Irena Eliášová: Štědrý večer

Celý rok uběhl tak nějak rychle a opět jsou tu Vánoce! Vánoce, na které se každý těší, hlavně děti! Vánoce, kdy se rodina sejde s přáním všeho dobrého a hlavně zdraví, aby se každého drželo co nejdéle. Pro mě už Vánoce nejsou tak kouzelné a krásné jako dřív, kdy ještě moji rodiče byli naživu. Tak nějak se ztratil ten pocit bezpečí, jež jsem měla, vytratily se nádherné příběhy po štědrovečerní večeři, které nám vyprávěla maminka, a my děti jsme poslouchaly s otevřenou pusou. Dnes je to jiné. Mé povídání má vnoučata vůbec nebaví. A to vám říkám, že já vyprávět umím a takové příběhy, že Harry Potter by se mohl schovat! Vnoučata už nebaví ani televize. Jejich hračkou jsou počítače!

***

Jsme už po večeři a na stole stále leží talíř, který nechávám pro případného hosta. Každý Štědrý večer přišel bratr nebo švagrová a povečeřeli s námi. Dnes ale nepřišel nikdo!
Naše děti si přišly pro dárečky a nechaly nám tu své ratolesti na hlídání a šly se bavit.
No co, budeme s manželem hlídat svá drahá vnoučata, jen doufám, že nám nezbourají celý byt!
Nejvíce iniciativní je nejmladší Ivánek, ty jeho nápady jsou hrůzostrašné!
„Romane, mám nápad!“ vtahuje Ivan do hry Románka, který už chodí do první třídy.
„Co?“
„Budeme ostřelovat bábu s dědou! To je nápad, co?“
„No, to teda není vůbec dobrý nápad, Ivánku! To v žádném případě dělat nebudete!“ zpražila jsem hned vnuka.
„A na čo máme tu pušku? Ploč nám jí teda Ježíšek pšinesl pod stlomek?“
„To si budete hrát venku, až bude teplo, možná na jaře!“
„To je moč dlouho, to nebudu čekat!“
„Ivánku, ale babička má pravdu! Střílet po babičce s dědou ndní úplně bezpečné,“ dávala mi za pravdu jediná vnučka Anička. Přeci jen už chodí do druhé třídy, je proto rozumnější.
„A co kdybychom se dívali na pohádku, Ivánku? Dávají moc hezkou,“ těšil se děda.
„To mě nebaví. Už šem tu pohádku viděl šokrát. Je to je blbošt!“ nedal se.
„Hele, houby s octem! Budeme si hezky povídat a budete mi vyprávět, co všechno vám Ježíšek nadělil! Co vy na to?“
„Babičko, já jsem dostala všechno, co jsem si přála! Všechno o co jsem si napsala.“
„To je super, Aničko. A co ty, Romčo?“
„Já taky babi všechno. Až na to, že jsem chtěl nový počítač. Asi byl pro Ježíška moc těžký.“
„Nebyl těžký,“ přidal se Ivánek. „Ježíšek je šilný jako šuperman!“
„Na světě je hodně dětí a on musí nadělit všem. Má to těžké,“ uzavřela jsem diskuzi.

