Recenze České cikánské rapsodie: Genocida Romů a druhý odboj z pohledu historika Jana Tesaře

Jen zřídka celostátní média publikují recenze publikací s romským tématem. V sobotu se takové úcty dočkala první ucelená biografie romského odbojáře Josefa Serinka z pera historika Jana Tesaře. Třídílnou knihu vydalo pražské nakladatelství Triáda. Podle sobotního vydání Lidových novin je „Serinkovo líčení života psance mimořádně silným příběhem“, který si „přímo říká o literární nebo filmové zpracování“.

Josef Serinek (1900–1974) z matčiny strany pocházel z původních romských obyvatel českých zemí, kteří je už více než šest set let považovali za svůj domov. Ovládali plynule češtinu, němčinu a sintštinu, jazyk používaný hlavně německými Sinti. Mezi sebou mluvili romským etnolektem češtiny – takzvanou cikánskou hantyrkou. Zatímco Sintové byli většinou majetní a cestovali často bohatě vyzdobenými vozy po celé Evropě, čeští Romové preferovali chodit pěšky. Tohle sice omezovalo rádius jejich působnosti, zvyšovalo jim však možnosti úniku, když nebyli vázáni na zpevněné cesty. Jako hlavní domov si většinou zvolili hluboké lesy poskytující jim úkryt, obživu, léčivo, palivo a hlavně svobodu. Ta byla ovšem spojená s velkým nebezpečím postihů ze strany státu, který na ně nahlížel jako na tuláky, pytláky, kriminální živel, anebo dokonce nepřátele státu. Často jim ani nepomohlo, když se živili legálně nádenickou prácí, podomním obchodem, koňským handlem, výrobou nebo opravou kovových nádobí či nástrojů.

Českými četníky pronásledovaný Rom bojuje za svobodné Československo

Během první světové války se šestnáctiletý Serinek připojil k německo-romské skupině dezertérů. Odmítli válčit za Rakousko-Uhersko, nezbývalo jim tedy nic jiného než se skrývat v lesích. Po založení Československé republiky byl amnestován a vyučil se zahradníkem v Košicích ve státním ústavu pro opuštěnou mládež, než začal pracovat jako pomocný dělník u různých velkostatkářů v českém pohraničí. Po vpádu německých vojsk do českých zemí sloužil jako kočí u německého správce na statku Rohy na Plzeňsku. V polovině roku 1942 ho s rodinou četnici nečekaně zatkli a odvezli do tábora Lety u Písku, který sám nazval „koncentrákem“. Už během několika týdnů zažil četné popravy vězňů. Pochopil, že brzo bude na řadě i on, rozhodl se s dalšími vězni pro útěk. V táboře musel zanechat ženu s dětmi – v naději, že je znovu potká na svobodě anebo pomocí dalších z tábora osvobodí. Na útěku postupně přišel o své kamarády, buď zemřeli kulkou četníka či hajného, anebo byli zatčeni a následně popraveni. Na rozdíl od českých odbojářů je prozradila už jejich barva kůže. Romy sotva mohl Serinek najít, když téměř všichni už byli buď mrtvi, anebo trpěli v koncentracích, Češi je naopak většinou pronásledovali z poslušnosti vůči okupantům. Serinek pak celý rok přežil sám v lese, přičemž přešel celý protektorát s cílem najít případné spolubojovníky. Až v roce 1943 uspěl na Vysočině mezi tamními evangelíky, kteří v něm poznali odvážného a slušného spolubojovníka. S jejich pomocí si vybudoval úderný až třicetičlenný oddíl, většinou z řad sovětských vojáků uprchlých ze zajateckých táborů. Získal důvěru jednoho z hlavních velitelů českého odboje, který ho vzal pod své velení.

Když v roce 1944 čeští četníci při kontrole neznámých hostů ve vesnické hospodě na udání starosty zastřelili čelního představitele českého odboje, Rom dostal se svým oddílem úkol vykonat trest smrti nad jeho vrahy. Během přepadení četnické stanice v Přibyslavi zavřeli pět četníků do sklepa, vyslechli je a popravili. Jen jeden z nich se štěstím přežil – předstíral, že je mrtvý. Právě tuto akci pováleční a dnešní policejní historici těžce nesou. Podle nich tři z četníků s popravou neměli nic společného a byli zcela nevinni. Pro Serinka, po kterém četnictvo spolu s gestapem a SS energicky pátralo po celém protektorátu, byl pojem „nevinný“ četník protimluvem. To mu však ani v nejmenším nebránilo v tom, aby bojoval a riskoval svůj život za svobodné Československo.

Právě díky svým dlouhodobým zkušenostem se životem v přírodě i za nejtvrdších podmínek, svým umem v zacházení s ručními zbraněmi a svým vystupováním přežil válku. Po jejím konci zjistil, že celá jeho rodina byla vyvražděna buď v Letech, nebo v Osvětimi. Založil novou rodinu a otevřel si se svou ženou hospodu ve Svitavách. Zatímco jeho spolubojovníci z Vysočiny většinou skončili v komunistických lágrech nebo věznicích, Serinek se kupodivu nedočkal další perzekuce, což zřejmě souviselo s tím, že se vyhnul politické činnosti i službě v bezpečnostních sborech a že dokázal rozlišovat mezi „dobrými“ a „špatnými“ komunisty. Až do své smrti v roce 1974 se živil pomocnými pracemi.

