestru a mladšího bratra. Rodiče pocházeli ze Slovenska, otec z Čakľova a matka z obce Tolčemeš, dnes Šarišské Sokolovce. Do Čech přišli těsně po válce v roce 1946.

VIDEO

Květin otec absolvoval povinnou vojenskou službu v Sabinově, kde se také seznámil s Květinou matkou, a i když byla její rodina proti, začal za ní chodit. Do začátku jejich vztahu ovšem zasáhla druhá světová válka. Někdy v letech 1943–1944 byli téměř všichni Romové z Tolčemeše odvedeni do pracovního tábora, který se dle Květiny matky nacházel nedaleko obce Plaveč. Na její vyprávění Květa vzpomíná: „Napřed je nahnali do Sabinova, pěšky. Tam byli zavření v nějaké větší místnosti, kde celou noc jen stáli a nemohli se ani hnout. Ráno je nahnali na nádraží a do vagonu. Nedostali napít ani najíst, někteří tam dokonce umřeli. Vlakem je odvezli asi pět kilometrů před tábor, zbytek cesty museli pěšky. Byl to pracovní tábor, dělali tam výkopy. Zacházeli s nimi strašně. Mlátili je, znásilňovali ženský. Byl tam jeden fakt zlej. Ožralej tam znásilnil jednu čtrnáctiletou holku před celou rodinou. Mámu chtěl taky znásilnit, ale v jedné místnosti měli kamna a u nich seno, do kterýho se schovala. Ale zase říkala, že tam byl Rom, kterej dost rozuměl, a když přijel nějakej německej velitel, řekl mu, co se tam děje. A on tohodle ožralýho Němce vzal, strhl mu nárameníky a pak ho vyhodil. Pak už to bylo lepší. Byli na ně zlý. Ale Němci na ně nebyli tak zlý jako ty gardisti, Slováci.“

Během výkopových prací využili rodiče Květy situace, kdy dozorci nebyli ve střehu, a podařilo se jim utéct. Byl sníh, byli bosí a nohy měli obalené slámou. Přes den se schovávali a pohybovali se v noci. Po čtyřech dnech se dostali do Tolčemeše. Otec se přidal k partyzánům a s nimi se následně přidal k armádě Ludvíka Svobody, kde zůstal do konce války. Květina matka zůstala ve vsi. Život Romů na Slovensku byl ztížen řadou vyhlášek a omezení. Mezi ně patřil i zákaz pohybu na různých veřejných místech mimo vyhrazenou dobu bez písemného povolení. Matka si jej obstarala, když potřebovala do Sabinova odeslat balíček, ale ani to nepomohlo: „Povolenku měla a šla s kamarádkou do Sabinova. Potkal je Cigán, ale byl to gardista. Jojo, Cigán. Chyt je a jak je možný, že má máma vlasy, že Cigáni nesměli mít vlasy. Ostříhal ji dohola a pak ji zmlátil.“

Útěk do Prahy

Vztah Květiných rodičů pokračoval i po válce. Rodina Květiny matky z toho však stále nebyla nadšená, a tak se mladý pár rozhodl pro útěk. V roce 1946 odešli do Prahy. Když se jim nedařilo sehnat práci, vydal se její otec poohlédnout po nějakém lepším místě k žití. Zaměstnání našel v továrně na nábojky a kovové zboží v Rokycanech, dnes Kovohutě Rokycany. Ubytování zatím získali v tzv. bývalém lágru. Zde se narodila Květina starší sestra. Nakonec se i Květina babička rozhodla, že se za svou dcerou přestěhuje a následně se do Rokycan přesunula značná část obyvatel Tolčemeše. Z bývalého lágru se pak postupně stávala ubytovna pro Romy přicházející ze Slovenska. Otec Květy ale zažádal o změnu bydlení. O něco později se jejich rodina přestěhovala do bytovky v Růžičkově ulici, kde byli jedinými Romy. Zde se pak v květnu 1950 narodila Květa.

První stupeň strávila na základní škole v ulici Míru společně s bratrem Mirakem. Na první školní léta Květa vzpomíná: „Já jsem tam už trochu stávkovala, abych tak řekla. Například se tam nějakýmu klukovi ztratily peníze na oběd. A učitelka, která byla taková zaujatá, si prvního vzala Miraka a prohledala ho tam. To už se mně nelíbilo, tak jsem tam protestovala a odešla jsem ze školy a řekla jsem, že tam chodit nebudu. Pak přišel ředitel a omlouval se. Pak tam zase byly vši a první vzali zase nás dva. My jsme žádný neměli. Já jsem se pak zavřela na záchod a řekla jsem, že nevylezu, dokud se mi neomluví. Tak se mi tam omlouvali.“ Na druhou stranu však Květa přiznává, že ji to určitým způsobem motivovalo všem ukázat, že může být i ona ta nejlepší. A učení jí šlo bez větších problémů, vyjma zkoušení u tabule, ze kterého měla hrůzu.

