Emil Cina: I takový může být Štědrý den - The ajsi šaj avel e Viľija
I takový může být Štědrý den
Je tomu už pár let, co se mi o Vánocích stala tato příhoda. Rád si na ni vzpomenu. A teď ji budu vyprávět i Vám.
Na Štědrý den jsme s manželkou vstali brzy ráno. Žena hned spustila, co
všechno musí připravit, a já nechápu, co po mně vlastně chce. Jen
slyším samé‚ ty jdi tam a já jdu sem. Vánoční stromek už stojí
uprostřed místnosti a čeká, až ho ustrojíme. Nevíme, kde nám hlava
stojí, když vtom slyšíme zvonek u dveří. Jdu se podívat, docela
zvědavý, kdo to k nám může tak brzy ráno jít. A koho nevidím?
Kamarád
Zdeněk, kterého znám už několik let, mi hned u dveří vysvětluje: „Ahoj
Emile. Nic mi nejede z Prahy do Manětína, doma mě už čekají.“ Trochu
jsem zapochyboval, nějak se mi tomu nechtělo věřit, vždyť autobusy a
vlaky jezdí i dnes, ale přesto mu nemůžu odříct, protože mně taky
nejednou pomohl. Proto povídám: „Tak jedeme.“ Jak to žena uslyšela,
hned jsem z jejího pohledu poznal, že se jí to nelíbí. Kamarád ještě
dodal: „Benzín ti zaplatím, potřebuju tam být co nejdříve.“
Sedli jsme do auta, cestou ještě vzali benzín a vydali se na cestu.
Slunce svítilo, ani nebyla zima a hlavně silnice byly bez aut, protože
každý slušný člověk je v takovouto dobu doma. Ale jelo se nám krásně.
Nakonec jsme dorazili k němu domů, jeho matka byla šťastná. Když ho
uviděla, hned nás pobídla: „Pojďte si sednout ke stolu,“ a už nám
nosila jedno jídlo za druhým. Když jsme dojedli, bavili jsme se o všem
možném. Najednou jsem se podíval z okna ven a uviděl, jak padá hustý
sníh. Trochu jsem se lekl a pomyslel jsem si, jak se dostanu zpátky do
Prahy? Nakonec ze mě vypadlo: „Já už musím jet.“
Jen co jsem
ujel pár kilometrů, přehřála se moje škodovka na sto stupňů. Rychle
jsem zastavil, otevřel kapotu a dívám se, jak z chladiče stoupá pára.
Prohlížím motor a najednou si všimnu, že mám prasklou pryžovku.
Prohledal jsem celé auto, ale náhradní gumičku jsem nenašel. Měl jsem
na sebe vztek, protože mi došlo, že ji mám doma.
Jen jsem se
díval, jak padá sníh a pomalu se začíná stmívat. Nemohl jsem nic dělat,
a tak jsem se vydal pěšky na nedalekou benzinku, kde snad hadičku budu
moct koupit.
Jdu a jdu a najednou vidím, i když ne moc dobře,
protože hustě sněžilo, že nedaleko mě stojí auto. Došel jsem k němu a
spatřím Roma se dvěma dcerkami. Děvčátka se, když mě uviděla, lekla,
protože všechno kolem bylo bílé, jen já tmavý. Pozdravil jsem toho muže
a hned jsem mu vysvětlil, co se mi stalo s autem. Nabídl se: „Já se
podívám, možná že tu hadičku mám.“ I on měl stopětku jako já, jen
trochu omlácenou. Zeptal jsem se: „Kolik jsem dlužen?“ Odpověděl mi:
„Došel nám benzín, jsme pozvaní k tetě na večeři, a nemáme peníze.“
Podíval jsem se na jeho dcery a najednou mi jich bylo líto, protože mi
došlo, že nemají matku. Říkám jen: „Počkejte.“
Utíkal jsem ke
svému autu, rychle jsem vyměnil gumičku, vodu jsem sehnal, už ani nevím
kde, a za chvíli jsem byl zase zpátky u nich. Přivázal jsem lano k
jejich autu a odtáhl je k pumpě. Tam jsem jim koupil benzín (nebudu
říkat za kolik, protože žena by se hádala).
Kamarádova máma mi
dala plnou tašku cukroví a nějaké čokolády, tak jsem to všechno vzal a
dal děvčátkům. Z auta jsem se potěšeně díval, jak mají pusinky umazané
od čokolády. Vystoupil jsem a jedna z dívenek jde rovnou ke mně a něco
drží v dlani. Otevřela ji, podává mi oříšek a špitne: „Nate.“ Poděkoval
jsem jí za něj a vidím, jak oběma jiskří očička a smějí se na mě. Ještě
jsem se chtěl rozloučit s jejich tátou, ale ten se ode mě odvrátil.
Přišel jsem blíž a vidím, že mu po tváři stékají slzy. Popřál jsem mu:
„Hezké Vánoce,“ a odjel jsem pryč.
Dorazil jsem domů, žena byla
uražená, já jsem nic neříkal. Jen jsem se díval na vánoční stromek, jak
září, a ten večer mi bylo milo u srdce.
