Martin Šimáček: Multikulturalismus uspěl a je nadále naší největší šancí na pokojné soužití

Multikulturalismus uspěl a je nadále naší největší šancí na pokojné soužití
nejen v Euroatlantickém světě, ale na celé planetě.

Nikdy jako nyní se nestavěl civilizovaný svět v čele s intelektuálními elitami
všech vyznání v odsudku radikálních islamistů tak jednotně. Na sociálních sítích
sledujeme reakce imámů, intelektuálů i ostatních muslimů celého světa, kteří
teroristický útok v Paříži odsuzují a pomáhají vystrašeným Evropanům pochopit,
že oni opravdu nejsou žádným bezpečnostním rizikem. Tím rizikem jsou teroristé a
radikálové, kteří uzmuli Alláha a v jeho jménu vraždí a ničí miliony životů
obyčejných lidí, nejvíce samotných muslimů v jejich domovinách.

Co tedy selhalo? Mimo jiné kolonialismus a výbojnictví Evropy v 20. století.
Studená válka a kořistnické závody Východu a Západu o vliv na severu Afriky a
Blízkém východě, jejichž důsledky nyní sklízíme a zároveň si je nechceme
přiznat. Drancování nerostného bohatství chudšího světa, závody o ropu a
geopolitický vliv vedoucí k utváření umělých státních útvarů vystavěných na moci
menšiny, která díky podpoře „ze západu“ ovládá většinu, a to směsí politického a
náboženského útlaku. Vyzbrojování diktátorských skupinek, rozpoutávání válek a
jejich opouštění v momentě, kdy tu kterou zemi drancovaly a ničily. Stovky
milionů zmrzačených životů, desítky milionů mrtvých za branami Evropy za
posledních 50 či 70 let, tam, odkud dnes hrozí (a v kontextu napsaného zcela
nepřekvapivě!) radikálové, synové a dcery těchto sociálních experimentů, které
dnes najdeme v Al-Kaidě či mezi válečníky Islámského státu.

A co ještě selhalo?
Sociální či sociálně-inkluzivní a přistěhovalecké politiky
euroatlantického prostoru. Nikoliv však koncept inkluze, který – tam kde je
podporován – zřetelně přispívá k dobrému soužití; Selhala naopak absence inkluzivních politik. Je to právě Francie, která má na svém území třetí generace
muslimských azylantů, kteří zůstali za ona tři, čtyři či pět desetiletí, po
která se jejich rodiny ve Francii usídlily, příliš stranou společnosti, v
sociální a ekonomické izolaci. Ani oni nepředstavují skupinové nebezpečí
terorismu, ale mnozí z nich představují jiné bezpečnostní riziko, které (také
zejména z Francie, ale nejen odtamtud) občas sledujeme jako pouliční bitky na
předměstí Paříže a jiných měst. Vedle neuspokojivé sociální situace,
nezaměstnanosti a často prostě bídy, je jejich motorem ztráta identity a pocitu
sebehodnoty. Zejména mladí lidé, kteří vlastně nepatří nikam (už nejsou ani
Araby, ani muslimy, ale byť se tu narodili, tak ani Francouzi či Evropany – mj.
proto, že je francouzská (evropská) společnost většinově odmítá, bojí se jich,
opovrhuje jimi, nevraží na ně. (Naštěstí s výjimkou rostoucího počtu míst i
jednotlivců – sluší se dodat).

A to všechno vědí radikální islamisté, pohybující se po celém světě, kteří je
rekrutují zpět do jejich pravlasti, do cvičení, do armády „ve jménu Alláha“.
Snadno mohou využít jejich zmatení, ztráty hodnot, frustrace. Snadno mohou
některé z nich omámit, když se stanou jejich vykladači islámu. Jsou možná první
v jejich životech, kdo jim nabízí nějaké východisko, byť zapředené do lží.