***

„Vy jste moc chytlý! Až půjdu do školy, budu taky tak chytlý, že jo, dědo?“
„To se ví, že ano, Ivánku. Budeš nejchytřejší ze všech, ale přestaň střílet nebo někomu vystřelíš oko!“
V tom zadrnčel zvonek a děti naráz ztichly.
Syn asi něco zapomněl. Nebo snad přišel bratr?
„Zůstaň s dětmi, já půjdu otevřít,“ křikla jsem na manžela a šla jsem dolů ke dvěřím.
Rozsvítila jsem světlo a cestou po schodech dolů volám: „Věčně něco zapomínáte, mohli byste radši být doma, když je svátek,“ odemkla jsem a za dveřmi není syn ani mé dcery. Přede mnou stojí neznámá stará paní. Dívám se na ni a nejsem schopna promluvit, jen si ji prohlížím. Někoho mi připomíná. Je elegantně oblečená a hlavu jí přikrývá klobouček, zpod něj vyčnívají bílé vlásky. Dívá se na mě a její pohled je tak laskavý. Usmála se. Je dost mrazivo a zřejmě je jí zima.
„Dobrý večer, hledáte někoho?“ zeptala jsem se po chvilce.
„Možná. Dobrý večer,“ odpověděla neznámá.
„My se známe?“
„Možná.“
„Vy nemáte kam jít?“ položila jsem další otázku.
„Možná. Mohu dál?“
„Ó, promiňte! Pojďte, určitě je vám zima.“ Je přeci Štědrý večer a to nesmím odmítnout žádnou návštěvu. Vedla jsem ji po schodech nahoru k našemu bytu a bylo slyšet, jak vnoučata vyvádí. Takový hluk! Až jsem se zastyděla. Copak je ten děda nemůže uklidnit?
Neznámá si zouvala boty a já pomalu otevřela dveře. Pohled, který se mi naskytl, mě uzemnil! Děda svázaný na židli a na hlavě má jablko. Děti si z něj udělali terč a děda se jen usmívá.
„Co jste to udělali s dědou? Proboha, ty snad nemáš rozum!“
„Nech je být, ať si hrají, babičko! Vždyť jsou Vánoce!“
„No jo, ale takhle?“
Ten můj dědek nemá rozum! Rozvázala jsem ho a v rychlosti jsem se snažila uklidit ten binec.
„Poslouchejte, děti. Přišla k nám návštěva a vy budete hezky zticha! Rozuměly jste mi?“
„Ano!“ odpověděly mi sborově celé upocené a s červenými tvářemi.
„Pojďte, prosím, dál,“ zvala jsem hosta a hned jsem jí chystala židli ke stolu.
„Dobrý večer všem,“ pozdravila a podala ruku manželovi. „Kovářová.“
„Těší mě, vítám vás u nás. Posaďte se, prosím.“
Paní Kovářová se posadila. Až teď jsem si všimla jejího zevnějšku, je opravdu půvabná stará dáma. Její pohled spočinul na Aničce. Naše vnoučata si posedala za stůl a zvědavě pokukovali na hosta.
„Moc hezká holčička, máte krásná vnoučata,“ pochválila naše srdíčka.
„Já šem Ivánek,“ vyskočil nejmldaší a představil se. „Chodím do školky a už půjdu do školy a Románek a Aniška chodí do školy!“
„Dobře Ivánku,“ pohladila jsem vnuka po vlasech a s prstem na puse jsem mu naznačila, že má být zticha. „Už ses představil a teď se budeš chovat hezky slušně, ano?“
„Jen ho nechte, ať se vypovídá,“ usmála se.
„To on by povídal až do rána, kdybychom ho nechali. Ivánek ale ví, že je to neslušné, viď?
Paní Kovářová, ráda bych vám nabídla rybí polévku, mohu?“
„Ano, ráda. Vidím, že se držíte starého zvyku.“
„Jistě, každé Vánoce. Talíř pro hosta je u nás samozřejmostí,“ přihřála jsem polévku a nabrala vrchovatou naběračku.
„A ještě kousek ryby a salátek, abyste ochutnala! Prosím, jen si nechte chutnat.“
Paní jedla pomalu a já měla najednou dobrý pocit, že talíř nezůstal prázdný. Děti byly kupodivu zticha.
„Máte bohatý stůl, plno jídla, ovoce a stromek je taky moc hezký. To za mých dětských let nebylo. Všechno je tak jiné. I zima je jiná. Jen Vánoce zůstaly stejné.“
„A měla ši dárešek?“ zeptal se Ivánek.
„Ivánku, řekla jsem, že budeš slušný. Takže buď hezky zticha a neruš.“
„Babiško, já nežíkám nič šproštýho!“ bránil se Ivánek.
„Jen ho nechte! Měla jsem dáreček. Ten nejdražší na světě!“
„A kolik štál peněž? Mušel Ježíšek hodně utlatit?“
„Víš co, Ivánku? Budeme hezky potichu, nebudeme se paní vyptávat. To se nedělá. Co si o nás pomyslí? Poprosíme paní, aby nám vyprávěla sama, ano?“
Štědrovečerní host se laskavě usmál a začal vyprávět.

