Silvestrovská povídka Stanislavy Mikové: 1989

1989

 

„Janičko, půjdeš se mnou? Za chvilku už bude osm, půjdu domů,“ říká babička.

Nahřívám se u vafek v obýváku.

„Mami, můžu jít s babičkou?“

„Jestli chceš, tak jdi. Mirek je stejně nemocný, aspoň nebudete vyvádět.“

Šourám se kolem zrcadla, zastavím se. Mamka mi dneska udělala drdol. Říkala, že jsem hezká jako panenka. Že prý jsem už velká. Nejsem. Irence, mojí kamarádce, už rostou prsa. Podívám se do zrcadla a vypláznu na sebe jazyk.

„Tak jak dlouho na tebe bude babička ještě čekat? Mně je to jedno, zůstaň si doma,“ volá máma.

„Ne, ne, já už běžím, mami!“

Máma přede mnou poskakuje: „Kabát, ještě čepici, šálu, jo, a nasaď si rukavice, nebo mi zmrzneš. Sněží tam.“

Mamka mě nabalila, že vypadám jak medvěd.

„Babi, počkej. Řeknu Mirkovi, že jdu. Chudáček.“

Bráška leží, má zavázaný krk. „Běž, to je dobrý,“ otočí se na mě.

„Tak fajn, zítra přijdu a budu ti povídat, jo?

„Jo,“ mrkne na mě.

„Zítra ji přivedete?“ ptá se máma babičky.

„Neboj, přijdeme zítra kolem poledního. Tak jdeme, už je kupa hodin.“ Babička už drží kliku a otvírá dveře.

Dám pusu mámě a vyběhnu ven.

 

Máma měla pravdu. Venku je hrozná zima. Nemůžu se dočkat, až budeme konečně u babičky doma.

„Babi, pohni, budeme utíkat.“

„Ty jsi jak čertík na pérku, já ti tak budu běhat. Pojď, chyť se mě za ruku, tady je sněhu, ještě sebou někde sekneme.“

„Babi, teď přejdeme tuhle silnici, pak ještě jednu a jsme doma, že jo?“

„Za chvilku nám bude teplo, neboj,“ mrkne na mě babička.

Venku nikdo, jdeme jenom my dvě. Lidi jsou doma, všichni mají rozsvíceno. Jsou schovaní ve svých bytovkách. Mráz je nepálí, nosy a prsty na rukou a na nohou jim nemrznou.

„Babi? Co ti lidi dneska dělají? Pijou všichni kořalku?“

„Ne, všichni ne. Někdo se dívá na televizi, někteří tančí, no a někteří si povídají, vyprávějí, dělají blbosti. Mají večírek. Dneska můžou. Je konec roku! No a navíc ještě takový jinačí než jindy.“

„A proč?“

„To se zeptej táty. On ti to vysvětlí.“

Moc tomu nerozumím. Myslím na to tak moc, že ani nevím, že už jsme přešli na druhou stranu. Tam jsou jiné domy, takové velké.

Babička mě drží za ruku a táhne mě za sebou. Pospíchá.

„Babi, co budeme dělat?“

„A co chceš dělat?“

„Já chci mít taky večírek.“

„Co chceš mít?“ Babička se začne smát. „Ty už radši nic neříkej, ty Havránku z Dubovic.“

Sypou se velké vločky, chci je chytit. Vypláznu jazyk a nechám si je padat do pusy. Hlavu mám nakloněnou k nebi a oči pevně zavřené, protože mi na ně padají ty velké vločky.

„Babi, pojď taky!“

„Božínku, do čeho´s to duši dal, tak už pojď, co to zase vyvádíš?“

„Chytám sníh. Babi, chytej taky!“

„To zrovna.“

„Babi?!“

„Chceš být nemocná jako Mirek?“

Očima se zahledím nad sebe a zaklapnu pusu. „Babi, ach jo!“

Chumelí tolik, že mám čepici úplně bílou.

„Já byla taky nemocná, že jo, babi?“

„Ani mi nemluv. Bolely tě uši, měla jsi horečku a plakala jsi celou noc. Musela jsem jít k sousedce zavolat ti doktora. Ještě že ten doktor přijel. Pomohl ti.“

„Babi, on se mi díval do uší. To si moc dobře pamatuju.“

„Musíš nosit čepice.“

Nemám ráda čepice, nelíbí se mi. Až budu velká, tak je nosit nebudu!

Jsem naštvaná, jdu pomaleji než babička. Kopu do sněhu. 

