Irena Eliášová, povídka: Jak najít podnájem

Tak jsem se opět dostala do prekérní situace, jak už to u mne po celý můj život chodí, zkrátka, mermomocí se chceme dostat zpátky do našeho milovaného města – do Liberce. Můj manžel je rozenej Liberečák a i kdyby byl na konci světa , nikde si nezvykne, táhne ho to pořád "domů ", stále si namlouvá, že jenom Liberec je jeho domov, i když v Liberci už nemá absolutně nic… žádné bydlení, ale nedá si říct a chce a chce bydlet v Liberci! Jak to udělat?!

"To přeci není žádný problém, kup Tip servis a tam nejdeš spoustu podnájmů," chytře mně poradil můj manžel. To ovšem nevěděl, co ho čeká, a kolik peněz provolá! Při otevření stránky v Tip servisu jsem spráskla ruce. Vždyť tady je spousta nabídek! Tolik podnájmů! A ty ceny nájemného! No nedá se nic dělat, dneska je všechno drahé a bydlení není výjimkou!

"Poslouchej Zdeni, tahle nabídka je docela zajímavá, je to v Rochlicích tři plus jedna a ve dvou bychom to zvládli hravě!"
"No to máš pravdu, s dětma by to nebylo tak drahé, zavolej tam!
Tak vytáčím číslo na mobil, hned se mně ozval na druhém konci drátu velmi příjemný ženský hlas.

"Dobrý den , volám na váš inzerát , měla bych vážný zájem". Představila jsem se jménem.
"Dobrý den, jsem ráda , že voláte, ale bohužel musím říct, že dnes příjdou jedni zájemci a pokud by to nevzali, můžeme to nabídnout Vám."
"Prima, jen doufám, že to ti zájemci nevezmou. Paní a můžete mi říct ve zkratce, jak velký je to byt, a něco k tomu?"
"Tak jako v paneláku. Tři plus jedna a ještě je k tomu sušárna a malá komůrka."
"No to by bylo báječný, my jsme totiž čtyři dospělí a jedno dítě."
"Já myslím,že by vám to postačilo, je to nádherný byt, spoustu sluníčka, trochu jsme to s manželem, rekonstruovali."
"To jsem opravdu ráda, jen abychom měli štěstí a vyšlo to. Povězte mi ještě, jaké máte podmínky."
"Tak normální, jako všude, vratnou akontaci deset tisíc a jeden nájem dopředu."
"Finance vůbec nejsou problém, my všichni naštěstí pracujeme. A ještě něco jiného?"
"Normálně , pořádek domovní řád a tyhle věci a hlavně žádná domácí zvířátka. A hlavně NE ROMY!!!"

Ve mně to hrklo. Nemohla jsem chvíli ani vydat hlásku. Na druhém konci se ozvala ta paní.
"Jste tam?" Halo!"
"Milá paní, ale vy mluvíte s Romkou!"
"Jéminenko, ale já celou dobu jsem nepoznala, že jste Romka!"
"Milá paní jak můžete poznat po telefonu, že nejsem Romka? Copak Vy mně vidíte?"
"Ne to né,ale vaše vyjadřování je zcela jiné, i mluvení, jako naše!"
"A věřte tomu, že přesně jím jako vy, a i když potřebuji na velkou také chodím na záchod jako vy ! A jakej je mezi námi rozdíl?"
"No víte já to beru jinak…."
"To berete jako rasistka! Já to tak vidím, protože pracuji, vydělávám peníze prací, jsem daňový poplatník a jsem občan této země!"
"Víte mám špatné zkušenosti s Romy!"
"Chápu, mluvíte proto tak, jak mluvíte. Ale copak my jsme všichni stejní? Vy také máte napsáno na čele co jste zač. Vidíte nemáte, nikdo z nás to nemá. Jak můžete všechny Romy házet do jednoho pytle?"
"Víte já Romy nemusím, a potom byt je můj a já si mohu vybírat zájemce!"
"Máte pravdu byt je váš, je pravda, že si můžete vybírat, ale, jak jistě víte, všichni chtějí bydlet, včetně Romů. I my čteme inzerci. Myslím že by bylo zbytečné s vámi dál diskutovat,akorát bych provolala plno peněz… nashledanou!"

