Karolína Ryvolová: Milenin duch, aneb Romské pohádky 2.0

První opravdu zásadní sbírku romských pohádek na našem území připravila k
vydání Milena Hübschmannová (Romské pohádky, Odeon 1973). Tento svazek se ještě
stihnul svézt na vlně politického oteplení kolem Pražského jara a v názvu nesl
etnonymum Romové; o půl roku později odevzdaný výbor romské autorské tvorby už
neprošel ani jako literatura cikánská.

Během následující normalizační šedi se k tomuto ojedinělému počinu vraceli
zasvěcení a občas se jim podařilo některou z pohádek do rozhlasu či televize
protlačit – za všechny jmenujme třeba režiséra Jaroslava Hovorku, jehož ohmataný
původní výtisk, svědčící o častém pročítání, viděla autorka tohoto textu na
vlastní oči. Reprint sbírky v roce 1999, zaštítěný vzdělávacím nakladatelstvím
Fortuna, byl spojený s dnes už legendárním skandálem kolem údajné nevhodnosti
romských pohádek pro malé děti.

Anabázi kolem nesoudného rozeslání knížky do základních škol vzpomínají i
editoři nové, právě uveřejněné sbírky romských pohádek Otcův duch, která
navazuje na hübschmannovské pojetí ústní slovesnosti a jednoznačně se hlásí k
jejímu odkazu, zároveň ale celý proces vzniku posouvá, alespoň v praktických
ohledech, o úroveň výš. Místo aby za sběrem materiálu stála klasická práce v
terénu, tak jak ji na vlastní pěst a často velice dobrodružně podnikala Milena
Hübschmannová, autoři nynější publikace dílem oslovili už zavedené autory a
dílem dali prostor neznámým psavcům, kteří zareagovali na jejich internetovou
výzvu.

Světlo z pokoje

Nakladatelství Kher, pojmenované tak možná proto, že veškerá jeho produkce
vzniká z pohodlí domova, je nakladatelství malé, nové a elektronické. Romisté
Lukáš Houdek, Radka Patočková a Iva Hlaváčková jeho založením reagují v zásadě
na dvě vzájemně provázané skutečnosti: zvyšující se počty Romů se zájmem o
literární tvorbu na internetu a tzv. nová média.

V prvním případě se už před časem ukázalo (během projektu Šukar laviben le
Romendar/Romové píší, koordinovaném serverem Romea.cz), že internet je
platformou, která Romům sedí. Zatímco do kamenného knihkupectví z finančních,
ale i jiných důvodů zavítají zřídka, online čtou rádi a hodně. A když novináři a
nakladatelé unisono tvrdí, že o romské autory a psaní v romštině není zájem, že
zde chybí čtenářská základna – čímž obvykle odrážejí snahy protlačit více
romských publikací – internet svědčí o opaku.
Novými médii zde myslíme především čtečky, které umožňují číst levně a na stále
častěji preferovaném monitoru počítače; to samé je ale možné třeba s chytrým
telefonem, kde si zájemce může knížku stáhnout prozatím zdarma z internetu.

Nespornou výhodou takového nakladatelství je jeho relativně nízkorozpočtový
provoz, na který ostatně upozorňují sami editoři v předsádce („Tato kniha
vznikla bez vynaložení jakýchkoli finančních prostředků.“). Dalším kladem je
potom jeho ekologičnost – tedy nulové náklady v oblasti papíru a inkoustu –
musíme však odhlédnout od nutnosti počítačů, bez kterých by to v dnešní době
zkrátka nešlo. Je to tedy nakladatelství vesměs trvale udržitelné, občanské a
neziskové, což romskému psaní z principu sluší. Do budoucna se však některé z
těchto premis budou muset změnit – nejen že by měli začít dostávat honoráře
autoři, ale ani samotní redaktoři nemohou tuto činnost dlouhodobě provozovat
zadarmo.

Struktura, metoda

Sedmadvacet textů obsažených ve sbírce dokonale ilustruje „průnik zániku a
vzniku“, oblíbený bonmot Mileny Hübschmannové, kterým charakterizovala přechod
od ústní slovesnosti k autorské tvorbě. V úvodu se říká, že Hübschmannová
soumrak ústně předávaného dědictví připisovala nejen politice asimilace a
přesidlování z převážně venkovského Slovenska do průmyslových Čech, ale také
sbližování romského světa s gádžovským.

Každá z pohádek vykazuje jinou míru autorova čerpání z folklóru, od prosté
fixace (M. Gáborová: Jak Andriš přelstil lakomou selku) až po téměř dokonalou
individualizaci (E. Danišová: O dvou kočičkách), abychom použili termíny Jana
Červenky. Klasické motivy romských pohádek, jako jsou čerti, duchové zemřelých
mule, kořenářky a čarodějky či měření sil mezi chytrým Romem a hloupým gádžem
střídá reflexe indického původu Romů a osudu utlačovaných nebo výzva k větší
otevřenosti komunity. Jak uvádí redakce v předmluvě, „autoři si vytrácení světa
ústní lidové slovesnosti (…) uvědomují, proto se jej snaží zachytit nebo dokonce
vzkřísit“. Na této ose se také jednotlivé příspěvky pohybují.

