Reportáž Romano Voďi: Nejprve bydlet, potom žít. Chudí v Brně dostali šanci a už ji začínají vracet společnosti

Desetiměsíční David právě usnul na sedačce, prostřední Santino sleduje pohádku v televizi a nejstarší Richard v dětském pokoji hraje na mobilním telefonu. Na sporáku stydnou zbytky od oběda a Ludmila Funtyová vaří návštěvě kávu. „Ještě jsem si nezvykla, ale už jsem skoro zapomněla,“ říká a zamyšleně míchá turka.

Rodina Funtyova patří mezi padesátku šťastných, kteří v loňském losování získali do nájmu sociální byt v unikátním tuzemském projektu Rapid Re-Housing realizovaném v Brně. A zapomínat i zvykat si je na co. Nejprve žila tehdy ještě čtyřčlenná rodina v nezkolaudovaném bytě bez podlah, který nebylo možné hradit nadále z dávek. Později se přestěhovala do ubytovny v brněnské Šámalově ulici, kam sice příspěvek i doplatek na bydlení plynout mohly, ale jejich životní úroveň se ještě zhoršila.

„Žili jsme v jedné místnosti, kluci byli pořád poštípaní od štěnic. Kuchyň, koupelna i záchod byly společné,“ vyjmenovává Funtyová. Přilákán jejím zvýšeným hlasem přichází i jedenáctiletý Richard. Ze synů si jako nejstarší neutěšenou bytovou situaci rodiny, která trvala většinu jeho krátkého života, pamatuje nejvíc.

„Nenáviděl jsem koupání,“ přidává se. „Chodili jsme do sprchy jen v určený čas a v žabkách. Všude byla špína. Teplá voda došla snad po minutě. Nakonec jsme se raději všichni koupali v dětské vaničce,“ doplňuje ho matka. Potíže byly i se soukromím a bezpečím. „Nechala jsem si v kuchyňce pytlík s kořením, za pár minut tam nebyl. Ráno jsem pověsila nové hadry dětí na sušák, večer jsem neměla co sundávat,“ rozpomíná se a ještě teď ji to rozčílí.

Společenský život se odehrával na chodbách. V jednom patře žilo deset rodin, jejichž režim se navzdory zavedeným představám lišil, a ke konfliktu tak nebylo nikdy daleko. Vše sečteno a podtrženo za 11 500 korun měsíčně a za použití pračky padesátikoruna navíc.

Jde tu o peníze všech…

V takové situaci našli Funtyovy pracovníci projektu a rychle vyhodnotili, že jsou, podobně jako dalších 420 rodin a jednotlivců z celého Brna, vhodnými kandidáty na sociální bydlení. „Rozhodli jsme se, že nebudeme moralizovat, ale nastavíme opravdu nízký práh, aby šanci získat sociální byt měl opravdu každý, kdo jej potřebuje,“ shrnuje základní myšlenku brněnského konceptu Martin Freund, uvolněný zastupitel (Žít Brno).

Právě kvůli onomu nízkému prahu, tedy malým nárokům na nové nájemce bytu, projekt málem neprošel. Proti byli pravicoví zastupitelé i členové ČSSD, které přijela o prospěšnosti projektu přesvědčovat stranička a ministryně sociálních věcí Michaela Marksová. Neuspěla. Dostat do nájmu obecní byt bylo pro vytipovaných 421 rodin a jednotlivců do té doby kvůli řadě nároků nemožné.

Jednou z podmínek byl například nulový dluh vůči městu posledních pět let nebo doložitelné stabilní zaměstnání. „Pokud nebyly sociálně slabé rodiny schopny splnit vstupní podmínky, chtěla pravice, aby splňovaly alespoň nějaké námi stanovené, v případě, že byt získají,“ pokračuje zastupitel Freund. Ale i to zastupitelé Žít Brno odmítli. Věděli o zkušenostech z Ostravy, kde celý projekt ztroskotal právě na vysokých nárocích. Raději se inspirovali nizozemským konceptem, který je postaven na předpokladu, že pokud je sociálně vyloučeným lidem poskytnuto bydlení, odpadne jeden z největších stresorů jejich dosavadního života a oni sami budou chtít řešit další těžkosti.

