Uplynulo 10 let od smrti zakladatelky české romistiky Mileny Hübschmannové
V úterý 8. 9. 2015 uplynulo 10 let od tragické smrti zakladatelky české romistiky, a především jedinečné ženy, Mileny Hübschmannové. O jejím významu, jak na poli vědeckém, tak zejména lidském, vypovídá už jen má osobní vzpomínka na přeplněný kostel svatého Ignáce, kde se za ni konala několik dní po jejím odchodu zádušní mše. Obličeje většiny přítomných odrážely neskutečný smutek, jako by ztratili jednu z nejbližších osob svého života. A tomu tak ve většině případů skutečně bylo. Milena Hübschmannová byla celé řadě Romů sestrou, matkou a především upřímnou přítelkyní. S její smrtí mnohým z nich odešel člověk, který byl pro jejich počínání hnacím motorem, který jim dával naději a pozitivní energii, pomáhal jim a do značné míry je ochraňoval..
romských osad, kde jsme ověřovali dialekty. Byla jsem překvapená, jak ji všichni
znali a jak uměla uctít i ty obyčejné, chudé Romy. Pamatuji si na to, když jela
na Slovensko na seminář, vždy měla plné auto věcí pro Romy v osadách. Věděla, že
i toto jim pomůže.
(…)
Milena pro mě velmi znamenala, i když jsem ji znala krátce, předtím jsem
takového člověka nepotkala. Byla bych ráda, kdyby byla mezi námi, když mám nyní
problémy v práci i v soukromém životě, velmi bych ji potřebovala. Někdy se mi o
ní zdá a v pozadí slyším její hlas „Viero, vydrž!““
Viera Šándorová. Úryvek z knihy Milena Hübschmannová ve vzpomínkách (ROMEA,
o.s., 2006)
Byla to právě ona, kdo přiměl Teru Fabiánovou,
jednu z nejvýznamnějších romských básnířek, zapsat své hluboké verše, které jen
tak mezi řečí pronášela při vaření kávy, na papír. Byla to ona, kdo stál u zrodu
mezinárodně úspěšné knihy Eleny Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. A
tak bychom mohli jmenovat téměř donekonečna.
Milena Hübschmannová (*1933, Praha) vystudovala
hindštinu, urdštinu a bengálštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
v Praze. Jak sama vyprávěla, již během studia indologie si všímala nápadné
podobnosti Romů s národy, jejichž jazyky si osvojovala. Romové jí zprvu
učarovali pro jejich exotičnost ve zdejším evropském prostředí. Byli pro ni
živoucí spojkou s kontinentem, který tolik obdivovala. Postupně začala do jejich
kultury a jazyka pronikat a angažovat se v boji za jejich emancipaci.
Na její cestě k Romům vzpomínala Milenina mladší
sestra Jiřina Šístková v knize Milena Hübschmannová ve vzpomínkách
(ROMEA, o.s., 2006) následovně:
„Osud rodiny měl jistě vliv na Milenino
smýšlení. Stejně tak ji ovlivňovala touha mladé studentky pomoci poválečné
republice a láska k vlasti vštěpovaná rodinou ji vedla k tomu, aby se zúčastnila
brigád mládeže. Na brigádách poznávala lidi z Ostravska a Mostecka, zajímala se
o jejich životy a problémy. Z té doby pochází její prvotina „Spokojení lidé“.
Byli opravdu spokojeni pod komunistickou vládou a jejími bombastickými hesly?
Nejsem si jista. Domnívám se, že tam si prvně začala uvědomovat sociální
nespravedlnost vůči Romům.
(…)
Na naši emigraci (sestra s rodinou utekla v roce 1968 do Kanady, pozn. aut.)
doplatila těžce. Ztratila práci, ale to už byla naše Milů, nikdy nám to
nevyčetla. Milů si také velkou měrou přitížila sama kritikou vlády, jejího
postoje k Romům. Ne všichni lidé mohli odejít. Milena byla jednou z nich.
