Vánoční povídka Dany Hruškové: Duch Vánoc

Už je zase prosinec a já vyhlížím ducha Vánoc. Ještě ke mně nepřišel, nevetřel se mi do duše a pod kůži, nezaryl se mi do mozku. Každý rok ho netrpělivě očekávám. Pravidelně ke mně přichází okolo 10. prosince, kdy začnu šílet, že nemám žádné dárky, začnu péct cukroví, uklízet, rovnat skříně, vymetat každý kout, někdy pozvu i malíře, a beru to hodně z gruntu. Dokonce myslím i na sousedy, kolegy v práci, vymýšlím, kdy a v kolik půjdu popřát. Letos nic. Prázdno. Bez ducha Vánoc mi nic nejde, jako by letos Vánoce vůbec neměly být. Každý bude mít Vánoce, jen já ne.

Duch Vánoc, vy jste o něm neslyšeli? To je mi líto! Já se s ním poprvé setkala asi před třiceti lety, byla jsem mladá, měla jsem sotva roční dítě a měla jsem trávit první Vánoce u gádžů. Bála jsem se toho, protože romské Vánoce jsou jiné. Nechci hodnotit, jestli lepší, horší, skromnější, bohatší, veselejší nebo smutnější. Jsou zkrátka jiné. A začínají adventem.

V tu první neděli k nám přijela manželova tetička Milena a přinesla vlastnoručně vyrobený adventní věnec se čtyřmi svíčkami, třemi fialovými a jednou zlatou. Vůbec jsem o adventu neměla ponětí, věnec jsem viděla poprvé, ale cítila jsem, že je to něco, k čemu se musím chovat s úctou. Tetička přinesla dort a všichni jsme seděli kolem adventního věnce v jídelně u stolu, nalévala se káva do svátečního servisu z konvice, kterou jsem neznala, protože byla také sváteční a moje tchýně ji vyndávala jenom o zvláštních příležitostech. Teta Milena zapálila svíčku na věnci a v obličeji měla zvláštní nezapomenutelný výraz očekávání a radosti.

Nechápala jsem to, civěla jsem na všechny, co se děje? Vždyť Vánoce budou až za měsíc! Nechtěla jsem tam sedět, nerozuměla jsem tomu. Nedovolila jsem si ale vstát a odejít, a tak jsem seděla a poslouchala. Jeden druhému přáli hezký advent a svěřovali se navzájem, co čekají od Ježíška. Smála jsem se tomu. Myslela jsem si, že to jsou blázni. Taky se mě ptali, co si přeju pod stromeček. Odpověděla jsem, že nic nečekám, že si jen přeju, aby byli všichni zdraví a šťastní. Když se tomu smáli a pořád doráželi, co chci pod stromečkem najít, bylo mi divně. První adventní neděle v mém životě, nezapomenutelná, mi přinesla smíšené pocity bláznovství a veselého očekávání. Vzpomínám si, že jsme u stolu seděli poměrně dlouho, že se všichni smáli a byli šťastní. Fialová svíčka na adventním věnci se sfoukla a my se rozešli.

Týden uběhl. Nechtěla jsem být k smíchu, tak jsem se o adventu nechala trochu poučit od svého manžela. Byl dojatý z toho, že jsem nic takového jako dítě nepoznala. Adventní věnec stále ležel na jídelním stole, nikdo s ním nepohnul, chodila jsem kolem něho jako kolem svátosti. Těšila jsem na druhou adventní neděli. Tentokrát jsem se připravila, udělala jsem chlebíčky. Tetička opět v neděli přijela, přinesla zlaté jmelí a šlehačkovou roládu. Líbilo se mi to, ale nechápala jsem, proč tak dlouho sedíme, nehraje žádná hudba a proč jsou všichni tak vážní. Zlaté jmelí jsem znala, to kupovala maminka, ale nikdy jsme ho nedávali na lustr, jako to dělali gádže, maminka ho dávala do vázy na stůl. Oni jmelí pověsili a všichni se pod ním pusinkovali, jáááj, tohle je pro mě moc, tak co jim je? Všichni chtěli, abych se pod jmelím políbila s manželem. Styděla jsem se, ale když mi teta vysvětlila, že se říká, že když se pod jmelím políbíme, tak nám bude láska sloužit do příštích Vánoc, svolila jsem a s manželem jsme se přede všemi políbili. To se mi líbilo, to mi dávalo smysl. Hořela další fialová svíčka a teta dala pod věnec obálku.