„Díkybohu, už jsme tady! Rychle dovnitř,“ řekne babička a hledá klíče. Babička bydlí v paneláku. Tady jsou to samé velké paneláky. Jeden panelák vedle druhého. Myslím, že je jich tady tak sto, možná víc. Tisíce. Neumím ještě do tolika počítat.

Výtah nás veze do šestky.

Jsou to velké, hrozně velké domy.

U babičky je teplo. Má ústřední topení. Jsme tam jenom samy dvě. Raz dva shodím oblečení, babička teď vaří moc dobrý horký čaj. Vytahuje jídlo, chlebíčky, chuťovky a další dobroty.

„Ber si, bezvat jídlo. Alabašta!“ říká mi. Směju se a babička se taky směje. Chybí mi dva zuby vepředu nahoře.

Zapneme si televizi, posloucháme písničky. Babička chystá v obýváku jídlo, nic víc nepotřebujeme. Teď zrovna zpívá Korn a Gott. Ty jsou fakt vtipný. Zpívají spolu hezkou písničku. Tančím si a zpívám na celý dům. „Ajn cvaj draj, Karel nese asi čaj, tak otoč stránku a dál se uč.“ Tenhle Korn, to je frajer, umí tančit. Ale na Jacksona nemá.

„Babi, ukážu ti, jak tancuje Jackson, hele.“

Babička se zase rozesměje: „A to jsi viděla kde, holčičko moje?“

„Irenka mi to pouštěla na videu.“

Tančím, zpívám. „Bilidži makmajlov.“

„Ách jo, ten čas letí. To jídlo už nechci ani vidět. Natáhnu se.“

Babička leží v kombiné. Babička má hodně kombiné. Nosí je pod šaty i pod sukně.

„Babi, já chci taky kombiné.“

„Pro pána bejka, tak já ti dám tu sukni, jak v ní chodím zpívat a můžeš tančit až do rána.“

Babička vyndá ze skříně sukni.

„Minulý týden mi ji přinesli, daly jsme si je šít. V souboru máme takové všechny, akorát někdo má žlutou, někdo růžovou a já chtěla modrou.“

„Babi, vezmeš mě, až půjdeš zpívat?“

„Vezmu, holčičko, to neměj obavy.“

Rychle se svlíknu, ale ta sukně mi není. Je velká. Když si ji dám vedle sebe, tak je stejně dlouhá jako já. Padá mi. Vytáhnu si ji až do podpaží jako šaty.

„A teď babi sleduj, jak tančím,“ rozhazuju rukama a kroutím rameny jak dospělá ženská. Obracím se, poskakuju, házím sukní. Přesně jako ty krásné Rusky.

„Babi, já jsem přesně jako ta Rada! Kdy mi narostou prsa?“

„Co?“ Babička se mi směje, jako bych řekla něco moc srandovního.

Moc se mi nelíbí, že se babička směje.

„No tak se podívej,“ stáhnu si šaty níž.

Babička nevěří vlastním očím.

„Šmarjá! Však ti vyrostou, jen se neboj! Až budeš velká, budeš mít prsa jak dva kýble.“

„Tobě já už nic neřeknu!“

Babička se zase rozesměje.

Tančím před zrcadlem.

„Už bude za chvíli půlnoc. To uvidíš, co tady bydlí národa,“ říká babička.

„Půjdeme ven?“

„Ne, budeme se dívat z okna. V oknech bude plno lidí.“

„A co tam budou dělat?“

„No po půlnoci přijde nový rok, tak lidi zapálí svíčky a tak.“

„Babi, a co zapálíme my?“

„My? Prskavky. Připrav se, pořádně se obleč, protože si sem pustíme zimu, taky se obleču!“

„Jupí, já se už nemůžu dočkat, babíí!“

Babička otevře okno, pustí televizi hlasitěji: „Podívej se, Janičko, už bude Nový rok. Přeju si, abys byla pěkně zdravá, abyste všichni byli zdraví a šťastní.“

Babička mi dá do ruky prskavku, slyšíme padesát sedm, padesát osm, padesát devět, Nový rok.

Obejmeme se, babička nalije vína sobě i mně. Mně jenom trošku. „Pij, neboj se.“

Vezmu skleničku, trošku si toho dám na jazyk.

„Fůj, babi, to není dobrý, smrdí to. A ještě je to kyselý. Takový zatuchlý!“

Babičce to přijde k smíchu. „Pojď už se k oknu dívat.“

„Babi, to je lidí, tý jo.“

Pokřikují! „Nový rok, šťastný a veselý.“ Prskavky prskají ve všech bytech. Babička mi ji taky zapálí. Začnu s ní mávat do všech stran.