V šesté třídě přestoupila Květa i Mirak na Základní školu Roudná. V deváté třídě však byli rozděleni a Květa musela přejít na Základní školu TGM. Tam zažívala peklo. Její spolužáci jí vyčítali, že celých osm let zvládli bez Romů, a teď jim ona zaneřádí třídu. S rasismem se setkala i u několika učitelů, ale na druhou stranu měla zastání alespoň u své třídní učitelky a ředitelky. Přesto se rozhodla jít s matkou na národní výbor, aby ji přesunuli jinam. Tam jim sdělili, že do jedné třídy nesmí chodit dvě romské děti a že je to prý rozhodnutí vlády, ale jak Květa připouští, jestli to tak opravdu bylo, netuší, uvědomuje si, že dotyčný nemusel říkat pravdu.

Bojovnice

Jejím snem bylo stát se právničkou. Tomu však udělal přítrž její otec. Květina starší sestra byla u nich v rodině považována za tu chytrou, a dokonce se dostala i na gymnázium, po dvou letech studia se ale zamilovala a ze školy odešla. Potom, co však její vztah nabral rychlého konce, zkusila nastoupit na hotelovou školu. Po dvou letech však přišel nový vztah a ona opět odešla ze školy. Květin otec z toho vyvodil jasný závěr: když nezvládla školu dokončit ona, Květa už nemá šanci. A tak Květa musela nastoupit jako svačinářka do Kovohutí. Práce ve velké továrně Květě nevyhovovala, říká, že jí to připomínalo ono zkoušení u tabule. Když se po továrně procházela, měla pocit, že ji všichni sledují. Proto za nějaký čas nastoupila nejprve do pekárny a poté si udělala kurz a nastoupila do práce na dráze. V tu dobu také začala zpívat společně s Mirakem s kapelou Rytmus 84.

V dětství ani dospívání Květa mezi Romy moc času netrávila. Její otec se Romů stranil a nechtěl, aby se s nimi stýkala i ona. Přesto se, dle jejích slov, doma choval jako „typický Rom“. Vše muselo být podle něj a celá rodina ho musela poslouchat. Příliš se o děti nestaral, jediné, co ho zajímalo, bylo, aby nedělaly problémy. Přesto se Květa úplně nepodřídila a se svými romskými kamarádkami se stýkala tajně.

Nakonec se Květa vdala za Čecha, se kterým má čtyři děti. V průběhu 80. let se stále množily rasistické projevy a ona nehodlala takové věci jen mlčky přecházet. Zanedlouho se stala pro mnohé Romy záchytným bodem. Stále častěji za ní chodili a ona se jim snažila pomoc. Na jeden takový případ Květa vzpomíná: „Přišli pro mě, že ‚do Českýho dvora nepouštěj Cikány‘. Tak jsem vzala manžela a šli jsme tam. Před vchodem stál policajt se psem a ten, co dává lístky. Řekli, že mýho muže pustí, ale mě ne. Manžel řekl, že k sobě patříme, že jsme manželé. A ten, co vybíral lístky, řekl ‚mě to nezajímá, já tam Cikány prostě nepustím!‘. Já jsem se nehádala, říkám: ‚V pořádku, zavolejte mi vedoucího.‘ ‚Není tady.‘ ‚Dobře, dejte mi knihu přání a stížností.‘ ‚Nemáme.‘ Tak jsem poděkovala a odešla. Šla jsem podat stížnost na okres. Když se to pak řešilo, ten člověk z Českého dvora říká, že tam Cikáni plivou po lidech. Řekla jsem, že to je blbost. On odpověděl, že se tam perou. Tak jsem řekla, že Češi se taky perou. Tam se mě zastala nějaká ženská z Plzně, že takhle to nejde, že to by tam nesměli pouštět ani Čechy. Nakonec dostali pokutu a nakonec zavřeli.“ Takových případu bylo čím dál víc a Květa si uvědomovala, že na národním výboře je stále méně oblíbená, a tak se rozhodla, že se s rodinou raději odstěhují. Několik let strávili v jižních Čechách, kde byla situace klidná. Dnes žije opět v Rokycanech.