Všimla jsem si, že už tam jedna je – to ji tam dala určitě minule. Nevěděla jsem, oč jde, ale ani jsem nevyzvídala, většinou jsou přeci v obálkách peníze, pomyslela jsem si. Přebrala jsem si to tak, že je to nějaký gádžovský zvyk, a dál poslouchala každé slovo a byla ráda, že se mě nikdo na nic neptá. S odchodem tetičky se vždy svíčka sfoukla.

Druhý adventní týden, ve kterém se má začít péct cukroví, jsem celý probrečela – já přeci cukroví péct neumím. U nás se cukroví kupovalo. Maminka pekla šinga s mákem, ořechy a tvarohem maximálně dva dny před Štědrým dnem. Kupovala dorty s ovocným želé, máslový a ořechový, taky zákusky, ale nevěděla jsem ani, jak se který zákusek jmenuje. Nevěděla jsem, že se cukroví peče tři týdny před Vánocemi. Dá to tolik práce, nezkazí se? Vždyť má tři týdny ležet v krabici! Ach jo.

Třetí adventní neděle. Měla jsem strach, co si na nás teta připraví tentokrát. Přijela, v jedné ruce vánoční hvězdu a v druhé tác s medovníkem. Voněl a taky chutnal skvěle, vzpomínkový medovník. Zlaté ruce měla tetička Milena. Vánoční hvězdu pověsila s pomocí mého tchána do okna, prý aby Ježíšek věděl, že na něho čekáme. Zase jsme seděli, teta zapálila zlatou svíčku, cítila jsem, že je tato neděle něčím zvláštní. Teta začala zpívat koledy, dala mému synovi krásnou vánoční ozdobu na stromeček, velkou skleněnou foukanou labuť, symbol lásky a věrnosti. Věděla jsem, že je to ozdoba pro mě a mého manžela. Zase jsem seděla a poslouchala vyprávění tetičky Mileny a mého tchána, kteří vzpomínali na své rodiče a Vánoce, které jim připravovali. Nechtěla jsem věřit, že Vánoce jsou pro děti, že jsou kouzelné a hlavně, že tomu dospělí věří. Můj dojem z toho byl asi takový: Jááj, ty gádže fakt věří na Ježíška, to není možný!

Čekala jsem, jestli dá tetička pod věnec zase obálku. Dala.

Šílenství, které jsem prožila s manželem při nakupování dárků pro naše dítě, nejde popsat. Nikdy jsem něco takového nezažila. Nevěděla jsem, kde bere peníze, netušila jsem, co se děje, kupoval všechno, co se mu nebo mně líbilo. Z nákupu jsem přijela strhaná, měla jsem uklízet, péct, starat se o běžný chod domácnosti, a k tomu malé devítiměsíční dítě. Ach jo, proč to mají tak komplikovaný, ty gádže! Prý kouzelné Vánoce!

Čtvrtá adventní neděle, čtvrtá svíčka, fialová, chodila jsem kolem věnce od rána a chtěla jsem se podívat aspoň do jedné obálky, ale neměla jsem odvahu se k věnci byť jen přiblížit, asi jsem měla strach, že by se mi mohlo něco stát, že by někdo někoho proklel nebo něco takového.

