Ilona Ferková, povídka: Vánoční stromek

Vánoční stromek

Ten den byl tak nějak divný. Venku bylo teplo, osm stupňů, nic neprozrazovalo
fakt, že je čas Vánoc. Gádžové na náměstí zrovna kopali díru na vánoční
stromeček.

„No, to je hezký. Teprve teď, dva týdny před Vánocemi, sem budete dávat
stromek?! Všude jinde už dávno vánoční stromy stojí! Fuj!“ odplivl si Kaštánek
na zem.

„No jo, ty chytráku! Takový mám nejradši. Seber se a táhni, odkud jsi přišel!“
okřikl ho rozčileně gádžo.

„Kaštane, Kaštane, pojďte sem!“ volala z okna herny vedoucí a rukou ho zvala
dál.

Otočil se a viděl, jak se na něj všichni Romové za oknem smějí a taky ho zvou.

„A co se tak rozčiluješ, Kaštánku!“

„Jak bych se nerozčiloval, Berty, když teprve teď kopají jámu pro vánoční
stromeček. Až dva týdny před Vánocemi! Všimni si, jak je teplo, něco není v
pořádku, dokonce na úřadě ani nepouštějí koledy. Jó, kdysi, to bývala taková
nádhera. Všechno bylo tak slavnostní, výlohy v obchodech překrásně vyzdobené,
třpytivé řetězy, koule a velké krásné kolekce. V masně visely obrovské uzené
šunky a nebyl tady v Rokycanech Rom, co by si jednu na Vánoce nekoupil. A jak
pak byl pyšný, když se dávala na vánoční stůl. Všude zněly písně. Do posledního
člověka všichni museli vědět, že přichází vánoční čas. A podívejte teď, kde nic
tu nic. Jak by tě to mohlo nechat v klidu?!“

„Ale strýčku, copak nevíte, že letos 22. 12. přijde konec světa! Proto se už
nikdo s ničím nenamáhá, všichni jen popíjejí.

„Prosim tě, nevykládej tyhle blbosti, Limču, o tom by přece Kaštánek věděl jako
první, ne!“ podával mu se smíchem pivo Berty.

„Počkejte, chlapi, nesmějte se. To, co řikám, není žádná legrace! Jsem sice
mladý, ale poslouchám, o čem se baví gádžové v práci. Bojí se všichni. No
řekněte, Kaštánku, co vy na to, taky jste pořád mezi gádži, tak co oni říkají!“

„Ale to jsou gádžové, samí bezdomovci a ochlastové,“ vložila se do toho Marja
zvaná Šufľa.

„Ty buď zticha, Šufľo, jsou to gádžové, nebo ne? Buď bez obav, i takoví ví víc
než ty! No, řekněte, Kaštánku!“

„No, to bych vám mohl povídat, ale mám nějak sucho v krku,“ odpověděl Kaštánek.

„Ale to je jasné. Tady máš pivo a decku rumu,“ podal mu Ľimča sklenku do ruky.

„Přesně to jsem potřeboval, abych ze sebe ten vztek setřásl,“ a vypil skoro
celou sklenici na ex, osušil si rty a vážným hlasem a s kamennou tváří začal.
„Tak poslouchejte, co se říká! Musíte si co nejdřív koupit svíčky. Ne jednu nebo
dvě, ale aspoň sto nebo dvě stě! Kupujte, dokud je v obchodě mají, a k tomu
ještě 50 litrů petroleje. A nezapomeňte na lampy − petrolejky! Co jsem slyšel,
tak tři dny bude naprostá tma. A Bože chraň, abyste někdo vyšli ven z domu. To
by byl váš konec, nikdy už nenajdete cestu zpět. Tři dny budete zavřený v domě,
nic nebudete vědět o okolí, může se stát, že se z toho někdo i zblázní. A
největší nebezpečí hrozí malým dětem. Víte, co jim se může stát? Ani o tom
nechci mluvit, nebudou vědět, jestli je noc nebo den!“

V herně zavládlo hrobové ticho, že by bylo slyšet špendlík na zem upadnout.
Všichni Romové vstali ze židlí a dívali se na Kaštánka. Jen Šufľa propukla v
takový pláč, že ji hospodská objala, hladila a utěšovala, aby s tím nářkem
přestala.

„No, Kaštane, co jste jim to napovídal? Takové nesmysly! Kde jste to vzal? Já
myslela, že tu bude prča a vy jste nás už málem pohřbil!“ křikla rozčileně na
Kaštánka.