Související článek

Rozhovor s Irenou Eliášovou: Chtěla jsem sama sobě dokázat, že zvládnu napsat román

Jitka Votavová

***

Víte děti, někdy je dárek drahý a nemusí stát žádné peníze! Ježíšek nemusí utrácet. Stačí, když si napíšete přání od srdce, Ježíšek to ucítí a přání splní. Tak také splnil přání jedné malé holčičce. Bylo to dávno – po válce, v devětačtyřicátém roce. Svět se tehdy radoval z míru. V jedné malé vesnici žil tatínek s maminkou a měli osmiletou holčičku – jako ty Aničko. Jmenovala se Adélka. Byla moc hezká a hodná.
Byl prosinec a celá vesnice se těšila na Vánoce. To víte, že nebyl dostatek jídla a všeho toho, co dnes máte na stole. Potraviny se prodávaly na lístky, říkalo se tomu příděl, ale přesto všechno se žilo veseleji a každý očekával Vánoce s nadšením. Ani Adélka se nemohla dočkat. Celý den si hrála venku na sněhu, stavěla sněhuláky a s dětmi hráli různé hry. Tenkrát sněhu napadl snad metr! To bylo radosti. A dnes jsou Vánoce na blátě! To před tím byla zima tuhá. Panečku, to byl mráz! To jsme se vždycky potom těšili domů ke kamnům. Tam bylo nejlépe! Maminka nám udělala horký čaj a bylo po mrazu.
Jenže radost z blížících se Vánoc netrvala dlouho. Přesně týden před Štědrým dnem Adélka onemocněla. Nastydla se a dostala vysoké horečky. Její tělíčko bylo jako v ohni. Maminka ji položila do postele a balila ji do mokrých zábalů. Zavolali i doktora, ani ten si však nevěděl rady.
„Je to zlé?“ zeptala se ustaraná maminka.
Doktor pokýval hlavou a tiše řekl: „Moc. Vaše holčička má zápal plic.“
Maminka se rozplakala a tatínek se smutně obrátil k doktorovi: „Copak na to není lék?“
„Ale, jistě,“ odpověděl smutně lékař, „penicilín, to je antibiotikum, ale je těžké ho sehnat. Ten by jí jistě pomohl, pokusím se.“
„Co máme dělat, pane doktore?“
„Dávejte jí tenhle sirup, a pokud budou teploty, dělejte zábaly. A hodně pít! Já už teď budu muset jít, za chvíli je tma. Pokusím se sehnat ten penicilín a dám vám vědět. Tak s pánem Bohem.“
Doktor odešel a maminka s tatínkem zůstali u holčičky sami. Ve světnici zavládl strach. Teď už na ničem nezáleží – jen aby se Adélka uzdravila, to bylo nejdůležitější!
Nastal smutný předvánoční čas. Horečka pomalu ustávala, ale Adélce bylo hůř a hůř. Po celou dobu ani nepromluvila. Až dnes.
„Maminko, můžeš mi posunout postel k oknu?“ poprosila.
„Ano, samozřejmě. Je ti lépe?“ zaradovala se maminka.
„Trochu ano. Chci se dívat na sníh a až přijde Ježíšek, chci ho vidět!“
„Už se jen jednou vyspíš a Ježíšek je tu!“
„A přinese mi dárek?“
„Určitě!“
„Maminko a neumřu?“
„Ale co to povídáš, Adélko! Na takové věci nesmíš myslet!“
„Pan doktor říkal, že když nesežene ten nový lék…“
„Adélko, určitě ho sežene! Stane se zázrak a ty budeš zase krásná a zdravá holčička jako dřív.“
Adélka už nemluvila, jen z okna pozorovala, jak si děti venku hrají. A bylo jí smutno. Maminka ji přikryla a odešla do vedlejšího pokoje, kde začala znenadání vzlykat. Moc dobře věděla, co se stane, jestli nový lék neseženou.

