Můžeme spolu: Lidi spolu musí mluvit a žít, říká Jarmila Balážová

Od ledna 2017 pravidelně přinášíme rozhovory s lidmi, kteří dělají zajímavé věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře. Když jsme hledali název rubriky, oslovilo mě motto letošního Mezinárodního dne Romů „Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod stejným názvem.

Rozhovor s Jarmilou Balážovou

Jarmila Balážová je jednou ze zakládajících členek společnosti ROMEA. Dvanáct let stála v čele jako předsedkyně toho času sdružení. Dvanáct let šéfredaktorovala časopis Romano voďi, vystudovala žurnalistiku na Univezitě Karlově, moderovala mnoho pořadů v České televizi a Českém rozhlase, získala prestižní novinářskou cenu K. H. Borovského, kromě toho byla aktivní i v médiích zacílených na Romy. V současnosti pracuje jako tisková mluvčí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Je to člověk, který dlouhá léta promýšlí to, jak by mělo soužití v naší společnosti vypadat. Nebojí se přesně pojmenovávat realitu kolem sebe, neuhýbá před ní. Naopak se ji snaží právě přes jasné pojmenování posunout, přetvořit.

Co je podle vás potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

Já jsem odjakživa přesvědčena, že je potřeba spolu mluvit, potkávat se, vařit spolu, klidně se i hádat, jen to dělat společně. Přímo, ne přes sociální sítě. A mnoho příhod z mého života i životů jiných dokazuje, že to tak je. Lidé mají své představy, často přenesené z médií, z vyprávění jiných, něco od vás očekávají, nějak si vás otipují, a jen osobním poznáním si mohou názor poopravit. Mnoha lidem vůbec například nedojde, že třeba nevpuštění do podniku by se mohlo přihodit někomu, kdo na první pohled nezapadá do oné stereotypní představy o Romech. A najednou, když jsou toho svědky, jim teprve dojde realita pohledu na vás coby příslušníka neoblíbené minority. Tato přímá zkušenost je k nezaplacení, zanechává emocionální stopu, velmi silnou. Silnější, než když jim takový příběh jen vyprávíte a oni si mohou myslet, že prostě jen fabulujete, stěžujete si, přeháníte nebo vyprávíte příběh někoho, kdo se prostě neumí chovat, není dobře oblečený, dostatečně vzdělaný, kvalifikovaný, snad smrdí nebo nevím co.

Největší chyba, pokud jde o soužití v téhle zemi, je strach, neznalost a nedůvěra a bohužel se tyto pocity, myslím, velmi umocňují, protože přímá zkušenost soužití je pořád vzdálenější a vzdálenější. A když si to ohmatáte, tak si ty lidi vytvoří vazbu. Je to vidět na reality show nebo talentových soutěžích. Když má divák možnost delší dobu sledovat nějakého Roma, mohu jmenovat Bendíka, Moniku Bagárovou nebo sourozenecké duo Slepčíkovi, tak s nimi prožívá týden co týden v reality show jejich příběh, má možnost najednou vidět, že ti lidé mluví úplně normálně, bez přízvuku. Prostě se chovají jinak, než si představoval, a začne si všímat hezkých věcí – např. vztahů.

Třeba již zmiňovaní sourozenci Slepčíkovi se nebáli vyjadřovat svoji sourozeneckou blízkost, a diváci je drželi, přestože věděli, že jsou Romové. Dělo se to jen proto, že divák měl možnost je víc poznat. A vy nejlíp někoho poznáte, když s někým jdete nakupovat, když s ním vaříte… při tom padají ty rozdíly. Zjistíte, že 80 % Romů žije stejně jako neRomové, že jsou stejní, že nedostávají léky zadarmo, ne všichni berou dávky atd.

A nezapomeňme na to, že obrovský problém je, že v posledních deseti letech, kdy začaly vznikat ghetta, se mediálně, ale i v politické rétorice nejčastěji mluví v souvislosti s Romy o problémech. Nejčastěji se zmiňují právě Romové žijící v ghettu. A teď neříkám, jestli jsou dobří, špatní, jak se to má vyřešit. O této menšině se tak téměř nemluví v jiných, pozitivních souvislostech a to znásobuje strach lidí ze soužití.

Myslím si, že nejlepší je spolu mluvit, žít, a když se lidi poznají, tak padají bariéry. Skoro bych řekla, že by bylo dobré mít víc smíšených manželství. I to je jedním z důvodů, proč v jiných zemích, kde se v rodinách vyskytují příslušníci více národností, mají tyhle věci zvládnutější. 

A ještě jedna podstatná věc, která se málokdy říká, ale já jsem ji za ta léta vypozorovala. Strašně málo se objevují pohledy lidí, kteří nejsou Romové, ale mají třeba adoptované romské děti a najednou zažívají to, čemu nikdo nevěří. A je třeba zvláštní, že ve společnosti, kde jsou “Cikáni” vnímaní jenom jako ti, co přichází pro dávky v Mercedesu, a když si někdo stěžuje na nerovný přístup, tak mu nevěří. Takže je lepší, když najdu nějakého neRoma, protože lidé jsou ochotnější mu naslouchat. A je škoda, že hlas těchhle lidí je málo slyšet.

Zažíváte prostředí, kde vidíte tohle, o čem mluvíte, zhmotněné?

