Nulová tolerance na sídlišti Janov: Slušná většina a negramotná středoškolačka

Reportérka serveru Romea.cz se vydala mapovat situaci v litvínovském sídlišti Janov. Vyloučené lokalitě, která před sedmi lety zažila jednu z prvních velkých protiromských akcí extremistů. A kde před nedávnem vznikla petice „slušných obyvatel“, kteří tvrdí, že jsou terorizováni místními Romy a očekávají nové protesty a demonstrace. Jako dokreslení atmosféry tohoto ponurého místa, které, zatím zjevně nemá žádnou velkou naději na změnu, přinášíme konkrétní příběhy místních lidí. Lidí, kteří se setkali s bezdůvodnou agresivitou svého okolí i policistů. Lidí, kteří se často ve vztahu k policii a úřadům cítí v pozici bezprávných občanů druhé kategorie. První část reportáže jsme přinesli zde.

I. Výbuch

Blížíme se k domu, v němž nedávno došlo k explozi. V nejvyšším patře vidíme zčernalé zdivo, stopu po požáru. Máme tu domluvený sraz s paní Č. – paní z rodiny, kterou terénní pracovník Ondřej Kocur, jenž nás po sildíšti provází, pravidelně navštěvuje. Paní Č. byla jednou ze dvou hlavních aktérek dlouhodobého sousedského sporu – tou druhou byla paní V.H., „neromka“ obývající nejvyšší patro domu, kde k výbuchu došlo.

Převážně regionální média, která až dosud o případu referovala, hovořila hlavně o vzniklých škodách a líčila „chvíle plné děsu”, které po explozi nájemníci zažívali: zatímco Mostecký deník referoval o „další noci plné hrůzy“, deník Severočeský líčil obraz „sídliště hrůzy“, které „zažilo další šílenou noc”. Bulvární server ahaonline neváhal naznačit, že šlo o „boj s nepřizpůsobivými nájemníky, kteří ničili dům“.

Okolnosti vzniku požáru jsou dosud předmětem policejního šetření, už nyní si však můžeme udělat alespoň přibližný obrázek o tom, co události předcházelo.

„Černej zmrd“ a savo ve výtahu

Paní Č. se pouští se do líčení dění během noci výbuchu, a přes zjevnou snahu o klidnou a ucelenou výpověď jí co chvíli rozčileně poskočí hlas.

„Nastěhovala jsem se sem v dubnu, a ze začátku vypadalo všechno moc dobře. Už tenkrát jsem se ale doslechla, že jedna ze sousedek, paní V.H., se strachuje o to, zda budeme dostatečně „slušní”, jestli budeme platit nájem a tak dále. O ní samé přitom kolovaly zvěsti, že má problémy s drogami, je agresivní a její syn občas chodí po romských domácnostech dojídat jídlo. Netrvalo dlouho, a začala mela: obvinila nás, že jsme rozbili záchodky, před dveře nám položila žárovku, kterou jsme údajně měli zničit, do výtahu v domě lila Savo, abychom se prý „pořádně vykoupali“ a podobně. Navíc nám celou dobu sprostě nadávala: řvala na nás, že jsme „černý huby” a dokonce i na sedmiletého syna se obořila, že je, s prominutím, „černej zmrd”,“ vypráví paní Č., a příbuzné a sousedky jí rozzlobeně přizvukují.

„Když se to nelepšilo, šla jsem s ní promluvit, prosila jsem jí, ať nám nemlátí do dveří, že má moje dcera strach,” pokračuje, „ale řvala na mě ´ty cigánko, ty mrdko jedna´. Kvůli Savu jsme nemohli jezdit výtahem, děti z ní měly strach, bylo to k nesnesení. Nakonec jsem šla na policii podat trestní oznámení.”

Podle tvrzení paní Č. janovská policie trestní oznámení nepřevzala, a nepřevzala je ani poté, co se je třikrát pokusila podat znovu. Odkázali ji prý „na město“ a upozornili na poplatek ve výši 800 korun, který by musela uhradit.

„To je samozřejmě nesmysl,“ říká pan Kocur a to samé klade na srdce také svým klientům: „Neexistuje, aby vás policie takto odbyla. Naopak jsou povinni přijmout trestní oznámení téměř za jakýchkoli podmínek, tak na to příště pamatujte. Kdybyste měli jakýkoli problém nebo si nebyli jistí, volejte mně. Každopádně nesmíte zapomenout, že je vždycky nutné udržet emoce na uzdě. Nerozčilujte se, pokuste se zůstat klidní, ať už se děje cokoli. Máte děti!,“ apeluje na skupinku, na které je patrné, že jí připomínka minulých událostí stále vhání krev do hlavy.

Slušná většina?