A vypnula jsem mobil.

Dcera se zeťem ten hovor poslouchali a kroutili přitom hlavou, zato manžel se nenechal rozladit a všem nám dával naději.

"Prosím tě nějaká fiflenka si hraje na paničku, že by sis toho něco dělala! Je ještě spousta inzerátu volej dál!"
"No víš, co provoláme peněz?"
"Nic není zadarmo! Chceš něco, musíš platit"!
"Tak já budu volat dál, ale potom si nestěžuj, kolik máme platit. Budeme shánět dva byty jedna jednička, třeba se chytneme a budeme bydlet každý zvlášť, pokud to vyjde… ,Tady vidím jedna jedna na kraláku u lesoparku, je to pan ing. Sova až z Prahy a zřejmě má v Liberci byt, ale nebudu mu zatím říkat, že jsme Romové."
"To bude lepší babi", přitakával zeťák – coby křižovatka napůl Čech, napůl Rom,"zkus to a uvidíš."

"Dobrý den pane inženýre ,volám na Váš inzerát měla bych zájem…"
"To jsem rád, že voláte, já vám dám číslo na pána který mně to spravuje, tak si pište: je to pán Hrabík, s ním se domluvte na podrobnostech, máte napsané číslo?"
"Ano děkuji, takže všechno přes pana Hrabíka ano?"
"Tak tak, děkuji za zavolání, nashledanou".
"Nashledanou a také děkuji."

Tak doufám, že aspoň tentokrát to vyjde. Vytáčím číslo, které mně právě nadiktoval pan majitel.

"Dobrý den, volám na váš inzerát, právě jsem hovořila s panem inženýrem Sovou a tem mě odkázal na vás, mnli bychom zájem o ten byt."
"Dobrý, dobrý, kolik vás je?" ptal se hlas na druhém konci a bylo znát ,že je to asi Slovák nebo Ukrajinec.
"Jsme sami s manželem".
"To by bylo dobrý, platí se čtyři tisíce pětset plus služby, do šesti tisíc.
"To bychom zvládli, jak je velký ten byt?"
"Je to jedna plus jedna plus komůrka, je to pěkný byteček. Je tu klid, žádný Romové tu poblíž nebydlí, takže se tu bydlí krásně."

Ani nemusím prozrazovat, co vlastně jsem.

"Pane Hrabík, a vy nesmíte pronajímat Romům?"
"No nemůžu, pán inžinýr si dal podmínku".
"A řeknete to otevřeně veřejně?"
"Ne, to neřeknu, to víte, to by nás každý mohl nařčít, že jsme rasisti, a to my nejsme!"
´"Takže pro Romy byt volný nemáte?"
"Ne to opravdu nemám!"
"A i když vám řeknu, že jsme slušní Romové?"
"Ani tak né, nashledanou".

A vypnul mobil, aby hned mohl volat majiteli, když jsem mu ihned znovu volala, ale měl obsazeno.

Nedalo mi to a volala jsem přímo majitele, dokud to nevzal.

"To jsem znova já, pane inžinýre, tak jsem mluvila s panem Hrabíkem a on mně jasně řekl, že Romové NE".
"Ne paní, už je to bohužel obsazené".

Ten je šikovnej tenhle inženýrek, jak se umí rychle vymluvit, ani úpřímný nedokáže být.
"Nic ve zlém pane Sova, ale určitě vám pán Hrabík volal, kdo je zájemkyní o váš byt, tak jste nakrásně změnil řeč. Já se nehněvám, jen vám chci říct: jste vzdělaný člověk a jistě víte, že jsme v Evropské unii a také víte, že jsou hranice otevřené, zřejmě víte i kolik cizinců k nám do země přichází, jak se s nima srovnáte, jak je budete tolerovat, když my Romové tu žijeme po staletí a jěště pořád nás neberete jako rovné. Jaké bude společné soužití? To k ničemu dobrému nepovede! Jenom to jsem vám chtěla povědět a ani nechci váš byt, určitě by se mně tam dobře nebydlelo! Nashledanou".

"Já nechápu proč se sním vybavuješ, zbytečně provoláš peníze," křičí na mně rozhněvaný manžel.
"Sám jsi mi poručil, že mám volat a tady to vidíš, těžko něco najdem".

