Věra Cinová (1955, Hořice – 2018) vyrůstala od svých 9 let v dětském domově. Vyučila se pomocnou kuchařkou. Na počátku sedmdesátých let odešla do Prahy, kde se stala životní partnerkou předního romského spisovatele Emila Ciny. Spolu se starali o údržbu budovy Českého rozhlasu v pražském Karlíně a ve volných chvílích spolu tvořili. Psali především pro děti s vědomím, že udržení a rozvoj romského jazyka je v rukách právě té nejmladší generace. 

Jak jsem se potkala s Emilem

„Jako dítě jsem vyrůstala doma, měla jsem krásné dětství. Ale rozpadlo se manželství mých rodičů a v devíti letech jsem s dostala spolu s mými sourozenci do ústavu, kde jsem byla až do osmnácti let,“ vzpomíná paní Věra. I přesto své dětství vnímá jako hezké – právě díky svým sourozencům, které odchodem do domova neztratila. 

Po odchodu z domova nejprve nějaký čas bydlela s matkou a dědečkem, později se přestěhovala do Prahy. Tam se také poprvé vdala. „Jmenoval se Jan Farbář a já jsem se ho ptala jak to, že máme stejné příjmení, rozená jsem byla také Farbářová. Řekl mi, že to je shoda jmen, podobně jako když se někdo jmenuje třeba Novák – a těch že je taky plno,“ vzpomíná. „Já mu věřila a pak jsem se dozvěděla, že on byl bratranec mého otce,“ pokračuje paní Věra. Manželství vydrželo tři roky. 

Druhé manželství trvalo o rok déle, soužití s tehdejším manželem přibližuje paní Věra jako problémové. „A v osmdesátým třetím roce jsem poprvé viděla mého dalšího budoucího manžela, Emila Cinu. Koukala jsem na něj, on na mě. Bylo to kamarádství, to nebylo tak, že bychom něco ‚špekulovali‘. On byl ženatý,“ vzpomíná. Na podzim roku 1983 se však rozvedl a na podzim se budoucí manželé Cinovi dali dohromady.

„Nejdřív to bylo, jak se říká, soužití na hromádce. A ta hromádka trvala devět let. A po devíti letech, když mělo být Emilovi pětačtyřicet let, tak mně říká: ‚Jdi na obvodní úřad a zeptej se, jestli nás oddaj.‘ A já šla na obvodní úřad, zeptat se, jestli nás oddaj, a ta paní říká: ‚Ano, oddáme vás, máme termín třetího ledna.‘ A já říkám: ‚No jo, ale můj druh chce, aby to bylo hned teď, o jeho narozeninách.‘ A ona mi říká: ‚A kdy má narozeniny?‘ A já říkám, ‚no třináctýho prosince,‘“ vypráví paní Věra, a pokračuje, „‚no paní Farbářová, máme dneska sedmýho a vy chcete mít třináctýho svatbu?!‘ A já říkám: ‚To chce můj  muž, já to nechci.‘ A on potom všude, když o mně mluvil, tak říkal, že jsem ho uhnala. Ne, že on mě, ale naopak. Tak z toho byla vždycky legrace.“

Revoluce

Velký zvrat v životě obou manželů znamenala sametová revoluce – a pozornost, která se po převratu začala postupně věnovat romštině. 

„Emil slyšel, že se může psát a viděl romské časopisy. První, co napsal, byla básnička Amaro lav. A je pravda, že tenkrát mě můj manžel psychicky ničil, protože já jsem datlovala na stroji, neuměla jsem na něm psát, ale on po mně chtěl, abych mu tu básničku na stroji napsala. Musela jsem psát a on mě sekýroval,“ vypravuje s úsměvem. „To byla, řekla bych, docela síla, já se to teprve učila, ale on říkal, ‚ty to prostě umíš, já vidím, že ti to jde, tak mi tu básničku napiš.‘ Když to uměj jiný, tak já to zvládnu taky.“

Později paní Cinová zapisovala manželovu tvorbu do počítače. Jeho texty také překládala z romštiny do češtiny. „Emil měl strašně krásnou romštinu. Zároveň někdy měla mírně převrácený slovosled, ale jemu to tak vyhovovalo. Ale mě to tak nevyhovovalo, kvůli těm překladům. Ještě bych mohla vyštrachat ty jeho povídky, mám je ještě tady. Já jsem to prostě nezlikvidovala, nejsem schopná od něho vyhodit vůbec nic. Já to mám a hotovo,“ říká paní Věra. 

Pana Cinu také oslovila televize s nabídkou překladu filmu Černá kočka, bílý kocour. „A to byla katastrofa. V tom filmu totiž bylo více jazyků, jugoslávský, maďarský a také od olašských Romů. Manžel mi pouštěl ten film celou dobu, tu hudbu, abych slyšela, co tam běží, a musela jsem překládat,“ vzpomíná paní Cinová. 