***

Paní se odmlčela a já si všimla, jak se jí oči zalily. Naše vnoučata poslouchala vyprávění s otevřenýmou pusou ani nedutala.
„Prošim tě, Kovážová, neumžela ta Adélka?“ nevydržel to Ivánek a naléhal na hosta,aby pokračoval. Paní se na Ivánka mile usmála a pokračovala.

***

Celá vesnice se o Adélce dozvěděla a všichni se snažili nějakým způsobem pomoct. Mezi tím pan doktor sháněl penicilín, ale bylo to marné. Nedařilo se! Rodiče už přestali doufat, modlili se za Adélku a prosili pána Boha, aby udělal zázrak a Adélku jim zachránil.
Maminka už ztratila naději a se smutkem v duši chystala štědrovečerní večeři. Každou chvíli odbíhala z kuchyně k Adélce a dávala jí napít čaje z bylinek, který sousedi přinášeli. Pokaždé se při tom podívala z okna.
Venku se už setmělo a bílý sníh jen prosvěcoval kraj. Na okenním parapetu ležel sníh a Adélka sledovala, jak sněhové vločky padají jedna za druhou. Venku mrzlo, ale ve světnici bylo teplíčko, v kamnech praskal oheň a vůně z jídla se nesla po celém pokoji.
„Maminko, už bude večeře?“ zeptala se Adélka.
„Za chviličku, neboj. A potom si rozdělíme dárečky, ano?“
„Už se nemůžu dočkat!“ těšila se Adélka.
„Jen se podívej, jak krásný stromeček máme! A ta největší krabice, ta je tvoje!“
Adélka se usmála, radovala se z velkého dárku a nemohla se dočkat – už, už aby ho rozbalila!
„Už jen přichystám stůl a můžeme večeřet. Vydržíš ještě chvilku?“
„Ano, vydržím,“ řekla Adélka a znovu otočila tvář k oknu.
Vločky přestaly padat a venku se začala honit vichřice. Zvedl se hrozný vítr, až byla slyšet v komíně meluzína. Adélka se lekla a volala na maminku: „Maminko, pojď se honem podívat, něco se venku děje!“
„To nic, holčičko moje, to jen počasí vyvádí. Je to jen vichřice, neboj se!“ utěšovala ji maminka. Přesto se jí ale zmocnil strach. Venku se žení všichni čerti. Takový Štědrý večer ještě nezažila! Ven do toho počasí by nepustila ani psa!
Její myšlenky vyrušily rány na dveře. S maminkou to trhlo, hrozně se vylekala. Tatínek se za dveřmi ptal, kdo za nimi stojí, nikdo ale neodpovídal. Otevřel pomalu dveře a v tom se svalil na podlahu nějaký člověk. Zůstal ležet, ani se nehnul!
„Bože můj, musíme ho zvednout! Pomoz mi, je celý prokřehlý!“
Ten člověk byl celý zasněžený, rodiče ho svlékli a rychle mu dali nohy do lavoru s teplou vodou a třeli mu ruce.
Muž se po chvíli probral: „Venku je psí počasí! Přinesl jsem vám lék, pan doktor mě poslal.“
Maminka pohlédla na tatínka a radostí se rozplakala.
„Musíte ho podávat po šesti hodinách. Je to dobrý lék!“
„Ano jistě, drahý člověče! Vy jste nám přinesl do domu štěstí! Jak jen vám můžeme poděkovat?“
„Nemusíte děkovat! Jen ať se holčička uzdraví!“
„Prosili jsme Boha a on nás vyslyšel! Přeci vás nepustíme do toho počasí! Musíte s námi povečeřet a ráno se vydáte na cestu.“
„Rád zůstanu, koukám že máte také jeden talíř navíc…“
„Je to starý zvyk. Pojďte se posadit ke stolu, jídlo je hotové.“ zvala maminka hosta a usadila ke stolu také Adélku.
„Adélko, teď ti dám prášek a po večeři si už konečně rozdáme dárky.“
„Ale pro pána dárek nemáme!“
„To nic,“ pousmál se muž, „dárek mám schovaný doma. Také mám takovou holčičku, jako jsi ty.“
„Dá Bůh, že i my vám snad budeme nápomocni. To co jste pro nás udělal… přinesl ty léky, to je nejdražší dárek k Vánocům, jaký jsme mohli dostat! Moc děkujeme.“
Prvně od doby, co Adélka onemocněla, se tatínek usmál. Pryč byly smutné myšlenky a obavy o zdraví dcerušky. Naděje se vrátila s tímto pánem, který sám riskoval život, aby pomohl svému.

