Rozhovor s Irenou Eliášovou: Chtěla jsem sama sobě dokázat, že zvládnu napsat román

Spisovatelce Ireně Eliášové vyšla tento týden v pořadí již čtvrtá kniha.
Tentokrát se mohou těšit především děti, protože jde o pohádkové vyprávění o
chlapci Bélkovi pod názvem Chci se vrátit do pohádky. S oblíbenou autorkou jsme
si povídali nejen o něm, ale také o chystaném románu, který zachycuje historii
jednoho romského rodu od dob Marie Terezie až do 19. století. Román z romštiny
překládá nyní Karolína Ryvolová, která vystudovala obory anglistika,
amerikanistika a romistika na Filozofické fakultě Univerzitě Karlově.

„Rakousko-uherské téma se objevuje ve dvou povídkách v průřezové sbírce romské
tvorby Čalo voďi – Sytá duše, konkrétně v textech Magdy Hoffmanové „Pal e Maria
Terezia“ a „Pal o Jozefos II.“, ale takto široce zpracované a ve formě
samostatného historického románu se mu zatím žádný z romských autorů v Česku
nevěnoval,“ poukazuje na výjimečnost připravované knihy Karolína Ryvolová.

„Bez přehánění jde o ojedinělé dílo. Navíc je psané romštinou, kterou se
hovořilo v oblasti slovenských Levic, odkud paní Eliášová pochází, tedy
zvláštním mixem dialektů západoslovenské a východoslovenské romštiny,“
upozorňuje Karolína Ryvolová i na nevšední jazykovou stránku románu.

Jakou jste měla nejradši pohádku vy, když jste byla malá?

I.E.: V době mého dětství jsme neměli televizi, ale krásné pohádkové příběhy nám
vyprávěl můj děda. Scházeli jsme se u jeho domečku a je možné, že si je sám
vymýšlel. A my jsme mu to jako děti hrozně věřily. Často jsme u toho vyprávění
vydržely sedět až do noci. Uměl obdivuhodně vypravovat, a přitom neuměl číst.
Pohádky nám četla ale naše maminka… A na základní škole jsem moc ráda četla.
Měla jsem moc ráda pohádky od Boženy Němcové.

První impulz k napsání pohádkové knížky vám prý dala vaše vnučka. Neuvažovala
jste ale už předtím, že byste se do takového žánru pustila?

I.E.: Je pravda, že jsem pohádkový příběh po částech uveřejňovala už dřív, a to v
dětském časopise Kereka, kde působím jako redaktorka. Vnučka mě ale vlastně tím,
jak se mě stále vyptávala, jak bude příběh pokračovat dál a co bude s hlavní
postavou Bélkem, motivovala k dalšímu psaní. Pokračování příběhu jsem jí vždycky
vyprávěla cestou do školky, kam jsem jí vodívala, a pak jsem si to u sebe doma
zapsala. No a nakonec jsem si usmyslela, že to časem vydám knižně, což se
nakonec podařilo a jsem moc ráda.

Nechystá se vaše vnučka ve vašich spisovatelských šlépějích?

I.E.: Vnučka Anička mi s tím psaním vlastně pomohla už tím, jak se o ten příběh
zajímala. Dál o tom povídala spolužákům a i ty to nadchlo, takže i oni chtěli
vědět, jak bude pohádka pokračovat. A i vnučka sama píše. V časopise Romano
voďori (Romská dušička) jí vyšel na pokračování takový hororový příběh pod
názvem Krvavá Mary. Teď už je Anička velká slečna, je jí patnáct, je v pubertě,
ale i tak občas něco napíše. Třeba ve škole měli nedávno literární soutěž, tak
za mnou přišla, abych si to po ní přečetla a řekla svůj názor.

Z čeho jste při vymýšlení pohádkového příběhu, který vám teď vyšel i
knižně, vycházela? Inspirovala jste se třeba vzpomínkami na své dětství?

I.E.: Osobně nemám moc ráda, když se dětem předkládají nějaké strašidelné pohádky, u
kterých se mají bát. Dětem jsme naopak vždycky vyprávěla příběhy, aby se nebály.
Takže když jsem psala o Bélkovi, snažila jsem se příběh stavět podle toho. Moje
vnoučata se například hodně bály různých brouků a hmyzu obecně, tak jsem se
snažila do pohádky přidat takový vzkaz nebo zprávu, že i brouci jsou tvorečci,
kteří si zaslouží žít stejně jako ostatní zvířátka.