Já má obrovské štěstí, celý svůj život se na jedné straně sice setkávám se stereotypem, kdo ostatně ne, ale na druhou stranu, a to je jeden z důvodů, proč jsem nezahořkla, jsem měla ohromné štěstí na lidi. Odjakživa mám kamarády na obou stranách. Vzhledem k mé práci, která je hodně o komunikaci, si to možná umím i vyříkat. A myslím si, že je hodně důležité pro Romy samotné, aby se identitou a jejím ospravedlňováním nenechali pohltit a připravit o velkou část života, protože pak je to deprimující. Můžete si z toho vytvořit komplex. Zažila jsem spoustu dětí, které měly komplex z romství. Pak měly problém jít a obhájit si své místo jako “normální” děti – už se cítily líp jen ve skupince Romů.

A pak existují i povolání, ve kterých různé menšiny berou přirozeněji. Herectví, reklama, muzika, tanec… V uměleckém, kreativním světě se pohybují hodně empatičtí lidé a samozřejmě je zde potřeba originality, kterou oni umí ocenit. Jsou profese, kde jsou lidé odjakživa schopni spolu úplně běžně žít a fungovat.

Navzdory podobnostem, které zažíváme v reálném společném životě, se ve veřejném diskurzu pořád znovu objevuje téma romské identity a odlišnosti? Čím to a jak s tím naložit?

To, na co jste se ptala na začátku – co bychom měli dělat, abychom spolu mohli žít – mluvit spolu, být spolu na přímo. Protože jen díky tomu člověk překonává svoje očekávání, a neříkám, že vždycky musí být negativní. Ale chybí ta přímá zkušenost. Když se např. díváte na průzkumy veřejného mínění, tak extrémní množství lidí nechce bydlet s Romy, ale přitom přímou zkušenost má mnohem menší procento lidí. A když to ještě víc rozebíráte, tak ti, kteří mají přímou zkušenost, jsou mnohem tolerantnější. A když vycházíte z téhle premisy – člověk je vlastně velmi neuzpůsoben dnešnímu světu informací, hoaxů, rychlosti šíření informací a manipulací, které se na něj valí. Lidé jsou strašně náchylní právě k tomu, že se nechají zmanipulovat až do totálního strachu a ochromení. A když nebudou mít přímou zkušenost s gayem, uprchlíkem, Francouzem, já nevím, Romem, tak pořád budou věřit tomu, co slyší a čtou. A ta diskuze kolem příslušnosti k minoritě, kolem toho, jestli je nějaké chování dané etnicitou nebo např. fenoménem tzv. kultury chudoby, se stále vede a není pořád vyjasněná ani v odborných kruzích. Je o ní spor.

Pořád se bavíme o tom, kdo má a kdo nemá právo určovat, co je a co není romské. Já jsem se často hodně hádala s lidmi z odborných asociací, a když jim docházely argumenty, tak mi taky řekli, že už nejsem Romka. A já jsem říkala: co si to dovolujete, já jsem vždycky Romka, jenže já vám vadím, protože vy jste schopní ještě uznat Romy, kteří tancují, ale jakmile jdou do oboru, ve kterém jsou konkurenční, tak bacha, to je oponentura i nám. Jsem Romka, ale netroufla bych si, a dávám si na to velký pozor, definovat to, jestli něco je nebo není romské. Je to otázka identity, to je tak intimní záležitost, velmi osobní možnost volby.

My nejsme žádná homogenní skupina lidí. Kolem nás je celé množství stereotypů, polopravd, někdy i záměrně šířených, že se stává, že někdo, kdo je vysokoškolák, tak už nechce mít s komunitou nic společného. A je nesmírně nutné mít citlivost k tomu, kdo má právo k tomu cokoli říkat. Jsou lidi, kteří definují projekty, nalajnujou je a mají pocit, že mají právo naplánovat, jak by se ostatní měli chovat, oblíkat… A když se pak podíváte do struktury organizací, tak v těch manažerských pozicích, kde je vliv, je Romů minimum. Jsou v první linii, ale ne v té rozhodovací, kde to můžete opravdu ovlivnit.

Máte nějaké sny? Kdybyste měla kouzelnou hůlku, co byste vyčarovala?

Já moc na zázraky nevěřím, jsem dost realistický a praktický člověk, nevěřím, že něco přijde samo. Myslím si, že tenhle pragmatický a praktický přístup bych doporučovala lidem a Romům zvlášť. A postavit se pevně nohama na zem, vědět, že ano, všichni nás zrovna nezbožňují, není to vždycky jednoduchý, ale několik tisíc kilometrů od nás jsou na tom děti a lidi tisíckrát hůř. A když máte tohle srovnání, tak vám to pomáhá přijmout to svoje a nevytvářet si komplex. Ale kdybych měla tu kouzelnou hůlku…… no, to je to, že já na ni nevěřím. (směje se)

Možná by bylo fajn, aby si díky té hůlce mohli lidi navzájem prohodit životy. Na tři dny být mámou dítěte-ležáka, klukem na vozíku, Romem, obézním atd. Promiňte, chybí mi tu pointa směrem k Romům. Myslím, že je potřeba, aby to brali realisticky, aby si uvědomili, že jinde jsou na tom lidi hůř a zkusili fakt přemýšlet o tom, že je na čase změnit strategii. Nemluvit jen o sobě, neobhajovat romství a identitu a začít se svým chováním zajímat o jiné věci ve společnosti než o Romy. O prostředí, třídění odpadu, divadlo, ne jen v souvislosti s romstvím nebo soužitím. Odmítejme tohle nesmyslné dělení, vymezme se vůči němu a nebuďme pořád jen jeho součástí. Tím jasně ukážeme, že jsme součástí společnosti a umíme řešit i jiné věci. Pokud chceme dosáhnout změny ve vnímání minority, ke které patříme, tak tohle podle mě funguje nejvíc.