Ve dne ostraha, v noci romská spisovatelka. Eva Danišová si plní sny
„Celý život jsem působila v dělnických profesích u Českých drah a na poště. Později jako terénní sociální pracovnice. Teď pracuju jako ostraha,“ říká Eva Danišová, jedna z nejvýznamnějších současných romských spisovatelek v Česku, která většinu svých textů tvoří ve své mateřštině ‒romštině. Ve své výpovědi vystihuje situaci typickou pro romské autory u nás. Většina z nich působila celý život v dělnických profesích, a jak kdysi uvedla spisovatelka Tera Fabiánová, po příchodu z práce domů na ně čekala „druhá směna“ ‒ psaní. Nemálo z nich začalo tvořit až v pokročilejším věku, když děti opustily rodné hnízdo. Eva Danišová dnes slaví úspěchy. Nejen že je přední českou překladatelkou do romštiny, u příležitosti letošního Mezinárodního dne Romů jí byla v pražském divadle La Fabrika udělena Cena Mileny Hübschmannové za přínos romskému jazyku.
Eva Danišová se narodila roku 1959 a žije v České Třebové, kam se její rodina po válce přestěhovala ze slovenských Markušovec u Spišské Nové Vsi. Na konci 90. let absolvovala mediální kurz na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze, v roce 2004 také dokončila studium Střední sociálně právní školy na Evangelické akademii v Praze. Jejím snem bylo vystudovat vysokou školu. Ten si začala plnit před pár lety na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde se zaměřila na sociální a charitativní činnost. Studium však musela předčasně ze zdravotních důvodů ukončit.
„První romský text jsem napsala úplně spontánně. Jednou jsem šla ráno do práce, bylo to na konci 90. let, a u stánku jsem viděla romský časopis Amaro lav. Neumíš si představit, jak jsem byla překvapená. Nesla jsem si ten výtisk jako poklad. Viděla jsem poprvé tištěný romský text,“ popisuje své první setkání s psanou romštinou Danišová. „Četla jsem ho celý pořád dokola a nemohla se dočkat dalšího čísla a poslala jsem do časopisu takovou naivní, krátkou básničku. Spíš jsem si jen chtěla zkusit taky napsat něco v romštině. Z redakce mi poděkovali a dopis podepsala Lada Viková, která se dlouhodobě podílí na přípravě časopisu romistických studií Romano Džaniben,“ dodává. Přestože dnes patří k těm autorkám, které romskou tvorbu reprezentují jak v Česku, tak zahraničí, psaní je pro ni koníčkem, na který musí vydělávat každodenní prací. „Psaním se neživím. Doteď jsem psala jen povídky z dětství, co bych ale opravdu chtěla psát, jsou povídky se sociální tematikou,“ vysvětluje.
Pomník předkům
Eva Danišová se ve své tvorbě, podobně jako řada jiných romských autorů, donedávna věnovala převážně zachycení rodinných příhod. Vyprávěla tak často komické příběhy ze společného života s babičkou, která ji vychovala, a vystavěla jí tak výmluvný literární pomník. „Babička je můj hnací motor. Čerpám z její lásky, jejího člověčenství a síly, kterou v sobě měla. Neumím to popsat, ale její láska neměla hranice. Měla jsem jistotu, že i kdybych byla úplně nejhorší, tak mě bude milovat,“ vysvětluje důvody, proč je ústřední postavou většiny jejích povídek právě babička. „Nemohla jsem napsat, jak těžký ten život měla, protože to by bylo na román, tak jsem to psala spíš jako humorné vzpomínání. V posledních letech mě hodně trápí sociální témata a ráda bych o tom napsala,“ dodává. A jsou to právě tyto rodinné příhody, se kterými Eva Danišová slaví úspěch jak v Česku, tak v zahraničí.