Historiografie ústních svědectví původních českých Romů

Tesařem sepsaná Serinkova autobiografie není prvním publikovaným svědectvím českého Roma. O něj se postaral italský romistický časopis Lacio Drom, když v roce 1964 zveřejnil pod názvem „Auschwitz Matricola-Z-1963“ vzpomínky Barbary Richterové, uprchlé vězenkyně letského tábora. Dvacet let poté publikoval historik Ctibor Nečas ve své knize „Nemůžeme zapomenout – našti bisteras“; stručné vzpomínky romských bývalých vězňů na koncentrační tábory v Hodonínu u Kunštátu a Osvětim-Březince. Americkému badateli a spisovateli Paulu Polanskému vyšly v roce 1998 jím sebraná ústní svědectví posledních žijících bývalých vězňů koncentračního tábora Lety u Písku s názvem „Tíživé mlčení“. O deset let později vydalo brněnské Muzeum romské kultury „Memoáry romských žen“. Jeho ředitelka Jana Horváthová v knize představila životní příběhy původní české Romky Karolíny Kozákové, rozené Růžičkové i moravské Romky Eleny Machálkové, rozené Holomkové. Obě dvě ženy přežily druhou světovou válku jako mladé holky se štěstím, že je v době nacismu příbuzní dokázali zachránit před deportací a jistou smrtí, a to buď uplácením českých policistů, anebo ukrýváním se. Bez vědeckého a hlavně kritického přístupu autorky vyznívají jako beletristické vzpomínání na zlaté časy s tragickými epizodami. Ostatní již publikované biografie romských osobností se týkají téměř vesměs servike Roma, tedy tzv. slovenských Romů, jako například kniha „Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou“, kterou sepsala lingvistka a romistka Milena Hübschmannová podle vzpomínek Eleny Lackové.

Na rozdíl od ostatních autorů Tesař jako první dokázal sepsat ucelený příběh významné romské osobnosti v jejím podání spolu s rozsáhlým vědeckým komentářem. Tím z mrtvých vstává zmizelá kultura jedné téměř zcela vyhlazené populace, konkrétně subetnika původních českých Romů. Podobně jako čeští Židé před druhou světovou válkou nedokázali rozeznat ani velikost nebezpečí německého nacismu ani ochotu českých tehdejších politických, církevních a hospodářských elit ke spolupráci s nacisty za účelem „záchrany národa“, tedy ve smyslu etnickém.

Nebýt českého nacionalismu druhého odboje „by dnes v Letech nestál prasečinec“

Jak se renomovaný vojenský historik a politický esejista Jan Tesař (*1933) vůbec k Serinkovi dostal? V roce 1958 byl z politických důvodů vyhozen z Vojenského historického ústavu, zaměřil se na nově vzniklý obor memoaristiky a začal na vlastní pěst pátrat po bývalých partyzánech, aby sepsal jejich vzpomínky. Začátkem šedesátých let narazil na Josefa Serinka. Během osmnácti sezení zaznamenal jeho ústní svědectví a během dalších čtyřiceti let ho postupně dal do souvislosti s vojenskou strategií domácího odboje, politikou exilové vlády a celými dějinami 20. století. Tesařovu práci ovšem zbrzdilo, že byl v období 1969–1976 vězněn a jako prvosignatář Charty 77 v roce 1979 znovu zatčen. Nakonec přijal nabídku komunistických bezpečnostních orgánů k vystěhování na Západ. V zahraničí už neměl přístup k československým archivům ani k pamětníkům, a svoji práci na rukopisu tak musel odložit na neurčito. Teprve díky ochotné pomoci vydavatele Roberta Krumphanzla se mu v posledních deseti letech podařilo dílo dokončit.

Petr Zídek píše v sobotních Lidových novinách, že Tesař považuje druhý odboj za zápas „o dvojí pojetí národa, respektive bojem s protektorátním úzkým českým pojetím národa, které napomohlo genocidě“. Autor knihy to sám vysvětluje takto: „Bohužel se před našima očima odehrál příběh, který je důkazem, že zhroucení nacismu neznamenalo důsledné odstranění všech prvků rasismu ani z vědomí české společnosti, ani z fungování jejích institucí. Je to, bohužel, výčitka Odboji. Věřím, že i to padá na vrub nezměrnému neštěstí, jímž je sovětská intervence 1968 a ještě více „normalizace“ a reakce české společnosti na ni. Myslím, že kdyby nám bývalo dopřáno více času a příhodných podmínek k práci, byli bychom se dokázali se trpkou výčitkou Serinkova příběhu tvořivě vyrovnat. Rozhodně by dnes nestál v Letech prasečinec a po ulicích našich měst by určitě nepochodovali mladíci s nacistickými symboly. Jsem si jist, že ani problém spolužití většinové a romské komponenty obyvatelstva by nemohl dorůst do rozměrů, které má dnes.“

Související článek

Imrich Horváth bojoval na Dukle i v americké armádě. Hledáme všechny, kteří mohou objasnit jeho osud

Markus Pape