Můžeme spolu: Lidé si neuvědomují, jak blízko jsme nebezpečí, říká Patrik Grundza

Od ledna 2017 budeme pravidelně přinášet rozhovory s lidmi, kteří dělají zajímavé věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře. Když jsme hledali název rubriky, tak mě oslovilo motto letošního Mezinárodního dne Romů „Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod stejným názvem.

Rozhovor s Patrikem Grundzou

Patrik je především neuvěřitelně skromný člověk. To, že byl mistr České republiky v karate v roce 2001, jsem se dozvěděla od jeho známých, a kdybych se explicitně nezeptala i na jeho umístění na mistrovství Evropy (4. místo) a nominaci na mistrovství světa, tak bych to sem ani nemohla napsat. Po vážné nemoci ale musel bohužel sportovní i uměleckou dráhu opustit. Dnes pracuje jako vizážista a spolupracuje se sdružením Ara Art, kde hraje divadlo.

Moc jsem stála o rozhovor s ním i kvůli jeho schopnosti vnímat drobné každodenní události. Jednou vyprávěl, jak jel metrem a proti němu si sedl pán, který si ostentativně vyhrnul rukávy a proti Patrikovi vystrčil předloktí, na kterých měl vytetované hákové kříže. Patrik vyprávěl, jak mu bylo jasné, že je zle. Pán se na něho upřeně díval a hledal záminku. A v tom si vedle něj přisedla stará paní, chytla ho za ruku a říká – „doprovodíte mě, že?“ A na další stanici s ním vystoupila.

Patrik tehdy říkal: „kdyby všichni měli tolik odvahy a duchapřítomnosti jako tahle stará paní, žilo by se nám líp.“ A tak jsem se ho zeptala, co kromě více takových starých babiček by našemu soužití ještě pomohlo:

Co je podle Tebe potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

To je těžká otázka zvlášť v dnešní době, ale můj pohled na to je takový, že doba je šíleně uspěchaná, lidi se za vším ženou, každý myslí jen na postavení, kariéru a roste nenávist obecně. A mně připadá, že by se lidi měli víc respektovat, měli by se mít rádi, povídat si, říkat si o svých problémech. Ale hlavně by k sobě měli být milosrdní. Měli by se respektovat navzájem, sebe navzájem i např. odlišná náboženství.

Vzpomeneš si na nějakou situaci, kterou bys mohl označit jako milosrdnou?

Mě milosrdenství provází nějak celý život (smích). Ať jsem černý jako bota, mně se stává, že když mě lidi poznají osobně, tak si na mě udělají dobrý názor. A lidi, co mě neznají, tak mají všechno zkreslené a mají předsudky. Ale právě jen, dokud mě nepoznají. Lidi by se neměli odsuzovat na základě předsudků nebo z doslechu, ale měli by vždycky člověka poznat.

Vzpomeneš si na nějakou konkrétní situaci?

Hodně ve škole. První pocity ve škole, když jsem někam přišel jako nový. Nebo i v práci – když jsem např. pracoval v jedné parfumerii, tak začátky nebyly jednoduché, ani, co kolegů, ani co se klientů týká. A když jsem po nějaké době odcházel, tak se po mně klienti ptali ještě rok a půl potom. A co se kolegů týče, tak mi pomohla jedna kolegyně – jmenuje se Táňa, která tam pracovala a ta se ke mně chovala moc hezky. Ostatní viděli, jak ke mně přistupuje a pak to pro ně bylo snadnější. Dodnes se kamarádíme.

Máš na tyhle situace nějakou strategii? Jak postupuješ, když víš, že když někam přijdeš, tak tě soudí jen podle toho, jak vypadáš?

Člověk se nesmí nechat odradit – vůbec. Protože lehce tě všechno odradí. Člověk je z toho snadno unavený, když musí každému vysvětlovat, že např. normálně vystudoval střední školu. Ale nenechat se odradit. A hodně si představit pozici toho druhého. Já se chovám k lidem tak, jak chci, aby oni se chovali ke mně. Tohle je nějaké zvláštní pravidlo, které vytváří dobro. To mi pomohlo. Když se budu k lidem chovat dobře a slušně a budu používat to, jak mě vychovali rodiče, tak to bude fungovat dobře a ono to podle mě také funguje.

Zažíváš přátelství mezi majoritou a Romy?

Zažívám. Když jsem byl malý kluk, tak jsem byl na základce jediný Rom a moji nejlepší kamarádi byli vždycky gadžové. Já jsem dokonce měl problém s tím, že jsem Rom. Na konzervatoři jsme měli hodiny dějepisu a probírali jsme i Romy a já jsem dokonce nechtěl být v té třídě, protože jsem se za to styděl. A pak jsem jel na mezinárodní letní školu, kde jsem poznal normální Romy. Protože já jsem taky měl zkreslenou představu o Romech. Ale tam jsem poznal vzdělané Romy – od právníků až po doktory a od té doby se mi to změnilo a přetočilo. A pak už jsem hrdě říkal, že jsem Rom a že jsem jinak stejný, že jen chci mít taky dobrý život.

Spousta lidí se nějak angažuje – jak se na to díváš? Máš pocit, že pro naše soužití musíme něco dělat anebo to má přijít spíš tak nějak samo?

Jsem zaměstnaný u Lorealu jako beauty konzultant a já…. nikdy jsem se nechtěl na hlavní pracovní poměr zabývat naším soužitím. Ale myslím si, že když každý pracuje na sobě, tak to je taky jeden z pozitivních způsobů, jak pomáhat k lepšímu soužití. Když lidi začnou u sebe a budou dělat dobrou vizitku sobě, tak to pomůže stejně, jako když uděláš akci a zorganizuješ třeba demonstraci nebo nějaké setkání.

Máš nějaké sny? Kdybys měl kouzelnou hůlku, co bys vyčaroval?

To jsou hrozně těžké otázky. Aby nikdo v životě netrpěl, aby se na planetě měli všichni rádi a aby se respektovali. Chtěl bych dobro a vzájemný respekt. Jedno, co bych chtěl říct ale je, že lidi si neuvědomují, jak blízko jsme nebezpečí.Třeba před dvěma roky jsem byl v Polsku na programu o holokaustu a tam byla zmapovaná celá Evropa, co se romské otázky a rasismu týče a my jsme odcházeli celí zhrozeni. Lidi totiž nevědí, kam se ženou, každý řeší jen sám sebe a své pohodlí na úkor druhých, a to je nebezpečné, bojím se, aby to nedopadlo další válkou. A když si představím tu kouzelnou hůlku, tak by hodně pomohlo, kdybychom byli všichni stejní, kdyby existovala třeba jen jedna barva pleti.