Irena Eliášová: Trestní rejstřík / Bertenešiko ľil
Tak jsem přišla o práci. Fabrika fungovala tři roky, až padla klec. Konec. Krach.
Bez příjmu zůstat nemůžu. Na podporu nejdu. Fleka ne a ne najít. Co si počnu? Ta otázka mě tíží, ale ať dumám, jak dumám, řešení mě nenapadá.
Jedině možná šití. A už se hned vidím, jak prodávám vlastnoručně ušité šaty. V první řadě si budu muset vyřídit živnostenský list. Budu muset zajít na soud. A taky že to udělám, a hned. Cestou k soudu přemítám, jak to všechno provedu. Stane se ze mě podnikatelka! Je mi jasné, že potřebuji do začátku kapitál. Začnu s málem a uvidím, jak to půjde.
Stojím před soudní budovu. Nikdy jsem u soudu nebyla. Ani nevím, kam mám jít. U podatelny to budou vědět. Zeptám se.
„Dobrý den, prosím vás, potřebuji výpis z trestního rejstříku. Kam mám jít?“
Slečna z podatelny se strojeně usměje. „Do druhého patra. Tam si vyžádejte tiskopis, vypište ho a potom nám ho sem doneste.“
Dál už se se mnou zjevně vybavovat nehodlá. Jistě si o mně myslí jenom to nejhorší. Romka, určitě má rejstřík celý popsaný.
Tak to ne. V žádném případě nepůjdu domů a znovu sem. Takhle bych na rejstřík mohla čekat měsíc.
Vyšla jsem dvě patra a zaťukala na dveře.
„Dál,“ ozvalo se za nimi.
Pomalu otevírám dveře a pozdravím jak se sluší a patří.
V místnosti jsou tři úřednice. Snažím se být velmi zdvořilá a okázale vychovaná. Nasadím trochu hereckého umění. Ony mají rádi respekt, a taky, když se jim podlézá.
„Nerada vás ruším, ale potřebuji výpis z trestního rejstříku. Jsem tu správně?“ Otázku doprovázím úsměvem.
„Jste tu dobře, ale musíte si chvilku počkat“, dí jedna z úřednic a taky se usměje.
Poslechnu tedy a čekám. Kancelář je velká, čtyři pracovní stoly, na každém psací stroj a spousta papírů. Mají hodně práce. Ó, jak jen jim závidím! Vystudovat a pracovat byl odjakživa můj sen. Být důležitá a mít zajímavou práci. Postávám u čtvrtého, prázdného, stolu. Pomalu si poťukávám na psacím stroji. Kéž bych měla takový doma! Jedna z dam si toho všimne a ptá se:
„Vy umíte psát na stroji?“
„Jen trochu“, odpovídám. Usměje se. Určitě se diví. Je mi jasné, že má spoustu zkušeností s lidmi z našich řad, nejspíš ne zrovna dobré. Umím si představit, co si o nás Romech myslí. Jenom to nejhorší. Zřejmě si mě chce vyzkoušet a nabídne mi, abych se posadila za stůl.
„Víte co, vypište si to tady u nás, ano?“ Řekne a podává mi tiskopis. Prima, aspoň sem nebudu muset chodit dvakrát.
„Díky.“ Poděkuji. Dveře se otvírají, vchází můj známý, mrňavý Rom. Jen to ne!, pomyslím si. Jeho syn chodí s mým synem do školy. Úřednice ho zřejmě už znají. Oslovují ho jménem.
„Dobrý den, jdu za doktorkou Volfovou kvůli jednání.“ Říká známý a civí při tom na mě. Překvapením koktá. Dámy tomu ještě nasazují korunu, když mi jedna z nich říká:
„Paní kolegyně, nezapomeňte vypsat rodné číslo.“ Známý stojí u dveří jako opařený. Ženské si ze mě utahují a já jim to nehodlám kazit.
„Jistě, paní kolegyně“, odpovídám s kyselým úsměvem. To už je na známého příliš. Vystřelí z kanceláře, ani si nepočká na odpověď.
„Vy jste tomu daly“, říkám jim.