Máte už nějaké ohlasy od čtenářů, jak se jim nová knížka líbí?

I.E.: Moje dcera pracuje jako asistentka pedagoga na základní škole, kam přinesla
několik výtisků. Dětem se prý moc líbí. A líbí se jim prý i ilustrace, které
vytvořil grafik z časopisu Kereka Marek Štěpán. Slýchám zatím samé pozitivní
reakce a mám z toho obrovskou radost.

V budoucnu by vám měla vyjít také pátá kniha. Půjde o historický román
popisující osudy jednoho romského rodu od dob Marie Terezie do pozdního 19.
století. Co vás přivedlo na nápad zvolit si takové téma?

I.E.: Začnu trochu zeširoka. Jako mladá jsem v romštině nepsala, nikdo nás to ani
neučil, ve škole jsme museli samozřejmě psát úředním jazykem. Do psaní v
romštině mě ale později hodně povzbudili romisté jako Karolína Ryvolová, která
ten zmíněný román překládá, nebo Lukáš Houdek a Helena Sadílková. Jako první, co
jsem v romštině sepsala, byla novela vydaná v souboru povídek Slunce zapadá už
ráno. A mým druhým výtvorem v romštině je právě tento historický román. Chtěla
jsem sama sobě dokázat, že takový formát zvládnu napsat v romském jazyce. Zajímá
mě, jak žili naši předci, v jaké prostředí a co všechno museli prožít třeba před
třemi sty lety… Strašně jsem si přála zkusit to sepsat do románu. Tak doufám,
že se mi to povedlo. A od mojí dcery mám zatím přislíbeno, že mi do knihy
připraví nějaké ilustrace.

Od Karolíny Ryvolové vím, že v chystaném románu používáte váš rodný dialekt,
tedy západoslovenskou romštinu, v které je citelný vliv i romštiny
východoslovenské. Tímto dialektem se hovořilo v oblasti, kde jste sama vyrůstala…

I.E.: Ano, vyskytuje se tam hodně vliv i maďarštiny. I tak jsem se ale snažila vyhovět
ustálené gramatice, takže když jsem si nebyla jistá, pomáhala jsem si
česko-romským slovníkem od Mileny Hübschmannové.

Z čeho jste při psaní románu čerpala dobové informace? Dávala jste
přednost vlastní fantazii, nebo jste se držela striktně historických pramenů?

I.E.: Když se děj odehrával zrovna v tom kterém konkrétním roce, dohledávala jsem si
co nejvíc informací z různých pramenů, hlavně na internetu, co se tehdy opravdu
dělo. Hodně informací jsem brala také z knih Evy Davidové nebo od autorů, jako
je třeba uznávaný historik Ctibor Nečas. U samotného příběhu a osudů postav jsem
se inspirovala vyprávěním mého dědečka. Slýchávala jsem od něj silné příběhy
plné emocí. Takže můžu prozradit, že jsem v knize psala o lidech, kteří byli
spjati s mými předky nebo jimi sami byli.

Plánujete vydat román dvojjazyčně, tedy česky a zároveň romsky, jako tomu
bylo třeba u sbírky Slunce zapadá už ráno?

I.E.: Ano, určitě. Chtěla bych, aby kniha byla česko-romská.

Romská verze románu je hotová už od loňského léta a teď se čeká na
překlad. Pracujete už na něčem novém?

I.E.: Je to tak. Začala jsem psát příběh o ženě, která žije v představě, že je posedlá
ďáblem, ale je duševně nemocná. Oproti předchozímu psaní je to hodně vážné a
smutné téma. Musím říct, že je to pro mě hodně náročné. Ve volbě tohoto tématu
jsme se nechala trochu inspirovat jednou mladou dívkou, kterou jsem potkala v
rámci spolupráce s libereckou knihovnou, kde se účastním projektu „Živá
knihovna“ . Povídaly jsme si a svěřila se mi, že bojuje s psychickým onemocněním
a hlasy, které slýchá… Zatím na tom pracuji, takže ještě nevím, co z toho
vznikne – jestli to bude povídka nebo román.