Emil Cina se zaměřil zejména na tvorbu pro malé děti, ke kterým měl krásný vztah a přál si, aby se naučily romštinu. „On totiž věděl, že u těch starších je problém s tím, že už o romštinu nemají takový zájem. U malých dětí to bylo něco jiného,“ přibližuje.

Manželé také přispívali do časopisu Amaro Gendalos, mimo jiné křížkovkami. „Tam se nám stalo, že jsme napsali: když pošlete správnou odpověď, dostanete od nás odměnu. Tak jsme jedné holčičce poslali odměnu. Bylo vidět, že jí maminka pomáhala, ale ta snaha tam byla vidět. Dali jsme jí pastelky a fotky z Prahy, protože si je přála,“ říká. 

Pan Cina ale tvořil i pro dospělé – a to prózu i poezii. Z jeho povídek má paní Věra nejraději I takové můžou být Vánoce nebo povídku o tom, jak jeli k její sestře na Moravu: „On miloval svoji řeč a sám to říkal. Na internetu je pořad Desetiminutovka, ve kterém říká, že to všechno dělá proto, aby romština nezanikla. Díky němu jsem se romštinu naučila používat – psát, číst a rozumět.“

Pan Emil se také podílel na překladu pro Ludvíka Středu – a jeho knihu Duhový most. Spolu s Milenou Hübschmannovou hledali překlad do romského jazyka pro slovo duha. „Objevili tenkrát to slovo v ruštině v arménském jazyce, ale znělo to strašně sprostě. Manžel  říkal, že to nejde, že se to nehodí do knížky pro děti. A Emil vymyslel slovo „le Devleskero phurd“ – Boží most. To ho tenkrát paní Hübschmannová pochválila. Říkala, že by jí to nenapadlo,“ vypráví paní Věra. 

Práce v rozhlase

V roce 1989 nastoupil Emil Cina do Českého rozhlasu v Karlíně. Ze zdravotních důvodů už nemohl pracovat v uhlených dolech. Paní Věra v tu dobu pracovala jako uklízečka rovněž v rozhlase, ale na Vinohradech. Tam své místo opustila a nastoupila také v Karlíně, kde společně pracovali celých třináct let až do povodně, která Prahu zaplavila v roce 2002. 

„Emil byl pyšnej, že se mohl podílet na romském vysílání,“ přibližuje paní Cinová. „Kolikrát se stalo, že jsem musela jít já s ním vysílat. A já jsem říkala: ‚Emile, ale já se bojím, že to bude špatně ode mě.‘ ‚Neboj se, Věro, jenom se musíš vždycky nadechnout.‘ Já říkám: ‚Dobře.‘ Takže asi dvakrát nebo kolikrát jsme spolu vysílali. A pak jsme tam dodali od jeho synovce manželku, taky Demeterová se jmenovala, Iveta. Vysílala s ním do roku 2002, než se to zrušilo kvůli záplavám.“

Paní Věra pro svého manžela také připravovala podklady k vysílání. „A pak přišel dolů a říkal: ‚Poslouchala si?‘  ‚Neposlouchala.‘ ‚Tak budeme poslouchat doma.‘ Tak jsme doma poslouchali jeho zprávy, jak mluvil. A on vždycky nos nahoru, jak to všecko zvládal, byl pyšnej na to. Byl pyšnej na to, že mohl takhle pro Romy vysílat. Říkal mi: ‚Až na Moravě mě, Věro, slyšej.‘ Kdo si pustil Reginu, tak ji mohl slyšet až na Moravě. A kolikrát chodili za nim do rádia Romové a říkali: ‚Pane Cino, pomožte nám, my nemůžeme najít práci. Vy byste mohl nám nějak pomoct.‘ A manžel hledal, až našel. Kolik lidí se takhle přes něho dostalo do práce. On strašně rád pro lidi dělal. Měl rád, když mohl pro někoho něco udělat, když mohl někomu pomoct,“ vzpomíná. 

Pan Emil Cina zemřel na podzim roku 2013 ve věku 65 let. Vyprávění jeho manželky Věry Cinové zaznamenal Jan Ort v rámci projektu Paměť Romů. 

VIDEO

 

 

Mro Rom le jilestar kamelas, kaj pes e romaňi čhib te na našavel. E Věra Cinová pal jekhetaňi (literarno) buťi le Emiloha Cinoha.