„No, alespoň bude mít o čem přemýšlet. Ha, ha, ha, ten byl vykulený, jak vás tu viděl!“
„To je sice hezké, ale vy neznáte naše Romy. Neumíte představit, co s toho vzejde.“
„Já vám nechtěla ublížit, nezlobte se. Bude mít před vámi respekt. Někdy se to hodí“, povídá úřednice.
Já si myslím svoje. Vypíšu tiskopis a s pozdravem odcházím. No co, byla to legrace.
***
Uběhl skoro měsíc a já si jdu na poštu převzít trestní rejstřík. Konečně! Potom už jenom podat žádost na živnostenský úřad a za čtrnáct dní můžu vesel prodávat. Byla jsem tak zahlcená prací, že jsem si ani nevšimla, co se děje kolem mě. Moji dobří známí, Romové, se mi najednou vyhýbají. Jenom mě pozdraví, a nic víc. To je ale divné. Jindy se mnou zapřádali řeč, radili se se mnou, když měli nějaké těžkosti…
Nevím, co si o tom myslet. Něco se děje, a já nevím, co.
Jdeme s mužem na poštu a pak k Vietnamcům, koupit rifle.
„Jak tě znám, budeš vybírat jedny kalhoty hodinu.“
„Uklidni se laskavě, bude to hned. Půjdeš se mnou do kabinky. Jen si je vyzkouším a půjdeme, nebudu zdržovat.“ Mluvím na něj konejšivým hlasem. Hrůza, jít s ním někam nakupovat!
Jen co vejdeme, vítá nás s úsměvem prodavač.
Vzala jsem si troje a jdu je do kabinky vyzkoušet. Manžel je tu se mnou. Jak se převlékám, zaslechnu z vedlejší kabinky svoje jméno. Naznačím muži, aby byl zticha.
„Jak říkám. Vejdu do kanceláře, tam, co chodím pořád. Otevřu dveře – a koho nevidím? Margitu, jak sedí za stolem a píše! Píše. Představ si to. A ty právničky ji říkají kolegyně. Co to má znamenat? Určitě se s nima paktuje. Bude to určitě estébačka, nebo agentka. Něco takového! Určitě je študovaná a tají to před námi. Asi bude taky doktorka práv. Ale tajná.“
„A byla to opravdu Margita?“, zeptal se ženský hlas.
„Na sto procent. Přece ji znám. Ať zavřu navždy oči, jestli lžu! Musíme být opatrní, mohla by nám pěkně uškodit. Může dát děti do ústavu, ať nás ochrání Pámbů!, mohla by udávat. Všichni půjdeme do basy.“
„Musím říct taky holkám, ať si před ní dají pozor na pusu!“
„Nemusíš, já už to rozhlásil v sobotu na zábavě, koho mezi sebou máme.“
Poslouchali jsme to s manželem a nezmohli se na slovo. Tak už chápu, proč se mi vyhýbají.
Můj muž je nicméně v šoku. Zapomněla jsem mu říct o té příhodě na soudu. V rychlosti si natahuji rifle. Jsou mi akorát, vycházíme z kabinky. V tom okamžiku ji opouštějí i naši známí. Jak mě zbystří, strnou, ale jen na chvilku. Známý se usměje a nasadí důležitý výraz.
„Dobrý den, Margitko.“
„Dobrý,“ pozdravíme i my.
„Tedy řeknu vám, Margito, že jste třída! Opravdu. Pracovat na takovém místě, to je tedy něco!!!“
„Ale já……“
Známý mě nenechá domluvit. „To je pro nás Romy velká čest. Věřte mi, já jsem tak rád, že vás znám!“
„Jen že já vůb….“
„Nic se nebojte, já to nikomu říkat nebudu. Mlčím jako hrob. Na mě je spoleh.“
„Víte co vám chci …“ Opět mě ten prťous nenechá domluvit.
„Já nejsem blbej, mám základní školu. Pět tříd. Umím psát i číst. Sice jsem moc nevyrostl, ale dokážu velké věci.“
To si dovedu představit, co ty dokážeš. Mele a mele, lidi po nás koukají. Myslí si, že se hádáme. Známý je navíc zřejmě je nahluchlý a křičí. Tak, že všichni co jsou tu, už vědí, že pracuju na soudu, ale na zapřenou. To to hezky začíná s mým podnikáním! Nebýt toho trestního rejstříku, naši Romové by se mi nevyhýbali…
Bertenešiko ľil
Ačhiľom bijo buťi. I tovarňa džalas trin berša the peľa. Vigos. Nane man ňisavi buťi.