***

„Paní Kovářová, tak uzdravila se ta Adélka?“ zeptala se Anička se slzami v očích.
„Uzdravila, zlatíčko, proč myslíš, že ten lék byl nejdražším darem na světě?“
„No, to je jašné! Zdlaví je důležité a ne dálešky a hlašky,“ vykřikl Ivánek.
„Ivánku, ale paní se zeptala mě, ne tebe!“
„Nehádejte se. Je to jasné!“ přidal se Románek, „zdraví je nejdůležitější na světě!“
„To máš velkou pravdu, Románku! Zdraví je nejcennější dárek, jaký můžeme dostat. A musíme si ho chránit!“
„To je jašné! Já bež šepice nejdu ani na žahladu, že jo, dědo?“
„Máš pravdu, Ivánku. Už ale musíte do postele! A všichni!“
„I pani Kovážová?“ nedal Ivánek pokoj, „a šo kdybys u náš špala?“
„Ivánku, říká se paní Kovářová, to především. A co já vím, jestli by paní u nás přespala?“ uvedl mě vnuk pěkně do rozpaků.
„Babiško, ale venku je velká žima a pani bude mít žápal plič.“
„Neboj, Ivánku, není zima,“ odpověděla mu se smíchem v hlase paní, „jsem teple oblečená a venku není ani sníh.“
„Nastydneš jako ta Adélka!“
„Tak děti a dost! Už je čas jít spát. Paní Kovářová si chce jistě taky odpočinout!“
„Ještě chviličku… Prosím babi!“ žadonila Anička.
„Tak dobrá! Ale opravdu jen chviličku! Já zatím ustelu v pokoji a vy buďte slušní!“
„Budeš tu špát?“ zašeptal Ivánek směrem k našemu hostovi.
„Ne, zlatíčko. Musím domů. Pojede mi vlak…“
„To je škoda! Byla ši hodná, budeš ještě vyplávět pšíběhy?“
„Budu Ivánku. Umíte hezky poslouchat. Slibuju, že budu vyprávět dalším dětem.“
„Tak děti, máte ustláno, alou do postele! Paní Kovářová, místa je tu dost. Pokud byste chtěla, můžete s námi….“
„Ne, ne, děkuji! Jste moc hodn. Musím už jít. Děkuji za večeři.“
„Za málo. Jestli už opravdu chcete jít, manžel vás odveze na nádraží.“
„Ne, děkuji. Já se ráda projdu.“

Ta milá osůbka se s dětmi rozloučila, pomohla jsem jí do kabátu a vyprovodila ji ke dveřím.
„Děkuji za návštěvu, paní Kovářová. Dala jste k vnoučatům k Vánocům skvělý dárek. Hltali každé vaše slovo.“
„To nic! Není za co děkovat! Vaše vnoučata jsou moc vnímavá a rozumná.“
„Opravdu nechcete odvézt?“ bylo mi té staré dámy líto.
„Ne, opravdu. Já se vážně ráda projdu. Sbohem! Mějte se moc hezky a dbejte na zdraví!“ podala mi ruku a dívala se mi přímo do očí. Měla jsem zvláštní pocit.
„Sbohem, paní Kovářová“.

Odcházela pomalým krokem. Dívala jsem se za ní a přemýšlela jsem, proč vlastně navštívila zrovna náš dům.