„Babi, já chci ještě.“

Zapálí mi jednu. Pak druhou. Třetí.

„AŤ ŽIJE HAVEL,“ zavolám nahlas. A znovu: „AŤ ŽIJE HAVEL!“ Začnu křičet.

Babička se rozřehtá: „Ty jsi jak Bugárova stará.“

Já furt to svoje. „Ať-žije-Havel, ať-žije-Havel,“ víc a víc nahlas. Za chvíli se ke mně přidají lidi. Zapalují prskavky jednu za druhou a všichni křičí, začnou i ti z jiných domů. „Ať žije Havel.“ Je to hrozně nahlas, všichni křičí jako jeden člověk. Přidají se další paneláky.

„Babi, to je, jako bysme byli jedna velká rodina. Všichni to po mně opakují.“

Je to srandovní. Křičím a do toho se směju.

Lidi začnou zpívat českou a slovenskou hymnu.

„Zavřeme už okno, je tu zima. Stojíme tu skoro dvacet minut, ještě z toho budeš nemocná.“

„Babi, co kdybych začala křičet něco jinýho?“

„A jak dlouho tady mám ještě stát? Celou noc teď budeme skandovat, to víš že jo.“

Obě se křeníme.

„Božínku. Mně z tebe narostou vlasy až po paty! Jak jsi na to prosím tě přišla? Ať žije Havel?“

„Já nevím. Ten Havel bude asi správnej, ne? Když o něm pořád někdo mluví. On bude králem?“

„Ale kušuj, tenhle Mňam Mňam tak bude králem.“ Babička se začne smát.

„No a co teda bude?“

„Je to náš prezident. Střeďák říkal, že to je hodný člověk. Odseděl si to s ním ve vězení. Psával mu prý dopisy a dával mu cigarety. Je hrozně srdečný.“

 

Mnu si oči, zívám. „Tak už pojď spát,“ řekne babička a připraví mi postel.

Ležím, televize potichoučku hraje, babička je vedle mě.

„Babi, víš ty co? To už je teď nový rok, že jo?

„Tak tak, zase budeme kapánek starší. Tak už spi.“

„Já myslím, že mi tenhle rok narostou prsa.“

 

 

1989

 

„Jaňičko, aves manca? Imar maj ela ochto ori, džav mange khere,“ phenel e baba.

Taťarav man paš o vafki andro obivakos.

„Mamo, šaj džav la babaha?“
„Te kames, ta dža. O Mirkus the avka nasvalo, na kerena bengipen.“

Džav pašal o gendalos, lokes, terďuvav. E daj mange adaďives kerďa drdolis. Phenďas, hoj som šukar sar popkica. Hoj som imar bari. Na som bari. La Irenkake, mira kamaratkake, imar baron o čuča. Dikhav andro gendalos u dav pre peste avri e čhib.

„Ta keci mek pre tu e baba užarela? Mange jekh, ačhuv khere,“ vičinel e daj.

„Na na, imar denašav, mamo!“

E daj angla ma chuťkerel: „O gerekos, mek e čapkica, e šala u pro vasta tiš thov o rukavici, bo faďineha mange. Del jiv.“

E daj man avka nahuľinďa, kaj dičhuvav sar medvedzis.

„Užar babo. Phenava le Mirkuske, hoj džav. Čoro.“

O phraloro pašľol, e meň leste phandľi. „Ča dža, ma dara,“ visaľol ke ma.

„Ta mištes, tajsa avava u vakeraha peske, jo?“

„Jo,“ kerel pre ma jakhaha.

„Tajsa la anena?“ phučel e daj la babatar.

„Ma dara, tajsa kijo dilos avaha. Avas imar, bo but ori.“ E baba imar chudel e kľigin u phundravel o vudar.

Čumidav man la dajoraha u denašav avri.

 

La da has čačipen. Avri kajso šiľipen! Našťi man užarav avri, sar imar avaha ke baba khere.

„Babo, av sigo, denašaha.“

„No tu na sal čhajori, ta me džava te denaškerel? Av, man chude vastestar, bo všadzik jiv, mek varekaj peraha.“
„Babo, akana predžaha kada drom, paľis mek jekh u imar sam khere, hoj?“

„Maj amen ela tatores, ma dara,“ kerel pre ma e baba la jakhaha.

Ňiko na džal, ča amen duj džeňa. O manuša khere, o vilaňa labon savorenge. Hine garude andre peskere bitovki. O šil len na marel, o nakha u o angušťa pro pindre the vasta lenge na faďinen.