Symptomatický je příběh jedné z dívek, která byla komplicem obou útočníků v
redakci. Většinu svého mládí prožila integrovaná do francouzské společnosti, byť
u toho nebyla příliš úspěšná. V okamžiku, kdy ji měla v existenciálních
nesnázích pomoci nějaká ruka zvenku (sociální pracovník…), naopak přišla o práci
a vstoupila do vztahu s radikálním mladíkem, který otočil kormidlem jejího
života na druhou stranu.

Jde z toho všeho strach, obyčejný Pařížan či obyvatel jiného města v Evropě či
Americe si znovu a znovu klade otázky, zda by se neměl, ve jménu své
bezpečnosti, muslimů více bát, vyhýbat se jim, vytlačovat je, uzavírat se před
nimi. A to je přesně to, co radikální Islamisté chtějí. To je důvod, proč
rozeštvávají obyčejné lidi, zvětšují jejich strach, vytváří z Islámu umělé
riziko.

Nikoliv multikulturní euro-atlantickou společnost, nikoliv integrované
muslimovy, nikoliv respektované islámské autority – to radikálové nepotřebují.
Oni potřebují konflikt společností, válku civilizací, strach a oddělování. Z
toho roste jejich moc a vliv, díky tomu podmaňují islámské státy a snadno
organizují teroristické útoky v Evropě a Americe.

Radikálové nechtějí vidět příklady dobrého soužití muslimských přistěhovalců s
původními obyvateli Berlína či Frankfurtu. A o to důležitější je nynější pozice
Angely Merkel: "Tam, kde jsou lidé v nouzi, budeme pomáhat. Mimo jiné tím, že
přijmeme víc uprchlíků (ze Sýrie a Iráku)."

O to důležitější je pozice EU, která (zatím alespoň ve vyjádřeních) následuje
výzvu německé kancléřky a otevírá se migraci.

Muslimové jsou součástí Evropy a Ameriky po řadu desetiletí. Už odsud neodejdou,
ale naopak jich tu – ať tak či onak – přibude. A je otázkou přežití Evropy,
Ameriky a celého světa, za jakých podmínek to bude.

Když bude soužití původních Evropanů s nově příchozími postaveno na lidskosti,
otevřeném soužití a respektu ke kulturní a náboženské odlišnosti, Evropu to
obohatí a připraví na situace, kterou zažíváme nyní – okamžiky po děsivém
teroristickém útoku, který vyvolává otázky po revizi soužití křesťanského
(liberálně demokratického) a muslimského světa. Pokud budou muslimové
plnohodnotnými spoluobyvateli Evropy, budeme lépe znát (z každodenního kontaktu)
islám a jeho tradice, a budeme mnohem snáze odlišovat teroristy a radikály
skryté za Alláha od skutečných muslimů.

To vše ale znamená jednu zásadní změnu, ke které nám opět může být příkladem
Německo (a zejména již zmiňovaná města Frankfurt a Berlín), anebo třeba Barack
Obama (a jeho nová azylová politika, díky které se legalizuje život pěti miliónů
pracujících a tvrdě zkoušených ilegálů v zemi).

Tou změnou je nový kurz v sociálních a azylových politikách. Musí být
inkluzivní – investující do zaměstnávání a vzdělání chudých přistěhovalců.
Musí být preventivní – předcházející vyhrocení situace v lidském životě,
které může být rizikem jeho úpadku a případné radikalizaci (a nemusí to být hned
spolupráce s teroristy, ale „pouze“ vstup do šedé zóny nelegální práce,
sociálních patologií a podobně ).

A musí být respektující. Ve školách, na pracovištích a na veřejnosti by
měli být lidé spolu, nikoliv proti sobě. A začíná to šátkem na hlavě u dívek a
končí tím, že lidé, kteří se navzájem poznávají a horizontálně promísí,
přestanou řešit, zda ten či onen je muslim či křesťan, ale jaký je sám o sobě
člověk.