Nulová tolerance na sídlišti Janov: Pro pokuty se samopalem

Reportérka serveru Romea.cz se vydala mapovat situaci v litvínovském sídlišti Janov. Vyloučené lokalitě, která před sedmi lety zažila jednu z prvních velkých protiromských akcí extremistů. A kde před nedávnem vznikla petice „slušných obyvatel“, kteří tvrdí, že jsou terorizováni místními Romy a očekávají nové protesty a demonstrace. Jako dokreslení atmosféry tohoto ponurého místa, které, zatím zjevně nemá žádnou velkou naději na změnu, přineseme několik konkrétních příběhů místních lidí. Lidí, kteří se setkali s bezdůvodnou agresivitou svého okolí i policistů. Lidí, kteří se často ve vztahu k policii a úřadům cítí v pozici bezprávných občanů druhé kategorie. Začněme ale trochu obecnějším pohledem na život na janovském sídlišti.

Během cesty do první domácnosti, kde máme domluvený rozhovor, míjíme ruinu bývalého dětského hřiště – na pozadí panelových bloků působí opuštěné, nánosem prachu a suti pokryté houpačky a klouzačky s okolo rozrytou půdou jako kulisa dekadentního filmu. V rozporu se vžitou představou nepředstavitelného hluku a nepořádku tu panuje spíš nepříjemné ticho, jen tu a tam je vidět hlouček debatujících sousedek s kočárky.

Nulová tolerance

Od roku 2008 zde v rámci programu nulové tolerance platí zákaz posedávání na schodech, obrubnících či například zábradlí a v jeho vymáhání byly některé z policejních jednotek v minulosti puntičkářsky důsledné. A i současná litvínovská starostka Kamila Bláhová má jasno v tom, že vyhláška je oprávněná. S až tautologickou důsledností na náš dotaz odpovídá: „Domnívám se, že vyhláška má v Litvínově svůj smysl, a proto také byla přijata.“

„Není tu hřiště ani žádný volnočasový klub a procházka do nedalekého parku místní tolik neláká,” stvrzuje depresivní atmosféru sociální pracovník Ondřej Kocur, který nás po sídlišti provází. Na ošumělé baráky rozdělené pomocí písmen na „bloky“ je neveselý pohled, člověku se navíc neodbytně vtírá asociace s blokovým značením v lágrech.

Jak nerezignovat

Ondřej Kocur je člověk, který zaslouží samostatnou pozornost, pro mnohé obyvatele sídliště to je důležitá postava, která jim dává sílu nerezignovat. Jako terénní pracovník organizace Společný život poskytuje janovským obyvatelům poradenské a terénní služby.

Cestou po sídlišti nám Ondřej Kocur podrobně líčí, s jakými problémy se jeho obyvatelé potýkají; z jeho řeči zaznívá naštvání na bezvýchodnost a marnost snažení, které už několik let vyvíjí v naději, že se někde přeci jen přetne obvyklý začarovaný kruh segregace, izolace, bídných sociálních podmínek a stereotypů.

Podle slov lidí, se kterými v Janově mluvíme, je Ondřej Kocur mužem na svém místě. A samy můžeme pozorovat citlivý, důstojný a srozumitelný způsob, jakým dokáže mluvit k lidem, kteří v úředním styku často sklízejí přehlíživost, špatně skrývanou nedůvěru či otevřenou nevraživost. Je očividné, že mu tento přístup zajišťuje jejich plnou pozornost. Zároveň s tím má „v malíčku” veškeré právní vědomosti, užitečné pro případy, ve kterých neinformovaní často tápou a jsou tak zranitelnější vůči případné liknavosti stran zodpovědných za řešení jejich problému. V místě, kde citelně chybí jakákoli podobná podpora, je jeho nasazení vskutku zapotřebí.