Večer opět přijela tetička Milena, přivezla vánočky, čokoládovou kolekci na stromeček a ještě jeden adventní věnec. To jsem se divila, bože, na co ještě jeden VĚNEC? Netušila jsem, že věnec je pro mne, tetě totiž neuniklo, jak jsem jím fascinovaná. Vyrobila ho pro mě, abych měla svůj vlastní, krásný adventní věnec červenozlatý. Měla jsem z něj upřímnou radost. Krása. Veliká krása.

Zapálila se čtvrtá fialová svíčka, ze všech zářilo zvláštní světlo štěstí, cítila jsem, že se děje něco mimořádného, neuměla jsem to pochopit, ale uvědomovala jsem si tu zvláštní chvíli. Poslední adventní neděle se pilo svařené víno. To bude tím vínem, myslela jsem si; dnes vím, že vínem to nebylo. Všichni byli šťastní, že jsou spolu, že mají v rodině dítě, a všichni se snažili udělat krásné Vánoce mému synovi, ale vlastně i mně. Zase se jedly chlebíčky, cukroví, vánočka, pilo se svařené víno a já byla zmatená, nevěděla jsem, proč to dělají, proč slaví Vánoce tak brzy? Skutečně jsem si myslela, že oni si myslí, že už jsou Vánoce. Nechápala jsem to.

Dovolila jsem si říct, že Vánoce přeci budou až zítra, a zase se mi všichni smáli. Teta opět nezapomněla dát obálku pod věnec, sfouknout svíčku a všichni si zase popřáli.

Na Štědrý den přijela už ráno a pomáhala s přípravami na večeři, přivezla dvě velké tašky dárků, a já byla zvědavá jako dítě; tenkrát jsem vlastně dítě ještě tak trochu byla. Stromeček jsme ustrojili v noci, bylo to velké překvapení pro malého, ráno ho uviděl v celé kráse. Všichni měli radost z jeho radosti, byli šťastní z našeho štěstí.

Celý den jsem nic nejedla a v duchu jsem nadávala, co to je za Vánoce, Bože, celý den jsou o hladu, ty gádže, tak co jim je? U nás se vaří, peče, smaží, hoduje od samého rána, pije se, tancuje a zpívá. Nemůžu se vynadivit, co to je za Vánoce? Zavřela jsem se nahoře v koupelně, brečela jsem, že je to strašný, že mám hlad, je mi smutno a stýská se mi po rodině. Můj manžel se mi smál. Jsi horší než náš malej, co ti je? Copak vy neslavíte Vánoce? Jééé, hochu slavíme, ale vy neslavíte, vy trpíte hlady! Můj manžel mě prosil, abych to vydržela, že začneme večeřet v šest hodin. Vydržela jsem. A stálo to za to. Všichni u jednoho stolu, svátečně prostřený stůl, jenom kapr a bramborový salát, kuřecí řízky, protože já kapra nejedla, klobásky, bramborová kaše. Jedinečný pocit rodinné svátosti, rodina spolu u jednoho stolu.

A zajímá vás, co bylo v těch obálkách pod věncem? Když jsme u stromečku rozbalovali dárky, teta Milena mi je předala. Byly v nich peníze, abych mohla synovi koupit, co bude během roku potřeba nebo mu je šetřila. A dělala to tak každý rok. Zlatá teta. Sama děti neměla, a našeho malého brala jako vlastního vnuka.

Uběhlo třicet let, čekám na ducha Vánoc a myslím, že už je blízko, cítím to. Vánoce nejsou jenom pro děti. Vánoce jsou svátkem rodiny, protože rodina je svátost, která vyžaduje úctu. Jak říkala teta Milena, nauč svoje děti úctě k Vánocům, protože je to svátek rodinné pospolitosti.

 

Krásné Vánoce všem lidem dobré vůle!

 

 

Povídku k publikování připravilo nakladatelství romské literatury Kher (www.kher.cz) a poskytlo Romano voďi k otištění a serveru Romea.cz ke zveřejnění.