Do balíku, který si s sebou sociálně vyloučení běžně táhnou, dále patří hlavně zadluženost či nezaměstnanost a v některých případech z nich plynoucí patologické jevy jako závislost na herních automatech a návykových látkách nebo kriminalita. V takto neutěšeném prostředí pak vyrůstá další generace, která má značně ztížený start do života a často končí v dětských domovech a výchovných ústavech. A z nich podle statistik vede cesta zase spíše do sociálního vyloučení než k běžnému životu.

„Záplaty na všechny tyto problémy stojí obrovské peníze. Nemluvíme jen o dávkách na bydlení, ale i o skutečnosti, že nejčastějším důvodem k odebrání dětí z rodiny je špatná bytová situace. Normálním bydlením jim lze předejít,“ je přesvědčený Freund.

… a o svobodu

Loni v únoru se nakonec nechalo přesvědčit i 32 z 55 brněnských zastupitelů a zvedlo ruku pro pilot, který bude probíhat dva roky. Prostředky na něj z 95 % poskytla Evropská unie, zbývající finance z desetimilionové částky dodalo město.

„Nejprve jsme vybrali 150 rodin s dětmi a z těch pak vylosovali třetinu šťastlivců, která dostala byty. Ostatní fungují coby srovnávací vzorek pro vznikající studii,“ vysvětluje sedmadvacetiletý David Janeček, koordinátor celého projektu. Studie, kterou pro město vypracovává Ostravská univerzita, má ukázat, jakou cestu ušly rodiny, které byty získaly, a jak dopadli ti, na které se naopak nedostalo.

Přestože v Brně bylo loni kolem sedmi stovek volných obecních bytů, první nájemníci se stěhovali až v říjnu a poslední před pár týdny. Důvodem byly nezbytné opravy, ale i nelibost některých městských části se do pilotu sociálního bydlení zapojit. Pestrost adres, kde sociální byty budou, byla základní podmínkou, aby nevznikla další sociálně vyloučená lokalita.

Součástí strategie bylo i neříkat sousedům, kdo se do volných obecních bytů stěhuje. „Neviděli jsme žádný důvod, proč by to někdo měl vědět. My jsme ty lidi nebrali jako potenciálně nebezpečné. Nebyl důvod je stigmatizovat,“ vysvětluje Janeček. Rodiny podepsaly běžnou smlouvu na rok s nájemným 40 Kč/m2. „Vypovězena může být kvůli demolici bytu, trvalému neplacení nájmu nebo narušování sousedského pořádku,“ shrnuje Janeček. Zároveň noví nájemníci souhlasili, že dávky půjdou přímo na účet městu a jednou týdně se sejdou se sociálním pracovníkem.

„Některé rodiny nepokryjí celý nájem z dávek na bydlení a musí si odložit z rodičovského příspěvku. Také se stává, že přijde nedoplatek za energie a rodina pak zaplatí o pár stokorun méně, než má na nájmu. Pak je nutné situaci rychle napravit,“ popisuje Marika Ferencová z neziskové organizace IQ Roma servis, která poskytuje pilotu sociální pracovníky. Těch je celkově pět a bývalá dispečerka uklízeček v nemocnici Ferencová je jednou z nich. Na starosti má dvanáct rodin ze sociálního bydlení a dalších 18 klientů s obvyklými problémy chudých.

„Už v bývalé práci za mnou chodili lidi a svěřovali se. Když jsem nevěděla, jak jim poradit, odvedla jsem je do IQ Roma servisu. Tam se mě pak zeptali, jestli pro ně nechci pracovat,“ vzpomíná sympatická padesátnice u Funtyů v kuchyni. Absolvovala řadu kurzů a k první výplatě si ještě půjčila, aby si mohla koupit počítač a naučit se na něm psát.