Pro pokutu se samopalem

Z různých stran slyšíme, že život na janovském sídlišti není jednoduchý. A shodují se na tom jak jeho romští, tak neromští obyvatelé. Janov je sociálně vyloučenou lokalitou se vším, co k tomu patří: vysoká nezaměstnanost, aplikace programu „nulová tolerance“, napjaté sousedské vztahy, neexistence jasné vize, programu na změnu…

Malý zájem politiků pracovat na vizi, která by situaci vyvedla z mrtvého bodu, kompenzuje zvýšený zájem policistů. Na tom by s ohledem na drobnou majetkovou kriminalitu a výskyt lichvy či užívání drog nebylo nic nepochopitelného. Problém je ovšem v tom, že mnozí obyvatelé sídliště sdílejí zkušenost, že ne všichni policisté, kteří se na sídlišti pohybují, mají za svůj cíl chránit zákon a udržovat pořádek.

„Nejde o janovské policisty. Ty vlastně všechny známe. Chovají se k nám slušně,“ sděluje svoji zkušenost pan V., svědek incidentu, kdy policisté bezdůvodně zfackovali romského mladíka. „Byli to policisté z Ústí …,“ tvrdí. Lidé z Janova, s nimiž jsme hovořili, kritizují právě především policisty ze Speciální pořádkové jednotky Ústí nad Labem (SPJ) a činnost městské policie.

„S našimi janovskými policisty problém nemám. Ale jednou bylo hrozné horko, udělalo se mi špatně a musela jsem se opřít o zídku u popelnice. Najednou zastavilo policejní auto, ale ne s janovskýma, byli to městský. Jeden z policajtů vykouknul ven, a že mi dá 500Kč pokutu za to, že sedím. Když jsem mu řekla, že mi je zle a za to platit nic nebudu, zeptal se, jestli má vystoupit a že teprv uvidím. Tak jsem řekla, že klidně, že se ho nebojim. Vystoupil a vypsal mi blokovou pokutu, ale já si pak došla tehdy ještě za starostou si stěžovat, že tohle není normální. Byl u toho i velitel městské policie pan Urban a dali mi za pravdu. Nakonec jsem pokutu platit nemusela,“ popisuje svůj zážitek s městskou policií jedna z romských obyvatelek Janova paní K.

Policisté z ústecké SPJ dojíždějí podle informací od zástupce vedoucího janovského oddělení policie Michala Schlaucha v rámci posílení výkonu policie do janovského sídliště na základě už zmiňované petice „slušných obyvatel sídliště Janov proti cikánské menšině“. „Policisté z SPJ tu bývají tak jednou do měsíce a jedná se o zcela jiný úřad, než jsme my. Pokud potřebují, poskytneme jim prostory, mají ale vlastní systém, do něhož janovští policisté nemají přístup,“ vysvětluje Schlauch.

Podle řady svědectví místních lidí mají ústečtí policisté při vybírání pokut zbraně, které vypadají jako samopal.

Spící radnice

Terénní práci přímo na janovském sídlišti město zajišťuje prostřednictvím pěti pracovníků sociálních služeb na detašovaném pracovišti. Podle vedoucí litvínovského odboru sociálních služeb a školství paní Knoblochové chodí terénní pracovníci jednak aktivně do terénu, jednak je lze v případě potřeby zastihnout v kanceláři.

Když se však ptáme několika místních, vypadá to spíš, že v praxi nese tíhu více než pětitisícového sídliště na bedrech v podstatě pouze pan Kocur – nikdo z oslovených si nevzpomíná, že by kdy „v terénu” zahlédl někoho jiného. Drobné i závažnější potíže přitom řeší téměř každý takřka na denním pořádku.

Zeptali jsme se přímo zaměstnanců zmíněného detašovaného pracoviště, jak podle nich praxe v terénu vypadá a jak se stavějí k tvrzení, že nejsou mezi místními „vidět”. Ani po třech telefonátech nám však nebyli schopni poskytnout konkrétní vyjádření – nakonec pouze zaslali sms zprávu v následujícím znění: „V současné době právě čerpáme řádnou dovolenou. Vzhledem k těmto okolnostem se na nás, prosím, se svými dotazy obraťte po návratu.“

Typické? Každopádně to může potvrzovat pocit lidí, že tyto terénní pracovníky není právě lehké v „terénu“ potkat.
K tomu více
v rozhovoru s Ondřejem Kocúrem. Zítra přineseme tři konkrétní příběhy obyvatel janovského sídliště, kteří zažili absurdní šikanu ze strany policie i svých sousedů.