„Babo? So keren adaďives o manuša? Pijen paľenki, savore?“

„Na, savore na. Varesave dikhen pre televiza, varesave khelen, no a varesave peske den duma, vakeren, pherasa keren. Mulatinen. Adaďives šaj. Hin agor beršeste! U mek ajso aver niš sako berš.“
„Soske?“

„Phuč le dadestar. Ov tuke phenla.“

Igen oleske na achaľuvav. Duminav upre avka, kaj na džanav, hoj geľam imar pre aver sera. Kode hin aver khera, ajse bare.

E baba man chudel vastestar u cirdel man pal peste. Siďarel.

„Babo, so keraha?“

„So kames te kerel?“

„Kamav tiš te mulatinel!“

„So kames?“ E baba chudel te asal. „Čit imar tu Vráno Dubovicatar.“

Perel baro jiv, kamav les te chudel. Dav avri e čhib u mukav les te perel andro muj.

O šero visardo kijo ňebos, o jakha phandle andre, bo o baro jiv mange perel andro jakha.

„Babo, ker tiš!“

„Kaja čhaj, sem av imar, so keres?“

„Chudav o jiv. Babo, ker tiš!“

„No, talam.“

„Babo?!“

„Tu kames te el nasvaľi sar o Mirkus?“

Le jakhenca dikhav upre u sthovav o muj. ,Joj babo!“

Kajci del jiv, e čapka mande caľi parňi.

„Me somas tiš nasvaľi, hoj, babo?“
„No, aňi mange ma vaker. Dukhanas tut o kana, has tut bare horečki, rovehas caľi rat. Mušinďom te džal ke gori te vičinel le dokroris. Mek hoj koda doktoris avľas, šigitinďas tuke.“

„Babo, ov mange dikhelas andro kana. Leperav mange mištes.“

„Mušines te hordinel čapki!“

Narado hordinav čapki, na pačisaľon pes mange. Sar avava bari, ta na hordinava!

Chav choľi, džav polokeder ňiš e baba. Ruginkerav andro jiv.

„Chvala Devleske, imar sam ade! Avas sig andre,“ phenel e baba u rodel o kľeji. E baba bešel andro baro panelakos. Kade hin všadzik bare panelaki. Jekh panelakos paš aver. Me gondolinav, kaj adaj hin šel khera, može buter. Ezera. Mek avka te rachinel na džanav.

O vitahos amen lel dži andro šovto.

Bare, bare khera.

Ke baba tates, hin la ústřední topení. Sam ode ča amen duj džeňora. Sigo man čhivav tele, e baba kerel lačho kerado tejos. Lel avri o chabena, o chľebički, o chuťovki the aver lačhipena.

„Cha, bezvat chaben. Alabašta!“ phenel mange. Asav u e baba tiš asal. Chibaľinen mange duj anglune uprune danda.

Mukas amenge televiza, šunas giľora. E baba kisitinel o chaben andro obivakos, ňič aver amenge na kampel. Akana giľavel o Korn the o Gott. Save hine pherasune. Šukar giľori peha giľaven. Khelav mange, giľavav pre calo kher. „Ajn cvaj draj, Karel nese asi čaj, tak otoč stránku a dál se uč.“ Kada Korn baro frajeris, džanel te khelel. Ale pro Jackson les nane.

„Babo me tuke sikhavava, sar khelel o Jackson, dikh.“

E baba pale chudel te asal: „Kaj tu kada dikhľal, mri čhaj?

„E Irenka mange khere mukelas pro video.“

Khelav, giľavav. „Bilidži makmajlov.“

 

„Jaj, sar kale ori denašen. Kada chaben imar na kamav te dikhel. Pašľuvav mange.“

E baba pašľol andro kombinetos. La baba hin but kombineti. Hordinel len tel o vigana the rokľi.

„Babo, me kamav tiš kombinetos.“

„Cipana beka, me tut dava miri rokľa, so man hin, te phirav te giľavel u šaj kheles dži tosara.“

E baba lel avri andal e skriňa e rokľa.

„Oka kurko mange la ande, mukľam amenge te sivel. Savoren hin kajse andro suboris, aľe varekas hin šargo, varekas ružovo u me kamľom belavo.“

„Babo, leha man peha tiš, sar džaha te giľavel?“

„Lava tut, mri čhaj, ma dara.“

Sigo sigo man čhivav tele, aľe e rokľa mange nane. Bari hiňi. Te la thovav paš peste, ta hiňi ajsi bari sar me. Perel pal ma. Cirdav la dži tel o khaka sar viganos.