Blok F2 se nachází ve správě bytového družstva Krušnohor – právě toho, jehož ředitel František Ryba byl zkraje roku jedním ze spoluiniciátorů petice namířené proti „nepřizpůsobivé menšině”. Podle údajů ČT z počátku roku vlastní Krušnohor v Janově celkem 18 panelových domů, další byty pak vlastní či spravuje realitní moloch CPI byty.

Právě realitní společnosti, které „stěhují na sídliště lidi z celé republiky”, jsou podle Ryby jednou z příčin toho, proč na sídlišti vzniká napětí; a ačkoli ještě v březnu hovořil o bezpříznakových „zoufalých starousedlících”, kterým ve zvelebování sídliště brání právě zmíněná „náplava”, dnes se již nebrání přímo poukázat na etnický aspekt věci. „Realitní kanceláře skupují byty v Janově a stěhují do nich cikány z celé ČR. Naše petice upozorňují na to, že zde žije slušná většina, která je všestranně terorizována nepřizpůsobivou menšinou a stát s tím musí něco dělat. Zákony musí platit pro všechny stejně.”

Těžko říct, o jaké většině a menšině pan Ryba vlastně mluví, když Romové tvoří přibližně 80% obyvatel sídliště. Také jeho žádáme o komentář k výbuchu v Sadové ulici, dozvídáme se však pouze tolik, že „došlo údajně k explozi plynu a vše se dosud vyšetřuje.”

Kdo za to může?

Byla exploze vyvrcholením série sousedských provokací zanedbaných místní policií, nebo spolu události nijak nesouvisely?

Pokoušíme se telefonicky kontaktovat přímo paní V.H., která sice telefon zvedne, jakmile však zjistí, že jsme novináři, stručně nás odmítá a pokládá telefon.

Po cestě od rodiny Č. potkáváme další sousedy, pana J.P. s družkou a malou dcerkou – patří k „neromským“ obyvatelům sídliště.
Souhlasí s rozhovorem, přesouváme se tedy do jejich bytu a pokračujeme v mapování sousedských vztahů v domě.

Také rodina pana P. zaznamenala gradující spory mezi romskou a neromskou sousedkou; jeho družka potvrzuje lití Sava do výtahu, rasistické nadávky i pověst narkomanky, která se o V.H. šíří. Navíc upozorňují, že ve chvílích těsně po explozi, kdy se obyvatelé spontánně shromáždili kolem zasahujících hasičů, bylo zřetelně vidět, že na sporáku v bytě byly naplno puštěné všechny čtyři hořáky, zatímco veškerá okna a dveře v bytě byly zavřené.

Ať už vyšetřování tyto informace a domněnky potvrdí nebo vyvrátí, jisté je, že napětí, které se mezi obyvateli domu hromadilo, bylo citelné minimálně několik předcházejících měsíců. Nakolik byl konečný vývoj událostí důsledkem systematického přehlížení problémů v domě ze strany povolaných institucí, je otázka, která nejspíš zůstane nezodpovězena podobně jako spousta dalších, které se v marginalizovaném prostředí ghetta snadno zametou pod koberec.

Ostatně, další rodina, za kterou nás pan Kocur vede, má se zametáním pod koberec jednu čerstvou zkušenost.

II. Negramotná středoškolačka

M.K. je sedmnáctiletá studentka střední odborné školy. 15. března letošního roku stála společně se dvěma stejně starými kamarády před domem, kde bydlí, když u nich zastavila policejní hlídka ústecké Speciální pořádkové jednotky (SPJ) a žádala je, aby se legitimovali. M.-ina občanka ležela v tu chvíli doma, o pouhých pár metrů dál, když ovšem dívka navrhla, že pro ni zajde, setkala se nejen s odmítnutím, ale rovnou s vyhrožováním, že jestli se nepodrobí, „půjde v poutech“.

Než stačili kamarádi vyběhnout nahoru pro M.-inu maminku, byli už policisté pryč i s M.

Šikana na policejní stanici?

„Po cestě na mě policajti pořád doráželi, ptali se mě dokola, jak se jmenuju. Říkala jsem, že jim to přece říkám!,“ vypráví dívka. „Na stanici mě usadili a vyzvali, abych si odložila bundu, že tam prý budu určitě dlouho. Dali mi tužku a papír, abych jim napsala svoje jméno, přesto příslušník neustále zadával do systému jméno špatně. Když se jim to konečně povedlo, objevila se v databázi moje fotka, stejná, jakou mám na občance. Přesto jeden z příslušníků umanutě tvrdil, že to nejsem já.“

Během zdlouhavého čekání, které se nakonec protáhlo na tři hodiny, se navíc trojice policistů před mladou dívkou podle jejího líčení bavila nemístnými narážkami a vulgaritami, které jeden z nich adresoval druhému – v jednu chvíli například předváděl oplzlé pohyby. Bezprizorně posedávající M. trojice neumožnila ani telefonát matce, o který dívka žádala. Kontaktovali ji nakonec sami, kolem půl dvanácté v noci, kdy už byla strachem bez sebe. Když je po telefonu důrazně žádala, aby dceru alespoň zavezli zpátky, prostě se jí vysmáli.

