Vyprávění Margity Hlaváčové pro Paměť Romů: Z hliněného domu na Slovensku až do Varnsdorfu

Následující článek otevírá seriál zaměřující
se na romské pamětníky, jež se rozhodli podělit se o své životní příběhy.
Jako první představíme tři ženy
pocházející z rodin slovenských Romů, které se po druhé světové válce přestěhovaly
do Čech. Jejich vyprávění pomáhá vyobrazit podmínky, ve kterých Romové žili na
Slovensku a které jsou pro mnohé z nás zcela nepředstavitelné, a zároveň
dokresluje mozaiku moderní historie o život Romů před rokem 1989. První ženou je
paní Margita Hlaváčová, která se narodila na Slovensku a stěhování do Čech tak
zažila jako dítě na vlastní kůži.

Margita Hlaváčová, rozená Hučková, se narodila 21. července 1954 ve vesnici
Hostovice v okrese Humenné na východním Slovensku. Když jí bylo jedenáct let,
celá rodina se odstěhovala do Čech do obce Doubice a poté do Rybniště. Dnes je
Margita Hlaváčová v invalidním důchodu a vychovává dvanáctiletou vnučku, se
kterou žije ve Varnsdorfu. Během svého života byla dvakrát vdaná a vychovala tři
syny a jednu dceru.

Rané dětství strávila Margita Hlaváčová v nemocnici. Ve věku tří let jí
diagnostikovali tuberkulózu, a následující tři roky tak strávila v péči lékařů.
Když si ji otec přišel vyzvednout, chtěl si původně odvézt domů jiné děvče,
neboť svou dceru nepoznal, ale naštěstí byl zdravotními sestrami včas upozorněn.
Vzhledem k tomu, že doma neměli co jíst a Margita nebyla ještě zcela zdravá,
pořídili rodiče kozu, aby měla alespoň její mléko. Nicméně jídla měli stále
málo, a tak jedla například i šneky a cokoliv, co našla.

VIDEO

Krutý osud za války

Když bylo Margitě šest let, často se o ni starala babička. Ta jí povídala i o
druhé světové válce a o tom, jak byla v pracovním táboře. Na vyprávění babičky
vzpomíná: „Ona mi mluvila o koncentráku, jak tam přežila. Že tam hladověla, že
měla s sebou malý miminko. A jak tam vyhazovali ty šlupky, tak oni je brali,
oslintali je a dávali na kamna, aby mohli jíst, aby mohli přežít. Babička měla
malýho kluka, kterýmu byly asi tři roky a ještě ho kojila. A jak byla hladová,
tahala strašně krev z prsu. No a byly tam malinký okýnka a na nich visely
rampouchy. A ona prej, protože to děcko mělo hlad a ona mu neměla co dát, tak mu
dávala ty rampouchy do pusinky. A jak to dítě promrzlo, tak jí zemřelo v
náručí.“

Na pracovní tábor vzpomínal i Margitin otec. Vyprávěl jí o bití, špíně, vších
a jak lidé umírali hladem a na nemoci, především na tyfus. Margitina matka v
pracovním táboře nebyla, přesto ani ona neměla v době druhé světové války
jednoduchý život. Aby se její rodina vyhnula deportaci, musela se neustále
schovávat a utíkat.

Práce místo školy

V Hostovicích navštěvovala Margita i její o dva roky starší bratr školu. Ale
moc často tam nechodili, neboť, jak vzpomíná Margita, je tam učitelé trestali
bitím pravítkem přes prsty a taháním za vlasy a za uši. A tak raději pomáhali s
obstaráváním obživy. Jedním ze způsobů, jak jejich otec vydělával, byla muzika.
Hrál na svatbách a na zábavách. Tam s ním ale Margita nechodila, protože byla
ještě malá, ale vzpomíná, jak to doma vypadalo před tím, než odešel: „Vždycky
když šel hrát třeba na svatbu nebo na zábavu, máma ho oblíkala, žehlila mu
kalhoty, aby měl puky. A když přišel domů, tak jak měli tu basu, burgova jí
říkali, v tý měli peníze. Na zem dali prostěradlo, mě dali na něj a sypali na mě
peníze a já jsem to sbírala.“

Ovšem její rodiče i ona a bratr nejčastěji pracovali tak říkajíc „po lidech“,
tedy jako výpomoc místním lidem s čímkoliv, co bylo zrovna potřeba. Margita byla
malá, bylo jí zhruba devět let, takže dělala spíše lehčí práce. Především
pomáhala s úklidem, sbírala jablka a brambory. Za to dostávala od lidí drobné
peníze a jídlo, a tak domů nosila vánočky, buchty, mléko nebo máslo.