„Babo, dikh kheľiben,“ phundravav o vasta u kerav le phikenca sar phuri romňi. Visaľuvav chuťkerav, kerav le fodrenca. Sar kole šukar Ruskiňi.

„Babo, me som sa e Rada! Kana mange barona o čuča?“

„So?“ E baba mandar asal, sar te lake phenavas vareso but pherasuno.

Mange pes igen na paťinel, hoj e baba asal.

„No dikh,“ thovav o viganos teleder.

E baba na paťal peskere jakhenge.

,Joj! Barona tuke, ma dara! Sar aveha bari, ta tute o čuča ena sar vedri.“

„Me imar tuke ňič na phenava!“

E baba pale chudel te asal.

Khelav anglal o gandalos.

„Maj ela dešuduj ori. Dikheha, keci narodi ade bešen,“ phenel e baba.

„Džaha avri?“

„Na, dikhaha pal e blaka. Všadzik pre blaka ena manuša.“

„So ode kerna?“

„Ta pal o dešuduj ori ela aver berš, ta o manuša labarena o momeľa the aver.“

„Babo? So labaraha amen?“

„Amen? Prskavki. Kisitin tut, uri tut tates, bo ade mukaha o šiľipen, me man tiš urava!“

„Joj, me man našťi užarav avri, babooo!“

E baba phundravel e cikneder blaka, mukel e televiza buter: „Dikh, Janičko, maj ela Nevo berš. Kamav, kaj te aves sasťori, kaj te aven savore saste the bachtale.“

„Babo, šun, imar vakeren.“

E baba mange thovel andro vast e prskavka, šunas padesát sedm, padesát osm, padesát devět, Nový rok.

Amen pes obchudas, e baba čhivel mol mange the peske. Mange ča čino. „Pij, ma dara.“

Lav o poharis, čino mukav pre čhib.

„Fúj, babo, ta kada nane lačho, khandel. U mek šutlo. Kajso purano!“

La babake šmišno: „No av te dikhel pre blaka.“

„Babo, keci gore, jáááj.“

Gravčinen! „Nový rok, šťastný a veselý.“ O prskavki labon andro savore khera. E baba mange tiš labarel. Chudav laha te kerel upre tele andro savore seri.

„Babo, me kamav mek jekh.“

Labarel jekh. Aver. Trito.

„AŤ ŽIJE HAVEL,“ phenav anglal peste. Pale: „AŤ ŽIJE HAVEL!“ Chudav te vičinel.

E baba pukinel: „Och, tu Bugaraňo jekh!“

Me furt peskero. „Ať-žije-Havel, ať-žije-Havel,“ zoraleder. But na ľikerel u o gore chuden manca. O prskavki jekh pal aver labaren u savore gore vičinen, den pes anglal the o manuša andal o aver khera. „Ať žije Havel.“ Kajsi vika avri, savore vičinen sar jekh manuš. Prithoven pes aver panelaki.

 „Babo, sar te avľamas jekh bari fameľija. Savore pal ma vičinen.“

Šmišno mange. Vičinav the asav jekhvar.

O gore chuden te giľavel Čechiko the Slovaňiko himna.

„Imar phandas e blaka, bo šil. Maj biš minuti ade terďuvas, mek nasvaľoha.“

„Babo, so te chudava te vičinel vareso aver?“

„Ta dži keci ade terďuvava? Ma paťa, caľi rat akana vičinaha.“

Chudas so duj džeňa o danda te pharavel.

„Devla miro. Mange tutar barona o bala dži paš o peti! Ta sar pr´ ada avľal? Ať žije Havel?“

„Me na džanav. Kada Havel asi lačho, na? Te pal leste furt vareko vakerel. Ov ela kraľis?“

„Ara sig, imar jov ela kraľis o Mňam Mňam.“ Chudel e baba pale te asal.

„Ta so ela?“ phučav.

„Amaro prezidentos hino. O Maškarutno phenelas, hoj hino lačho manuš. Bešelas leha bertena. Irinelas leske o ľila u delas les cigarekľi. Hino baro jileskero.“

 

Čuchinav o jakha, phundravel pes mange o muj. „Av imar te sovel,“ phenel e baba u kerel mange o haďos.

Pašľuvav, lokes e televiza džal, e baba paš mande.

„Babo, džanes so? Imar hin aver berš hoj?“

„He, imar avaha čino phureder. Sov imar.“

„Me duminav, hoj mange kada berš barona o čuča.“