E Věra Cínová (1955, Hořice) bariľa eňa beršendar andro čhavorikano kher. Sikhľiľa avri sar e kucharka paš o vast le anglune kuchariske. Sar chudle eftavardeš berša, gejľa te bešel Prahate, kaj prindžarďa peskere romes. Has oda angluno romano literatos o Emil Cína. Jekhetane bajinenas pal o kher, kaj has o Čechiko rozhlasis andro prahakero Karlínos, u te len has časos, ta jekhetanes kerenas e literarno buťi. Irinenas anglunes predal o čhavore, bo džanenas, hoj te o cikne džanena e romaňi čhib, ta e romaňi čhib barola the na našľoľa.

Sar man dikhľom le Emiliha

„Sar cikňi čhajori baruravas khere, has oda igen šukar berša. No, o dad la daha peha paľis na dživenas, ta amen le phralenca le pheňijenca dine andro čhavorikano kher, kaj somas dži andro deštheochto berš,“ leperel e Věra. The avka vakerel pal šukar čhavorikane berša – bo the paľis dživenas o phrala the o pheňa jekhetanes.

Sar la mukhle khatar o čhavorikano kher, ta bešelas paš e daj the paš o papus, paľis gejľa te bešel Prahate. Odoj iľa vera perše romeha. „Vičinenas les Jan Farbár, me lestar phučavas, sar oda, hoj tut vičines avka sar me. Phenďa mange, hoj oda avka varekana avel, avka sar pen varesave manuša vičinen Novákovi – avka pen vičinen but manuša,“ leperel. „Me leske paťavas,“ phenel dureder. Veraduňi has leha trin berš.

Paľis iľa vera avre romeha, u dživelas leha štar berš. E Věra phenel, hoj oda na has lačho dživipen. „U andro ochtovardešthetrito berš man arakhľom mire tritone romeha, le Emiliha. Dikhavas pre leste, jov pre mande. Samas sar amala, na has oda avka, hoj vareso ‚špekuľinahas‘. Has les akor e romňi,“ leperel. Jesoste diňa la romňaha o Emil o rozvod u paľis pen thode jekhetanes la Věraha.

„Anglunes na samas veradune. Kavka dživahas eňa berš. Pal o eňa berš, sar le Emiliske kampelas te avel sarandathepandž berš, ta mange phenďa: ‚Dža pro viboris u phuč, či šaj las e vera.‘ Me gejľom pro viboris te phučel u e raňi mange phenel: ‚He, šaj adaj len e vera, hin amen terminos andro trito januaris.‘ U me phenav: ‚No jo, no oda miro kamel, te oda hin maj akana, bo les hin uľipnaskero ďives akana.‘ Joj mange phenel: ‚Kana les hin uľipnaskero ďives?‘ U me phenav: ‚No sar avela dešthetrito ďives andro decembris,‘ vakerel e Věra. ‚No, adaďives amen hin eftato ďives u tumen kamen o bijav, sar avela dešthetrito ďives?!‘ U me pale phenav: ‚Oda na kamav me, oda kamel oda miro.‘ U jov paľis vakerelas, hoj oda kerďom me, hoj manca iľa e vera. Na, hoj jov kamelas, hoj kamavas me. Kerahas amenge olestar pheras.“  

E revolucija

But soduj dženenge andro dživipen visaľiľa, sar avľa e sametovo revolucija – the oda, hoj pal e romaňi čhib chudle te bajinel buter manuša.

„O Emilis šunďa, hoj pes šaj irinel romanes the dikhľa o žurnala. Peršo, so irinďa, has e poezija Amaro lav. Hin čačipen, hoj akor man lestar dukhalas o šero, bo me mek na džanavas te irinel pro strojos, ča čeporo, no jov kamelas, te leske e poezija irinav pro strojos. Irinavas,  u jov man na delas smirom,“ asal sar vakerel. „Šaj phenav, hoj oda has dosta, me ča sikhľuvavas, no jov phenelas, ‚tu oda džanes, me dikhav, hoj tuke džal, ta mange oja poezija irin.‘ Te oda džanen aver manuša, ta me kada tiš džanava.“

Paľis imar le Emiloskere buťa e Věra irinelas andro kompjuteris. Leskere teksti tiš thovelas andre romaňi čhib. „O Emilis but šukares delas romanes duma. Varekana čeporo visarelas o lava, bo jov oda avka andre peste šunelas. Mange kada pre dzeka but na has, bo mange kampelas te prethovel. Mek šaj rakhľomas leskere paramisa, so irinďa, hin adaj paš mande. Me len na čhiďom het, nane man jilo leskere buťendar vareso te čhivel avri. Hin paš mande, the avka oda ačhela,“ phenel e Věra.