Bratr s otcem dělali samozřejmě těžší práci, za kterou dostávali třeba i
slámu, kterou pak použili na stavbu domu. Na to, jak postupovali, Margita
vzpomíná: „Vykopali hlínu, tu smíchali s vodou, pak tu slámu, co kosili lidi,
dali do tý hlíny, tu hlínu namíchali s blátem a udělali takovou formu ze dřeva a
dělali, jako se cigánsky říkalo, valky. A z toho stavěli barák. Potom jsme se z
toho nějak dostali, táta chodil do práce a měli jsme koně a slepice, tak táta
stavěl zase jinej barák. Už né z hlíny, ale už z cihly, tý vařený cihly. Tomu
jsme říkali brikety.“ Ovšem ačkoliv dům už měli lepší, místo podlahy jim
sloužila hlína, kterou si uhlazovali vodou, spali v postelích vycpaných slámou a
elektřinu taky neměli.

Stěhování do Čech

Když bylo Margitě kolem deseti let, přestěhovali se do Čech. Společně s nimi
šli i oba bratři Margitina otce a její babička. Matka Margitě říkala, že museli
odejít, protože nejmladší z otcových bratrů se popral v hospodě na zábavě, když
mu za jeho ženou chodil cizí chlap. Margitin strýc ho prý pobodal, a tak museli
utéct ještě v noci, jinak že by je ten chlap přišel zabít.

V Čechách se nejprve usadili ve vesnici Doubice. Než si otec našel práci,
spávali různě venku. Pak začal pracovat v lese, kde měl k dispozici dva koně, se
kterými tahal klády. V Doubici Margita také navštěvovala místní malotřídní
školu, kde byly, dle jejích vzpomínek, podmínky mnohem lepší než v Hostovicích
na Slovensku. Nicméně i zde měly romské děti problém s pravidelnou školní
docházkou a velmi často byly neklasifikovány. Škola byla nakonec roku 1967 úplně
zrušena, ovšem Margita s rodinou se přibližně v tu dobu přestěhovala do nedaleké
obce Rybniště. Zde žilo od konce 60. let několik romských rodin povětšinou ve
třech rodinných domech a děti zde navštěvovaly malotřídní školu, kde pro ně byla
roku 1969 zřízena zvláštní třída. Když bylo Margitě patnáct let, začala už
pracovat v místní sušárně, kde pomáhala se sušením pytlů, a dokonce zde prý
visela její fotka jakožto nejlepší pracovnice.

Krušné roky

V Rybništi se Margita poprvé vdala a porodila své čtyři děti. Ovšem na
následující tři roky vzpomíná jako na nejtěžší období svého života: „Můj manžel
dělal problémy, a tak ho zavřeli a já zůstala sama se čtyrma dětma. To jsem
opravdu musela krást v zahradě. Někomu okurku, někomu brambory, abych dětem měla
dát co jíst. Manžela zavřeli na tři roky a já zůstala úplně sama se čtyrma dětma.
To byl špatný život, to jsem se trápila hodně. Sama jsem prala, to ani pračka
nebyla. Všechno sama jsem dělala.“

Další část života trávila Margita ve Varnsdorfu. Před sametovou revolucí byla
zaměstnána patnáct let v továrně na manšestr Velveta. Pracovala zde jako
výpomoc. Vzpomíná, že někdy navlékala nitě u stavu, někdy uklízela, zkrátka
dělala vše, co bylo potřeba. Další tři roky pak pracovala v restauraci jako
pomocná síla v kuchyni a rok v továrně Tos. Po sametové revoluci se podruhé
vdala a nastoupila jako uklízečka v domě. Následně však onemocněla nádorovým
onemocněním a musela podstoupit tři operace. Od té doby je v invalidním důchodu.

Ve Varnsdorfu prožila také protiromské demonstrace, které město zachvátily na
podzim roku 2011 a na začátku roku 2012. Na jejich průběh vzpomíná: „Tady
skákali přes plot, nadávali nám: Cikáni do práce! Cikáni do plynu! To jsem
bydlela až nahoře a vždycky, když byla demonstrace, všichni utíkali ke mně do
čtvrtýho patra. Brácha, syn, všichni s dětma. Protože oni nadávali a házeli po
nás kameny a flašky. Já jsem brečela, já jsem se bála o děti, o vnoučata. Co ty
děti vědí, chudáci se klepaly, brečely. Jsem je dala do postele pod peřinu a
podávala jsem jim tam jídlo a říkala: Ležte! Ležte! No a u mě jsme seděli do
večera, než oni odešli pryč. Nadělali bordel a šli pryč.“

Ve Varnsdorfu žije Margita Hlaváčová dodnes a vychovává svou dvanáctiletou
vnučku. V okolních bytech a domech žije také její syn, bratr a další členové
rodiny, nicméně jak sama říká, nevadilo by jí se odstěhovat někam, kde by byly
byty v lepším stavu, i kdyby měla jít jen s vnučkou. Stále je v invalidním
důchodu, ale kdyby jí to zdravotní stav dovolil, šla by ráda do práce, neboť z
příjmu, který v současnosti mají, se dá vyjít jen stěží.