Dnes, po sedmi letech, ji v terénu překvapí máloco. „Koukám na ty lidi, co se donedávna mačkali v hrozných podmínkách, a vidím, jak pomalu nabývají svobody. Vlastní prostor jim dává šanci žít a řešit i jiné než existenční problémy,“ říká spokojeně Ferencová a volá rázně na Richarda, ať si jde vyplnit přihlášku na svůj první letní tábor. Funtyová jí mezitím oznamuje, že omylem zaplatili dvakrát zálohu za energie a že prostřední syn půjde do nedaleké školní přípravky. „Do té ne! Je to jedna ze škol s nejhorším přístupem k romským dětem. Když tam půjde do přípravky, už si ho tam nechají i v první třídě,“ hrozí se Ferencová.

Podobně pomáhá například i s orientací ve složenkách, komunikací s úřady nebo ve výběru škol svým klientům denně. Teď ale dělají pokroky i sami. „Pan Funty položil sám podlahu v obýváku a shání si aktivně práci. Pokud to vyjde, mohl by pro dopravní podnik uklízet zastávky,“ zmiňuje pochvalně, když kontroluje po Richardovi přihlášku na tábor. „Nikdy beze mě nebyl přes noc,“ pochybuje jeho matka a Ferencová ji ubezpečuje, že během těch pěti dnů, na které rodina přispěje 200 korun, o něj bude dobře postaráno.

Mít neustálý přehled o domácnostech klientů pomáhá sociálním pracovníkům propracovaný systém karet, který neustále aktualizují. „Zatím jsme ale kromě několika stovkových nedoplatků, které byly srovnány v řádu dnů, a tří běžných sousedských stížností nemuseli nic zásadního řešit,“ tvrdí Janeček.

Naopak; nájemníci byty svépomocí opravují a tři z nich už pracují. A Freund jeho slova potvrzuje. „Někteří kolegové z opozice aktivně obvolávali městské části a zjišťovali si, jestli s novými nájemníky nejsou problémy. Zjistili, že ne.“ To vše by mohlo být po dvou letech silným argumentem, že sociální bydlení se vyplatí nejen chudým, ale celé společnosti. A projekt by mohl pokračovat nehledě na výsledky dalších voleb.

„Samozřejmě že jistější by vše bylo se zákonem o sociálním bydlení, ve kterém by bylo jasně napsáno, že obce jej musí zajistit,“ krčí rameny Freund „Ani bez něj ale není důvod, aby projekt nepokračoval po dvou letech dál.“

Za obzorem

Nejmenší David se probudil a rozmrzele kouká na spoustu neznámých tváří doma v kuchyni. Po chvíli začne plakat a dožaduje se matčiny náruče. Santino jde návštěvu hrdě doprovodit do koupelny. Ani po půl roce, co zde rodina bydlí, se mu luxus vlastního sociálního zařízení neokoukal. Richard přibíhá s mobilem, kde běží on-line reportáž z propuštění usvědčeného nájemného vraha Jiřího Kajínka. Na chvíli se strhne debata, co prezidentova amnestie znamená pro stát a kde bude asi Kajínek bydlet. Nakonec se všichni shodnou na tom, že z něj bude hvězda showbyznysu a koupí si, co bude chtít.

Když půjde vše dobře u Funtyových, dostane otec rodiny částečný invalidní důchod a práci jako uklízeč. Richard se na táboře poprvé osamostatní od matky a začne chodit do tanečního kroužku. Santino zvládne přípravku a půjde do školy, kde nevadí, že je Rom. Matka ušetří dětem do pokojíčku na šatní skříně a manžel snad konečně olištuje novou podlahu. Sociální pracovnice k nim po dvou letech přestane docházet a dostane další klienty, kteří ji budou potřebovat. Na byt jim prodlouží smlouvu a zvednou nájem.

A nejmenší David? Ten si nebude pamatovat nic jiného, než světlý dvoupokojový byt, kde má s bratry vlastní pokoj. Dům, ve kterém má jeho rodina vlastní poštovní schránku se jmenovkou. A ulici, kterou ruší jen projíždějící tramvaj a kde spíš než hernu a zastavárnu najde květinářství a večerku.

Časopis si objednejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.