Pal o Emilis avľa e televizija, te thovel andre romaňi čhib o filmos Černá kočka, bílý kocour. „U oda has katastrofa. Andre oda filmos has buter čhiba, jugoslavsko, ungriko the vlachiko čhib. Miro rom mange o filmos mukhelas, oja muzika, so odoj džalas, te šunav, so odoj džal u mange kampelas te thovel andre aver čhib,“ leperel e manušňi Cinová.

O Emil Cina irinelas nekhbuter predal o cikne čhavore, bo len igen rado dikhelas u kamelas, te džanen te vakerel romanes. „Jov džanelas, kaj ola bareder čhavore imar avka but te sikhľon na kamen. Le cikne čhavorenca oda has vareso aver,“ phenel kija.

Jon soduj džene irinenas the andro žurnalis Amaro Gendalos, kerenas o križovki. „Odoj pes amenge ačhiľa, hoj irinďam, ko mišto kerela e križovka, ta vareso chudela. Ta jekha čhajorake diňam o pastelki the o fotki la Prahatar, bo oda kamelas. Has te dikhel, hoj lake diňa o vast e daj, no džanahas, hoj kamelas lačhes e križovka te kerel,“ phenel.

O Cina irinelas the vaš o bare – e proza the e poezija. Leskere paramisendar nekhbuter kamel e Věra I takové můžou být Vánoce, či e paramisi pal oda, sar gejle te dikhel lakera pheňa pre Morava: „Jov igen kamel peskeri čhib u phenelas oda jov korkoro. Pro internetos hin ajsi relacija Desetiminutovka, odoj phenel, hoj savoro kerel ča predal oda, te e romaňi čhib na našľol. Ča predal leste man sikhaďom e romaňi čhib – te irinel, te genel the te achaľol.“

O Emil Cina tiš thoďa andre romaňi čhib e genďi Duhový most – irinďa o Ludvík Středa. Jekhetanes la Milenaha Hübschmannovonaha rodenas o lav sar te phenel e duha. „Kajso lav rakhle andre rusiko čhib, andre armensko čhib, no te les phenenas has o lav džungalo/na paťivalo. Miro rom phenelas, kaj kada na džal, kaj našťi kada irinel andre genďi vaš o cikne čhavore. O Emilis paľis avľa pre aver lav ‚Devleskero phurd‘ – Boží most. Akor les e Milena Hübschmannová but ašarelas. Phenelas, hoj lake bi kajso lav pre goďi na avľa,“ vakerel e Věra.

E buťi andro rozhlasis

Andro berš 1989 gejľa o Emil Cina te kerel e buťi andro rozhlasis andro Karlinos. Has nasvalo, ta imar našťi kerelas buťi andro uhelne doly. E Věra kerelas tiš andro rozhlasis, aľe pro Vinohrady. Gejľa odari het the chudľa te kerel buťi tiš andro Karlinos, kaj kerenas jekhetane dešthetrin berš, kim na avľa o baro paňi, savo aviľa Prahate andro berš 2002.

„O Emilis pes but ašerelas, hoj kerel e romaňi relacija,“ phenel kija e Věra Cinová. „Buterval leha keravas e relacija the me. U me phenavas: ‚Emil, sem me darav, hoj na džanava.‘ – ‚Ma dara, Věro, ča kampel mišto te dichinel.‘ Me phenav: ‚Mišto.‘ Ta vaj duvar či kecivar kerahas e relacija jekhetane. Paľis odoj diňam leskera famiľijatar, leskere pheňakera bora, la Iveta Demeterovo. Joj leha paľis kerelas dži andro berš 2002, paľis imar e relacija na has.

 E Věra Cinová predal peskero rom tiš kisitinelas o materijala kije relacija. „Paľis avelas tele the phenelas: ‚Šunehas?‘ – ‚Na šunavas.‘ – ‚Ta šunaha khere.‘ Ta khere šunahas leskere hira, sar vakerelas andro radijovos. Phirelas le nakheha uprehazdleha, has barikano, hoj kada kerel predal o Roma. Phenelas mange: ‚Dži pre Morava man, Věro, šunen.‘ Ko mukhľa e staňica Regína, ta les šaj šunelas dži pre Morava. Na jekhvar pal leste phirenas o Roma andro radijovos u mangenas les: ‚Lačhe manušeja, šegitinen amenge, našťi rakhas e buťi. Šegitinen amenge.‘ U miro rom rodelas, ajci, kim na rakhľa. Keci manušenge šegitinďa, hoj chudle e buťi. Igen rado kerelas predal o manuša. Rado predal o manuša vareso kerelas,“ leperel.

O Emil Cina muľa čoro jesoste andro berš 2013 u has leske čoreske 65 let. O vakeriben, so delas leskeri romňi e Věra Cinová, cirdľa tele o Jan Ort andro projektos Paměť Romů / O Roma leperen.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Objednávejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.