Nepřehlédněte:
The ajsi šaj avel e Viľija
Pre Viľija sig tosara ušťiľam opre. E romňi imar dudrinel, so kampel
savoro te kerel, the me na džanav, so pal mande čačes kamel. Ča šunav,
tu dža odoj the me adaj. O jezulankos terďol maškar kher the užarel,
kana les uraha andro šukariben. Sar sam zakerde andre odi richtimen
buťi, so ča šunas. Vareko brinkinel pro vudar. Me takoj džav te
phundravel, kʼoda aviľa avka tosara. The kas na dikhav?
Jekh kamaratos,
o Zdenkus, so les imar džanav but berš, mange phenel paš o vudar: „Ahoj
Emile. Nic mi nejede z Prahy do Manětína, doma mě už čekají.“ Andre
goďi leske na paťav the peske phenav, hoj the adaďives džan o autobusa
the o mašini. No, thʼavka našťi leske odphenav, bo jov mange tiž
kecivar pomožinďa. Ta ča leske phenďom: „Tak jedeme.“ E romňi sar
šunďa, ta ča poraďa o jakha, bo lake pes na pačinelas.
O raklo mange phenel: „Benzín ti zaplatím, potřebuju tam být co nejdříve.“
Imar
ile o benzinos the mukhle pro drom. O khamoro sitinelas, šil na esas, o
droma bijo motora, bo sako paťivalo manuš hino khere. Igen mištes pes
amenge džalas. Aviľam ke lende andro kher, leskeri daj raďisaľiľa. The
takoj amange phenel: „Pojďte si sednout ke stolu,“ the chudňa te anel
jekh pal aver chaben. Vakeras ta vakeras, jekhvareste dikhľom pre
oblaka the dikhav, sar perel baro jiv. Čino man daranďiľom the peske
duminďom, sar me dodžava pale Prahate? Phenďom takoj lenge: „Já už
musím jet.“
So ča geľom lendar paru kilometri, ta miri
škodovka hiňi pro šel stupňi keraďi. Zaačhiľom o motoris, phundraďom e
kapota the dikhav, sar e para džal andal o chlaďičis. Sa predikhav the
zbačinďom, hoj e gumiko rurkica hiňi pukimen. So te kerel? Rodkeravas
andro motoris, či man nane aver, aľe na arakhľom. Chavas choľi pre
peste, bo džanavas, hoj khere man hin.
Me ča dikhavas, sar perel
o jiv the polokes perel imar cma. Našťi ňič kerďom, ta džavas pešones
pal o drom, bo peske pametinavas, hoj na dur hin e benzinka the odoj
odi rurka može cinava.
Džav ta džav the jekhvareste dikhav,
choc namištes, bo perelas baro jiv, hoj dural terďol varesavo motoris.
Aviľom paš oda motoris the dikhľom varesave Romes leskere duje
čhajorenca. O čhajora, sar man dikhle, ta mandar daranďile, bo všadzik
parno the ča me somas kalo. Le romeske phenďom sar dživen the takoj
leske phenďom pal miro motoris, so pes mange ačhiľa. O Rom mange
phenďa: „Me dikhava, može odi gumica man hin.“ Les tiž esas ajsi
škodovka sar man, ča čino phagerďi.
Me lestar phučľom: „Keci vaš oda
kames?“ Jov mange odphenďa: „Sam bijo benzinos the džas ke peskeri bibi
pre Viľija. Nane amen love.“ Dikhľom pro čhajora the aviľa mange
varesar phares, bo prindžarďom, hoj len nane e daj. Phenav: „Užaren.“
Denašavas paš miro motoris, takoj sa prikerďom, stradňom varekhatar o
paňi andro chlaďičis, aňi na džanľom kaj, the imar džavas. Dogeľom le
motoriha paš lende, iľom o šelo the len cirdavas pal peste kije
benzinka. Poťinďom lenge o benzinos, no na kamav te phenel keci molas,
bo bi e romňi mange rakinelas.
E gadži, so somas ke lende, mange
diňa pherďi taška pekiben the varesave čokoladi, ta sa diňom ole
čhajorenge. Andal o motoris pre lende ča dikhavas, sar lengere vuštora
hine samo čokolada. Geľom mek avri andal o motoris the dikhav, sar jekh
čhajori avel ke mande the vareso anel andro vastoro. Phundraďa e
burňik, andre leste esas o pendech the mange phenďa: „Nate.“ Me lake
vaš oda paľikerďom. O jakhora lenge labon the pre mande asan. Kamľom te
del o vast le romeske, aľe dikhavas pre leste sar pes mandar
odcirdelas. Aviľom mek pašeder kija leste the dikhav, sar leske pal o
čhama čuľon o apsa. Mek leske phenďom: „Bachtaľi Karačoňa,“ the imar
tradňom kije Praha.
Aviľom khere, e romňi mukhlo nakh tele, me
na vakeravas ňič. Ča dikhavas, sar o jezulankos čercheňenca labon the
varesar mange esas oda ďives mištes paš o jilo.