„Když jsem dorazila na stanici, pohádali jsme se. Křičela jsem na ně, jak se opovážili mi holku sebrat a nechat mě bez zprávy skoro 3 hodiny. Chtěla jsem pak po nich jejich služební čísla z odznaků, ale znovu se mi vysmáli, s tím, že všechno je v protokolu a že stížnost na ně prý podat nemohu, protože jsou z Ústí,“ popisuje paní K.

Nemůžeme nic sdělit…

Podle reakce na stížnost, kterou se paní K. nakonec s pomocí pana Kocura podařilo podat, proběhl celý incident poněkud jinak.

Ústecká policie tvrdí mimo jiné, že zadržená M. jim nesdělila, že v domě, před nímž byla legitimována, je zároveň její bydliště. Skutečnost, že na stanici strávila tak dlouhý čas pak zdůvodňují jednak tvrzením, že nebyla schopná ústně ani písemně vyhláskovat vlastní jméno („Pochopitelně, je Romka, takže je automaticky napůl negramotná,“ komentuje to během návštěvy ironicky M.-ina matka), jednak mluví o tom, že „slečna nejprve odmítala sdělit telefonní číslo, ale až po zjištění všech dat a ověření, že není v pátrání, sdělila telefonní číslo na matku.“

Na otázku, jak si policie vysvětluje rozpory mezi tvrzením policistů SPJ a M. K., respektive jak se podle jejich názoru slučuje argument, že dívka nebyla schopná napsat své jméno se skutečností, že jde o středoškolskou studentku, odpovídá tisková mluvčí krajského policejního ředitelství Jana Slámová, že „vzhledem k zákonu číslo 101/2000 Sb. na ochranu osobních údajů nemůže Policie ČR ke konkrétním osobám sdělovat jakékoliv informace.“

Litvínovská starostka Kamila Bláhová si myslím, že všechno je, jak má být. „Věřím, že všichni policisté postupují profesionálně, bez ohledu na lokalitu, ve které působí. Nemám žádné signály o policejní šikaně,“ sdělila serveru Romea.cz

III. Ruce z kapes! A policejní facka.

O dalším incidentu nám vypravuje pan V. „Šel jsem z návštěvy u matky a uviděl skupinu mladých kluků, mohlo jim být tak 15, 16 let. Zrovna je míjeli tři „měšťáci“. Zavolali si je k sobě a jeden z policistů, solidní mladý chlap, jim řekl, že potřebují vidět jejich občanky. Jeden z kluků řekl, že ji u sebe nemá, a přitom si dal ruku do kapsy. Byl tam jeden arogantní policajt, a ten mu říká: „vytáhni ty ruce z kapes!” Chlapec je vytáhl, ale byla hrozná zima, tak je tam po chvíli zase vrátil. Na to mu policista zničehonic vrazil facku.

Otočil jsem se a ptal se ho, za co tu facku dostal, ale jeho kolegové mě okamžitě umlčeli, ať se do toho nepletu. Já se ale zeptal znovu a policajt povídá: „neuposlechl rozkaz.” Tak říkám: „aha, on je na vojně?“ A prý: „pokračujte si svou cestou, nebo budete mít taky problém.“ Řekl jsem jim, že to tak nenechám. Volal jsem pak automaticky panu Kocurovi,” popisuje pan V.

Také tento případ byl pozastaven. Důvod? Pan V. Hovořil o třech policistech, ale podle policie byly ten den v terénu pouze dvě dvoučlenné hlídky. Dotyčný chlapec je navíc momentálně v Anglii, a Ondřej Kocur naznačuje, že jeho návrat a nové otevření případu je spíše ve hvězdách. „Myslím si, že se bojí,” uzavírá Kocur.

Facka jako samopal

Ten poslední případ vypadá jako maličkost. Jedna facka, to je toho! Vypadá ale jako maličkost jen do doby, než se zeptáme, jestli je normální, aby policista fackoval dítě na ulici. A jestli je normální, aby takovou situaci měla očekávat určitá skupina lidí – třeba proto, že jsou chudí, žijí v ghettu a mají tmavší pleť. Jestli je normální, aby se část policistů vyžívala, byť třeba v drobné šikaně lidí…

Je totiž v principu jedno, jestli přitom mávají samopalem nebo „jen“ fackují. Normální to není.