Cítila jsem se hrozně, špatný začátek, nevím co si o tom mám myslet, copak se všichni ty lidi zbláznili?

"Zdeni, vzpoměla jsem si na pana Jomricha z realitky myslím, že je to Probyt, jak nám prodal byt, zkusím tam zavolat".
"Tak jo, on nás zná, ten možná ví, že jsme taky lidi!"

"Dobrý den, realitní kancelář Probyt? Prosím Vás mohu mluvit s panem Jomrichem?".
"Za okamžik, kdo volá?"

Představila jsem se, jméno jí nic neříkalo. Za chvíli se ozval: "Dobrý den, přejete si?"
"Pane Jomrich, pamatujete se na nás, prodal jste nám dva byty, chtěli bychom se vrátit do Liberce a nějak se nám to nedaří. Neměl byste pro nás něco? Nějaký podnájem?"
"Je to těžké, teď zrovna nic nemáme volné".
"Ale vždyť v Tip servisu je spousta nabídek od vás !" Nebo snad také máte požadavky NE ROMY?"
"Bohužel taky, majitelé mají výhrady a my je musíme respektovat".
"Ale vždyť vy nás znáte, nešlo by přemluvit nějakého majitele, říct mu, že jsme normální lidi jako on, že naše peníze jsou stejné platidlo jako jeho!"
"Bohužel pro vás nemohu nic udělat, paní, je mi líto!"

A tím to skončilo. Takže u téhle realitky taky nic!.

"Milá rodinko já to vzdávám vidím, že tak lehce podnájem nenajdeme."
"Babi, to nejde tak rychle, chce to vydržet," přemlouvá mně zeťák, bude lepší, když pojedem do Liberce a budem chodit po realitkách!"
"Chytrej, jsem zvědavá co chytneš."

Ale stejně jsme jeli do Liberce a obráželi realitky… skoro všude to bylo stejný.

Už čtrnáct dní hledáme podnájem a pořád nic, když konečně dojde k prohlídce bytu, tak majitel to vzdá, odmítne nás jako špinavé prádlo – vidí, že jsme černí, a konec. Jedině snad, kdybychom se natřeli na bílo!
Realitní kancelář Černý ta vůbec – jasné NE pro Romy, tak už nevím, pomalu ztrácím naději, že něco najdeme.
To bude palba za telefon! Co všechno jsem provolala a projezdila a nic! Už jsem s toho ze všeho zhnusena. Mám hrozný pocit, přemýšlím o sobě co jsem vlastně zač ? Co jsem kdy udělala špatně? Nenacházím nic negativního, žiju normálně, rejstřík čistý jako mimino. Ostatní Romové? Nevím, proč bych něco měla odnášet za negativní Romy? Kašlu na všechno! Nebudu už nic hledat, nemá to cenu!

Když už už jsem to vzdávala, přišla ke mně známá a řekla mi o jedné realitce u pekáren, "jen tam zkus zavolat, za to nic nedáš."
"Nedám? Víš kolik jsem provolala? Fůru peněz! Už nemám ani chuť ani náladu!"
"Na, tady máš číslo a volej, zkus to ještě!"

Tak jsme se dala znova ukecat, a volám:

"Dobrý den, sháním jedna plus jedna nemáte něco?"
"Dobrý den a kolik vás je?"
"Jenom já a manžel. A hned vám řeknu, že jsme Romové, jestli to vadí radši to hned řekněte!"
"Já myslím, že by to neměl být problém, pokud ovšem máte nějaké domácí zvířátko, tak ano".

Trochu jsme se zaradovala a odpověděla humorně.
"Pokud považujete manžela jako zvíře, tak ano."
"Takže, zítra v pět hodin můžeme na prohlídku bytu. Je to v Mlynské ulici, akontace je pět tisíc a jeden měsíc dopředu nájem, souhlasíte?"
"Jasně, finance nejsou problém."
"Jasně, zítra v pět hodin nashledanou."

To jsem si oddychla. Konečně! Snad to vyjde! Jenže kolikrát už to takhle bylo? No uvidíme zítra! Děti měly štěstí a našly byt ve městě, vyšlo jim to, díkybohu, teď ještě nám a bylo by!