Je chvályhodné a velice důležité, že editoři v úvodu detailně popsali proces
přípravy jednotlivých textů k uveřejnění. Čtenář nemusí tápat, proč jsou některé
otištěny pouze česky či slovensky a jiné dvojjazyčně – je to způsobeno
preferovaným jazykem produkce – nebo proč se překlady liší přístupem a kvalitou
– některé texty jako ty od Andreje Gini a Ilony Ferkové vznikly pouze v romštině
a překlad zajistila redakce, jiné si překládali autoři sami.

Může se to zdát jako hnidopišství, ale absence takového redakčního průvodce může
způsobit všelijaká nedorozumění. V zahraničních publikacích se občas stává, že
báseň či povídka romského autora, který je mluvčím pararomštiny nebo pochází z
úplně asimilovaného jazykového prostředí, byla redaktory následně přeložena do
romštiny. Dochází k absurdním situacím, kdy autor mluví nesprávným dialektem; je
mu podsouvána jakási kvazi-identita. Známé jsou i případy, kdy romskou poezii
napsal Nerom a pak ji vydával za hlas romského lidového barda, nebo ještě hůře,
přisvojoval si ostruhy za použití romštiny pro literární účely – typický projev
koloniálního myšlení.

Nebýt rukověti, kterou editoři čtenáři poskytli v úvodu, možná by zapadlo
přepínání jazykového kódu, jak ho vidíme třeba u Ivety Kokyové. Když s žánrem
pracuje svobodně, jako je tomu v moderní pohádce Regína a víly, píše česky;
látka romské osady si ale přirozeně diktuje použití romštiny (Čendeš).

Bylo nebylo, a bude

Východisko pohádek se pak často také odráží na jejich charakteru. Ty tradiční
otevírá některá z pevných pohádkových formulí typu „Has na has, jekh gadžikano
gavoro“, nebo „Kaj has, kaj na has, guleja bachtaleja the Devla čačeja“. Takové
zahájení si už dále vynucuje určitou plejádu postav, popis jejich chudoby a
počtu dětí („ole romes has ajci čhave, keci pro něbos čercheňa“) a samospádem
často i zápletku. Pokud je překlad do češtiny více méně věrný, půjde spíše o
kratší věty dějového charakteru, s upozaděným popisem, a ledacos zůstane
nedořečeno, protože romské vyprávění je živo svými zámlkami – ty mu dodávají
dynamiku, ale také nastolují pocit vzájemného sdílení uvnitř společenství.

Naopak text, který vzniká primárně v češtině, se často opírá o navození
pohádkové atmosféry prostřednictvím květnatých popisů a dějovost je až
sekundární. (Z toho je mimo jiné patrné, že pohádka v romském a neromském
prostředí slouží jiné funkci.) Zatímco u tradičních pohádek existuje z jedné
křižovatky jen určitý počet možných scénářů, pohádka umělá – ohlasová, chcete-li
– dýchá svobodnou vůlí, ale tím pádem také nevypočitatelností.

Na příkladu kontrastu pohádky O Lájošovi Lajly Žigové (primárně v romštině) a
Žába Markéty Šestákové (primárně v češtině) je dobře vidět, jak si jazyk
podmaňuje obsah. V té první se zdánlivě absurdní motiv omlazování manželek
pomocí ubití sukovicí a následného nahrazení novou ženou ubírá neúprosně a bez
komentáře k závěrečnému drsnému potrestání prostoduchých hlupáků; v té druhé,
tvarově ústrojné a logické, dostane zlodějka šátku morální lekci, ze které se
smí poučit a vše se v dobré obrátí. Dořečené pointy jsou vůbec produktem až
tvorby umělé a v tradiční romské slovesnosti často úplně chybí.

Proměnám klasických motivů pod vlivem gramotnosti a intelektuálního odstupu od
archetypů by bylo možné věnovat samostatnou studii. Tak třeba housle, tradiční
hodnota v očích gádžů a prostředek společenského statusu mezi Romy, se v pohádce
Zlaté housle Lucie Kováčové stávají terčem posměchu (Feri hraje tak falešně, že
čerti raději propustí milovanou Máriu z pekla). Pozornost by si ale především
zasloužila ústřední dvojice chytrého Roma a hloupého gádže, pro niž by se hodilo
použít model získání symbolické převahy utlačovaného prostřednictvím podfuku na
utlačovateli, který antropolog Michael Stewart nazývá romane buťa, a obvykle se
odehrává pouze v myšlené rovině. Na to už dnes ale nezbývá místo.

Sbírka romských pohádek Otcův duch coby jakýsi další level slovesnosti a
současně přechodný tvar mezi orálním a typografickým společenstvím je v tomto
směru mimořádně inspirativní a nakladatelství Kher se za svou prvotinu rozhodně
nemusí stydět.