Milovala svůj národ a měla zde své poslání, které v žádné cizině nemohla
naplnit. Na světě je mnoho zemí, kde žijí Romové, dokonce i v Kanadě, ale ona
chtěla především pomoci těm u nás doma, pozvednout jejich sebevědomí, dát do
povědomí národa, že Romové mají svůj jazyk a mají tvůrčí, hudební i literární
schopnosti. Až do posledního dne svého života bojovala proti zaslepenému,
nenávistnému rasismu. Chtěla, aby každý Rom byl hrdý na to, že je Rom.“
Milena Hübschmannová působila v celé řadě
institucí, kde se zabývala právě především výzkumem a propagací romského jazyka
a kultury. Po svém studiu pracovala vedle své alma mater také v Orientálním
ústavu ČSAV. Několik let působila v literární a divadelní redakci
Československého rozhlasu, kam se často snažila propašovávat také romskou
lidovou slovesnost. V letech 1969-1973 působila jako předsedkyně
společensko-vědní komise Svazu Cikánů-Romů, první romské organizace na našem
území. V roce 1975 byla potom po roce propuštěna z Ústavu pro filozofii a
sociologii ČSAV pro její nesouhlas s asimilační politikou směřovanou na Romy, a
v důsledku toho byla až do roku 1982, kdy byla přijata na Jazykovou školu
v Praze, bez stálého zaměstnání. V roce 1991 se zasadila o vznik semináře
romistiky na FF UK v Praze, kde vyučovala až do své smrti 8. září 2005.
Mileně Hübschmannové byla za její činnost udělena
celá řada ocenění. Mezi ty nejvýznamnější patří například Cena Františka Kriegla
(1994) udělovaná Chartou 77, medaile Za zásluhy III. stupně z rukou prezidenta
republiky Václava Havla (2002) nebo medaile Za zásluhy I. stupně udělenou MŠMT
za významný podíl na uchování a rozvoji romského jazyka a romské kultury (2003).
lidi, kteří ji osobně znali, hluboce ranil. Za ten krátký čas, po který jsem
měla možnost Milenu blíže poznat a spolupracovat s ní, jsem pochopila, že člověk
může v životě udělat o mnoho víc nejen pro sebe, ale i pro ostatní lidi, pokud
to chce a pracuje na sobě.
(…)
Před očima se mi vynořuje obraz Mileny tak, jak mi utkvěl v paměti. Obraz
starší, nenápadné, skromné ženy. Ženy s velkou tolerancí a respektem ke každému
člověku. Ženy, která celý život rozdávala a nic za to nečekala. A především
ženy, díky níž jsem si uvědomila, v čem spočívá bohatství člověka. Dávala nám
Romům to, co se nedá koupit za žádné peníze – svoji lásku a pocit, že jsme
duševně bohatými lidmi, protože i navzdory velké bídě, v níž jsme po staletí
žili, jsme si zachovali svoji kulturu, tradice, zvyky a svůj mateřský jazyk.
V její osobě jsme ztratili nejen učitele, ale jistým způsobem i matku, která se
o nás zajímala, důvěřovala a pomáhala nám.“
(Eva Gašparová. Úryvek z knihy Milena Hübschmannová ve vzpomínkách, ROMEA, o.s.,
2006.
Závěrem bych rád přispěl jednou vlastní
vzpomínkou. Psal se rok 2005, byla tuhá zima a po Praze náledí. Skupina nás,
studentů prvního ročníku romistiky, už netrpělivě postávala před učebnou. Milena
Hübschmannová měla zpoždění. Po půl hodině se kulhavými kroky vynořila na
schodišti. Měla rozcuchané vlasy, rozseknutý ret, po obličeji fialové modřiny a
uražený kus zubu. Pohled na ni mě upřímně vyděsil. Na palbu mých otázek
odpověděla, že uklouzla na zamrzlých schodech. Do nemocnice nešla, protože přeci
máme hodinu a ona nás nemůže zklamat. Navíc se na nás těšila, a proto návštěvu
ambulance odložila na večer. Po tom, co se nám ji podařilo přemluvit, aby pomoc
lékaře opravdu hned vyhledala, že si hodinu nahradíme, až se uzdraví, se ze
zranění zotavovala několik měsíců. Bylo to naposledy, co jsem s ní mluvil.