Konečně jdeme na prohlídku, slečna z realitky je moc příjemná a hezká. Než přijde majitelka vyptávám se jí.

"Říkala jste jí, že jsme Romové? Co na to řekla?"
"Povídala, pokud budete platit, tak jí nevadí, že jste Romové."

Konečně je majitelka tady, asi tak pětatřicátnice, blond, hodně povrchní, sebejistá. Nevěřím, že by nám to vyšlo, nemám z ní dobrý pocit a manžel taky ne, ani se ho na to nemusím ptát. Při tom, jak majitelka vypadá a v jakém autě přijela, jsem si myslela, že byt bude komfortní, ale jakmile jsme vstoupili do předsíně, ihned jsem od komfortu upustila. Bože ona chce za toto tolik peněz?

Předsíňka jeden krát jeden metr, o koupelně se snad ani nedá mluvit, protože je to sprchovací kout i se záchodem, no hrozně malinkatý, objemnější člověk by se tam nevešel. Kuchyň, hotový skvost, jestli se tomudle dá říct kuchyň! Nad dřezem visí bojler z doby krále Klacka a k tomu hodně špinavý, přikrytý hadrem, ušmoulaný nábytek no o čistotě se nedá absolutně mluvit, to by ovšem nevadilo, ruce a jar by to spravily, ale zarazila mě jiná věc – jakým způsobem s námi majitelka jednala.

"Vyžaduju naprostý pořádek, hlavně řádně platit a klid a žádné návštěvy!"
"Paní, jestli mluvíte o pořádku, předně bychom tu nejdřív museli pořádně uklidit! A co se týče placení, pokud bychom na to neměli, tak by sme se nezajímali, peníze mám u sebe."
"Takhle mluví každý a pak neplatí".

Hrozně mně naštvala, a proto jsem ji hned odpověděla.
"Ale milá paní, my jsme vám neřekli, že tento byt bereme".
"No. já stejně mám ještě jednoho zájemce, tak vám neřeknu jestli ano, nebo ne. Paní Berková vám zavolá zítra ve tři, jak to dopadlo."

Rozloučili jsme se s majitelkou a Berková nás vyprovodila.
"Neztrácejte naději, třeba to ten zájemce ani nevezme".
"Pani Berková já vám říkám, že nám to nevyjde, já jsem vycítila od ní, že ne".
"Já vám určitě zavolám, a kdyžtak to zkusíme s těma Rochlicema v pátek, ale každopádně vám zavolám".

Tak a je to, zase nic, už kolikrát to takhle bylo!
"Třeba to vyjde v pátek, neboj, ta Berková je šikovná".
"To máš pravdu, ona je šikovná, ale co majitelé? Vždyť to vidíš sám, hrůza, byteček dvacet metrů čtverečních a takových peněz! A ještě takhle zapráskanej, to ten náš v paneláku je jako klícka, a my abychom se kvůli tomu nechali v Liberci ponižovat!"
"Vždyť víš, že je to i kvůli práci".
"Já vím, ale už to nemůžu dál snášet to ponižování, cítím se strašně mizerně".

Jasné… paní Berková volala následující den, že si to vzal jinej, s tím jsem počítala a proto, když nás vzala na prohlídku na další byt, jsem už ani nedoufala.
"Prosím vás, říkala jste majitelce, že jsme Romové, opravdu jim to nevadí?"
"Ne, opravdu jí to nevadí, jestliže budete první, tak ten byt máte a hned vám dá klíče," ujišťovala mně slečna Berková.

Získala jsem jiskřičku naděje.

A vyšlo!

Paní majitelka, velice příjemná a pohledná osoba – je to JUDr.  No bodejť, ví co je život, dala nám šanci! Jednala s námi jako se sobě rovnými, opět mi dodala pocit sounáležitosti. Dohodli jsme se a myslím, že ji nezklameme, ne, nemyslím si to, já to určitě vím.

Konečně bydlíme v Liberci. A díky tomu, že jsme našli majitelku, jak má být, je to hezký pocit. Poznali jsem, že mezi námi jsou pořád lidé s dobrými, lidskými vlastnostmi, i když je jich málo.

Díkybohu zato, že jsou tací, jako je naše majitelka…