On však zvedl ruce nad hlavu: „Chtěli jste vědět, co bude 22. 12. A já vám řekl,
co gádžové povídají, a je jen na vás, co uděláte!“

„A vy, co budete dělat?“ namítl jako první Ľimalo. „Vždyť jste venku! Vy se té
tmy nebojíte, až přijde?“

„Já, chlapče, abych ti řekl pravdu, já těm smradlavým gádžům, co jsou se mnou
venku, nevěřím ani slovíčko! Oni už jsou úplně zpitomělí.“

„Ale proč jste nám to všechno tedy povídal? Víte, jak jste nás vyděsil?
Podívejte na Šufľu, skoro z toho dostala záchvat.“

„No, chtěli jste vědět, co říkají gádžové, tak jsem vám jen povídal ty jejich
báchorky. Kdybyste říkali, jak to vidím já, tak bych vám řekl své.“

Teprve teď se Romům z očí vytratil strach.

„No, jsi ty ale lump, Kaštánku, takhle mě vyděsit!“

„Lído, dej sem flašku vodky, ať zapijeme ten strach.“

„Tak se mi líbíš, Bertíku! Jaký konec světa! Blíží se Vánoce a to se mají lidi
radovat, né, Maruš, a utři si ty slzy!“

„No jo, to je hezký, ale jak to teda bude?“ obrátila se s ještě uplakaným hlasem
Šufľa na Kaštánka.

„No, jak? No tak tři dny budeme jen pít a ani nebudeme vědět, jestli se něco
stane.“

„Ach jo, já už tyhle kecy nemůžu ani slyšet, jdu radši domů!“ zvedla se ze židle
a zamířila ke dveřím.

„Jednu svíčku si ale kup a nezapomeň ji zapálit na Vánoce za naše zemřelé,“
volal za ní Kaštánek.

„No, lidi, vezměte skleničky, připijme si! A ty, Lído, pojď a dej si s náma
štamprdli! Kdo ví jestli se po dvaadvacátým ještě uvidíme,“ povídal Berty,
zatímco každému do sklenky nalil pálenku. Hospodská přišla k němu, zvedla
štamprle a zase ho postavila na stůl.

„Víš co, Bertíku, díky, ale já se s tebou napiju až třiadvacátýho.“

„Pane Bože, jen abysme se toho dožili,“ pronesl Ľimalo. Došel k oknu, aby
zjistil, zda ti gádžové venku už dokončili díru na vánoční stromek. „Ach, můj
dobrý Božíčku, stůj při nás,“ pokřižoval se.

O Uzulankos

Kada ďives sas ajso varesavo čudno. Avri ochto centliki tates u ňisoha na
sikhavlas, kaj hin karačoňakro idejos. O gadže maškar o foros mekča chanenas
avri chev pro karačoňakro uzulankos.

„No, to je hezký. Teprve teď dva týdny před Vánocemi sem budete dávat stromek?!
Všude jinde už dávno vanoční stromy stojí! Fuj!“ čhungarďa o Kaštankus pre phuv.

„No jo, ty chytráku! Takový mám nejradši. Seber se a táhni, odkud jsi přišel!“
choľaha zvičinďa o gadžo pre leste.

„Kaštane, Kaštane, pojďte sem!“ vičinelas andal herna predal e oblaka e veduca u
le vasteha les vičinlas andre.

Visaľiľa u dikhel, kaj sa o Roma pal o oblaki pre leste asan u vičinen les.

„Ta so ajsi choľi chas, Kaštanku!“

„No te na chavas choľi, Berty, te ča akana chanen avri e chev pro uzulankos. Ča
duj kurke angle Karačoňa! Dikh, avri tates, vareso hin nalačhes, na mukhen aňi o
giľa pal o viboris. Sem varekana oda sas baro šukariben. Savoro sas ajso
karačoňakro, andro skepi ole vilohi save sas šukar, bľišťaca lanci, o guľi thʼo
bare šukar kolekci. Andro bitungos o bare udzimen pindre figinenas u na sas adej
Rom Rokicaňate, so bi na cinďa pre Karačoňa u o baro baripen na kernas le maseha
sar thovenas pro skamind. Všadzik šunenas o giľa. Sa o manuš imar džanelas, kaj
avel e Karačoňa. U dikhen, akana ňikhaj ňič. Ta na ela tut choľi?!“

„Jaj, bači, ta tumen na džanen, kaj ela 22. 12. kada berš agor le svetoske!
Vašoda imar ňiko ňič na kerel, ča pijen.“

„Aľe ma vaker ajse diliňipena, Ľimču, oda imar o Kaštankus džanelas bi peršo,
na!“ le asabnaha o Bertis podelas leske e lovina.

„Užaren, Romale, ma asan, kada, so me vakerav, nane pheras! Som ľimalo, aľe
šunav, so o gadže andre buťi vakeren. Savore daran. No phenen, Kaštanku, tumen
tiž san mindig le gadženca, so jon vakeren!“

„Ole gadže, sa bijo khera the sa pijaka,“ thoďa pes e Marja, savi e Šufľa
vičinenas.