Většina z nich vyšla časopisecky i knižně, například ve v Německu vydaném mezinárodním sborníku romské prózy Roma-Autoren erzählen, ve e-sbírce povídek Moji milí nebo pohádkové sbírce Otcův duch – obě poslední jmenované vydané nakladatelstvím KHER. Napsala ale také novelu do čtenářsky úspěšné a kritiky oceňované sbírky romské ženské prózy Slunce zapadá už ráno vydanou Knihovnou Václava Havla. V té vykročila ze stínu příběhů o své rodině a napsala ryze autorský příběh. „Bylo to poprvé, kdy jsem psala něco, co jsem si vymyslela,“ říká. „Bylo pro mě zajímavé tvořit ten příběh, ale musím se přiznat, že to vlastně neumím. Nemám ošahaná ta schémata a nástroje pro opravdovou literární tvorbu,“ dodává sebekriticky.
Romanes feder
Romština je jí hodně blízká a dnes je vedle psaní také jednou z nejvýznamnějších překladatelek do romštiny v Česku. Své povídky většinou tvoří v romštině a následně je překládá do češtiny. „Romsky píšu ráda, protože něco, o čem píšu, zní v romštině víc opravdově. Když to pak přepisuju do češtiny, už je tam znát ten respekt a ohled na českého čtenáře. Taky překládám do romštiny pro časopis Romano voďi. To mě hodně baví, protože mám přehled o politickém i kulturním dění,“ říká Danišová. Romskému jazyku se věnuje také na akademické bázi. Spolupracovala například s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy na přípravě Rámcové osnovy na výuku romského jazyka pro základní a střední školy.
Za svou dlouholetou práci, tvorbu a zásluhu na prosazování dnes mizející romštiny byla 8. dubna v pražském divadle La Fabrika v rámci oslav Mezinárodního dne Romů oceněna Cenou Mileny Hübschmannové, zakladatelky české romistiky, za přínos romskému jazyku. „Jsem nesmírně potěšená. Za prvé, že to je cena Mileny Hübschmannové, které si nesmírně vážím. Za druhé, protože jsem byla navržena romisty z Univerzity Karlovy, které obdivuju,“ říká dojatě.
Letos se chystá na vydání další společné sbírky tvorby romských autorek. Vedle svého zaměstnání, kde pracuje jako ostraha, totiž ve volných chvílích pravidelně dojíždí do Prahy na workshopy se spisovatelkou a scénáristkou Irenou Obermannovou, která jim radí s tvůrčími postupy. „Nejezdím na setkání sama, ale opět se sešly skvělé romské autorky – Jana Hejkrlíková, Iveta Kokyová, Renata Berkyová. Z našeho setkávání by měla vzniknout kniha. Myslím, že je to skvělý nápad,“ říká Eva Danišová.
Romská literatura jako prostředek porozumění
Podle romistky Heleny Sadílkové z FFUK nabízí romská literární tvorba pohled samotných Romů na vlastní každodenní život a problémy, které je sužují. Takový pohled například v českých médiích chybí a dozvídáme se o nich především zvenčí. „Většinový čtenář má totiž jinak velmi zřídka možnost takovýmhle způsobem na romskou společnost nahlédnout nebo lépe řečeno s ní v takto nastaveném prostředí, jehož hlavní koordináty určují samotní Romové, komunikovat,“ vysvětluje Sadílková. „Běžně dominuje mediální obraz a diskurs formovaný zhusta majoritním pohledem, vybírající dle svého gusta z celé reality jen určité výseky. Samotní Romové v něm vystupují bohužel pořád stejně často v roli lidí reagujících v rámci, který nastavil předem někdo jiný, na situace, které jim zástupci médií předestírají,“ pokračuje.
S tím souhlasí i Eva Danišová, i podle ní může majoritní společnost skrz ni řadu věcí pochopit. O literaturu psanou Romy je z jejího pohledu čím dál větší zájem. „Řekla bych, že čím víc romských autorů píše a literární témata se rozšiřují, tím víc čtenářů může romská literatura oslovit,“ uzavírá.
Přečtěte si Balíky a Kozačky – dvě z povídek Evy Danišové!
Autor je romista, fotograf a koordinátor projektu HateFree Culture.
Článek byl převzat ze serveru HATE FREE.