Bijo love našťik me avá. Pre podpora na džav, te merav bokhake. Nane pro Dél, buťi našťik rakhav. No so te kerav? O šero mange bagerav. Sar gondoľinav, avka gondoľinav – nasjom so te kerel.
Avľa mange andre goďi o siviben. Sivkerá oda strečovo viganici a bikinkerá. No peršo mušinav te vibavinel o papira. The pre sudos mušinav te džal. Kezdinava čuloha. Avka siďarav te phirel , sar pal miri goďi džal e duma. Imar sjom paš o sudos. Šoha na sjomas adaj. Na džanav, ke kaste te džal. No phučav la gadžijatar, kaj sjom te džal.
„Lačho ďives,“ paľikerav, „prosinav tumen, kampel mange odava bertenešiko ľil, kaj me te džav?“
E rakľi asanďila pre ma a phenel: „Dža andre dujto štokos, phen tuke vaš o ľil, vipisin pale, an adaj mange pale.“
No imar manca na kamel te bavinel. Me džanav. Mušinav te džal het. Me lačhe džanav, so peske pal ma oj duminel. Romaňi džuvľi, savoro lil lake hino erďavo!
Odava na! Pale šaj užarav pal o ľil maseka! Geľom duj štoki the klopkinav pre vudar.
„No šaj“! šunav.
Polokes phundravav o vudara a šukar paľikerav.
Andre soba hin trin gadžija. Kerav mandar the me raňa the sjom igen paťivaľi. Mušinav te vakerel lenca šukares, odava jon kamen.
„Na kamav tumen te ačhavel la buťatar, no kampel mange odava ľil. Sjom adaj mištes?“ phučav lendar the asanďiľom pre lende.
„Mištes, mištes, mušines te užarel sikra.“ Penel i raňi the joj asanďiľa pre mande.
No mište. Terďovav the užarav. Dikhav man preku, andre soba hin trin raňa, štar skamini.Pre sako skamin hin o strojos, so pisinel. Joj, sar bi kamavas ajso strojos, man hin phurikano khere. Avka me kamavas te študinel a te kerel akajsi buťi. E štarti raňi nane adaj. Nasvaľi, abo so. U me terďovav paš o skamin a pre strojos pisinav čuloro. Jekh raňi pre ma dikľa the mandar phučel.
„Tu džanes te pisinel pre strojos?“
„Čak čuloro,“ phenav. Asanďiľa. Me džanav, so lake džal pal e goďi. K´oda šunďa te pisinel e romňi, sar amen! Džal mange pre goďi, sar joj amen prindžarel. Čak sa nalačhe! Kamel te džanel, či me phenav čačipen a phenďa mange te bešav ko skamin. Ačhiľom sar kaš! Imar me bešťom.
„Džanes so? Vipisin tuke o ľil adaj!“ Phenel the del mange o ľil. Som rado. Namušinav te džal dujtovar.
„Paľikerav tuke“. Imar me pisinav. O vudara phutrade, avel o Rom so les lačhe pindžarav. Odava namištes! Ada cikno Romoro hin igen vakeribneskero. Bare alava kerel. Leskero čhavoro phirel mireha andre škola. O raňa les džanen, phenen leske pre anav.
„Paľikerav tumenge,“ phenel the dhikel pre mande, „džav pal e sudkiňa Volfova, hin mire čhaves sudos.“ Dhikel pre mande a koktinel . O raňa kerde meg goreder, sar jek phenďa: „Kolegiňa, na bister te pisinel o čačuno čislos!“
„Ha, kolegiňa,“ phenav lake a narado som. Odava imar našťik šunel o Rom. Sar kaštuno sig gejľa het a bisterďa, so kamelas le raňendar.
„No, oda tumen nalačhe keren!“ phenav le raňenge.
„Ta so! Lačhe leske džala pal e goďi ! Nek gondoľinel! Avka sas sar kašt, sar tut dikhľa.“
„No oda hin šukar, no tumen na džanen amare Romen, so odava pes kerla!“
„Me na kamavas tumenge te kerel nalačhe,“ phenel mange e raňi „no avla tumenge paťiven“.