„Tu av cicho, Šufľo, hine gadže, na? Ma dara, the kajse manuša džanen buter sar
tu! No, phenen Kaštanku!“

„No, vakerás bi, aľe šukes mange andro kirlo,“ phenďa o Kaštankus.

„Sem me džanav. Kadej e lovina the decka rumocis,“ podiňa o Ľimčus leske andro
vast o poharis.

„Kada mange imar kampelas, kaj e choľi te zakerav,“ u mukhľa tele le girkaňiha
maj calo poharis, khosľa o vušta u žalostno hangoha the barune mujeha zmukhľa.
„Ta šunen, so pes vakerel! Kampela tumenge so neksigeder te cinel momeľa. Na
jekh abo duj, aľe choča šel abo the duj šel, ňiž mek hin andro sklepi, the mek
gajsos tiž avka penda cakli. U ma bisteren pro lampaša! So šunďom, ta trin ďives
ela bari cma. Arakhel o Del, kaj te džan vareko avri andal o kher. Takoj sas bi
tumenge agor, imar tumen ňigda na arakhena o drom pale. Trin ďives avena phandle
andro kher, na džanena le svetostar, šaj pes ačhel, kaj vareko diliňaľola avri.
Nekgoreder ela le cikne čhavenge. Džanen, so pes lenge šaj ačhen? Aňi na kamav
te phenel, na džanena či ďives abo rat!“

Ajso cicho ačhiľa andre herna, kaj šunďahas te perel švabľikos pre phuv. Savore
Roma ušťile pal o stolki u dikhenas pro Kaštankus. Ča e Šufla zmukhľa kajso
roviben, hoj e veduca la obchudľa u mojkinlas la, kaj te preačhel te rovel.

„No, Kaštane, co jste jim to napovídal? Takové nesmysly! Kde jste to vzal? Já
myslela, že tu bude prča a vy jste nás už málem pohřbil!“ choľaha pro Kaštankus
zvičinďa.

Jov ča hazdľa upre o vasta ,,Kamenas te džanel, so ela 22. 12. u me tumenge
phenďom, so o gadže vakeren u pre tumende imar, so kerena!“

„U tumen, so kerena?“ prekerďa pes peršo o Ľimalo. „Sem san avri¬! Tumen na
daran kala cmotatar, sar avla?“

„Me, mro čho, hoj tuke te phenav čačipen, me kale khandine gadženge, so manca
hine avri, na paťav aňi jekh lavoro, so vakeren! Jon imar hine demade.“

„Aľe soske amenge vakerenas kada savoro? Džanen, sar amen daranďiľan avri?
Dikhen pre Šufľa, maj la uľahas zachvatos.“

„Kamenas te džanel, so vakeren o gadže, ta me tumenge ča vakerďom lengri
paramisi. Te phenďanas, sar dikhav me, ta tumenge phenďomas miri paramisi.“

Mekča akana le Romenge andal o jakha našľiľa e dar.

„Aľe bitangos sal, Kaštanku, kavkes man te daravel!“

„Lído, dej sem flašku vodky, ať zapijeme ten strach.“

„Tak se mi líbíš, Bertíku! Jaký konec světa! Blíží se Vánoce a to se mají lidi
radovat, né, Maruš, a utři si ty slzy!“

„No jo, to je hezký, ale jak to teda bude?“ mek le rovľarde hangoha e Šufľa
zadikhľa pro Kaštankus.

„No, sar? Ta trin ďives ča pijaha u aňi na džanaha, či pes vareso ačhela.“

„Jaj, me imar našťi šunav kajse lava, džav mange khere!“ ušťiľa pal o stolkos u
geľa kijo vudar.

„Aľe jekh momeľi tuke cin u ma bister la pre Karačoňa te labarel vaš o amare
mule,“ zvičinďa pal late o Kaštankus.

„No, Romale, hazden o pohara, popijas! A ty, Lído, pojď a dej si s náma
štamprdli! Kdo ví jestli se po dvaadvacátým ještě uvidíme,“ iľa o Bertis o
caklos u rozčhivľa sakoneske e paľenka andro poharis. E veduca geľa ke leste,
hazdľa o poharis u pale thoďa pro skamind.

„Víš co, Bertíku, díky, ale já se s tebou napiju až třiadvacátýho.“

„Jaj, Devla, ča či pes doživaha,“ zvičinďa o Ľimalo. Geľa paš e oblaka u
dikhelas, či imar avri ole gadže chande odi chev pro karačoňakro uzulankos. „No,
mro somnakuno Devloro, ačh amenca,“ u čhiďa pre peste kerestos.