Me džanav miri. Dopisinďom o ľil a džav het. No so, sas asaviben.
***
Geľa preku jekh čhon a džav pre pošta mange vaš o ľil. Imar lačhe. Pale džava mek ko urados . Kinďom strečovo pochtano, sivkerďom pančvardeš viganici. Ajci buťi man sas, hoj na dhikavas so pes džal . Mire romane pajtaša manca na kamen te vakerel. Sjomas ke lende lačhi, davas lenge radi. Akanak manca na kamen te del duma.
Lava mange o ľil a pale džav ko Vietnamci te kinav peske o rifli.
„Sar tut pindžarav, jekh cholov rodeha trin ori“.
„Ov spokojno. Jekh duj avri lava. Džaha manca andre kabina the tu. Ma dara n´ova buth.“ Narado leha phirav, na kamel te užarel ňikhaj.
Džas andre jekh. Vietnamcos pre amende asal.
Liňom trin rifly the džav andre kabinka. Miro rom manca. Urav o cholova , adre dujti kabinka šunďom miro anav. Šunav, sar pal ma valako vakerel. Phenav mire romeske, te ačhol cicho.
„Sar phenav! Džav andre kancelarija ko sudo. Phutravav o vudar a kas dikhav? La Margita! I Margita bešel pal o skamin the pisinel! O čhave te meren ! Paťa mange, Marjo! O kola pravnička lake phenen: „ Kolegiňa“ Ačhiľom sar čhindo kaš! So dava? Džal mange pal i goďi? Ľikerel lenca, le rajenca! Paťa mange! Amari lačhi romňi Margitka, so amenge pomožinelas, hin bari agentos! Abo hin joj tiž pravňička, ale tajnone!“
„Sas oda e Margita?“ šunav la romňa.
„Te ačhav koro! E Margita! Me la džanav. Phenav čačipen! Mušinas, Marjo, te del briga. Te na amen del andre sudos. Joj hiňi bari raňi, šaj del amenge le čhaven andre ustavos. Te del o Del pre amende bacht. Savore džaha andre bertena.“
„Mušinav te phenel le romňenge, savi hin e Margita“.
„Na mušines. Imar me phenďom savorenge sobotone pre zabava.“
Šunav le romeha the na džanav te phenel lav. Imar me džanav, soske manca na kamen te vakerel o Roma.
Miro rom hin sar dilino. Čak o muj poravel. Bisterďom leske te phenel, so pes aviľa ko sudo. Sig pre mande cidinďom e cholov , the džas avri andal i kabinka. The andal i dujti kabinka avel avri o rom la romňaha, so pal mande vakerenas. Sar man dikhľa o cikno romoro , o jakha pre ma mukľa. No čak minďar thoďa pre muj asabe the del ke ma duma.
„Bachtales, amari Margita!“
„Bachtales,“ paľikerav tiž.
„No phenav tuke, Margit, sal tu bari raňi!!! Te kerel buťi pre sudos, oda hin vareso!!“
„A me na…“
Na mukel man te del duma.
„Vaš amenge romenge hi bari paťiv . Me som gizdavo, že tut džanav! Paťa mange! Rado tut dikhav!“
„Mižu,“ phenav leske, avka hin leskro nav, „no, me na kerav…!“
„Ma dara ništ, me ňikaske odava na phená. Te man o doktora čhingeren! Aňi lavoro ňikaske na phená. Me som sar oda hrobos pre cinteri.“
„Phenav tuke, Mižu, me…“ na domukel man te del duma o cikno romoro.
„Me na som dilino, phiravas andre škola. Me džanav te pisinel. Som ciknoro, no džanav te kerel mištes!“
Me duminav, so tu džanes. Diliňipe vakerel, savore pre amende dikhen. Ladžav man. Sar hin cikno, avka zorale vakerel. Savore, so hin adaj, akani gondoľinen, hoj me kerav pre sudos tajnone. No, lačhes, kerav kofkiňa, mek aňi jekh viganocis na bikinďom, imar hin pharipen. Sar bi n´avlas oadava ľil – amare Roma manca denas duma….
