Můžeme spolu: Majitelé bytů a zaměstnavatelé v České republice jsou mistři v obcházení zákonů, říká spisovatelka Eva Danišová

Od ledna 2017 pravidelně přinášíme rozhovory s lidmi, kteří dělají zajímavé věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře. Když jsme hledali název rubriky, tak mě oslovilo motto letošního Mezinárodního dne Romů „Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod stejným názvem.

Rozhovor s Evou Danišovou

Eva Danišová dostala na sobotním galavečeru k Mezinárodnímu dni Romů cenu Mileny Hübschmannové. Kromě toho, že publikuje jak v romském tak českém jazyce, pracovala několik let jako terénní pracovnice v Ústí nad Orlicí. Bývalá kolegyně Evy Danišové z Romodromu s námi v předvečer galakoncertu k Mezinárodnímu dni Romů seděla při dokončování rozhovoru a dodává, že paní Danišová vzájemnému porozumění pomáhá především tím, co píše, tedy jejími povídkami se sociálními tématy. Je často zvaná na besedy, kde právě její texty a vyprávění zprostředkovávají pohled lidí z menšin na společný život v naší zemi. Na slavnostním večeru po předání ceny měla krátkou řeč a na konci říká se slzami v očích: „všimli jste si, že jsem za celou dobu nepoužila ani jednou slovo Rom a gadžo? Protože to vůbec není důležité. Důležité je to, že jsme všichni lidé a snažíme se o něco dobrého.“

Co je podle Vás potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

Nic zásadního. Stačí základní pravidla slušného chování. Nerozdělovat svět na My a Oni. Nebát se zkusit nové věci s někým, koho jsme dřív neznali. Nemít předsudky a nevzdávat nic předem.

Vy se zabýváte hodně psaním a také terénní prací. Máte konkrétní příklady, jak jedno nebo druhé může našemu společnému soužití pomáhat?

Terénní sociální práci jsem dělala deset let a vím, že není určena výhradně Romům. Určitě je to ale práce, která odráží přístup majoritní společnosti k sociálně slabým. Není snadné začlenit lidi ve vyloučených lokalitách do společnosti, protože většinová společnost si chrání svá teritoria a mnoha lidem vyhovuje, pokud ten svrab a neštovice nemají přímo na očích.

Máte nějaký konkrétní příklad, kdy se to podařilo a kdy naopak ne?

No to já nemám, já mám bohužel spíš ty negativní zkušenosti, že lidi podepisují petice, aby se tam Romové nenastěhovali a tak. Pozitivní příklady z oblasti bydlení opravdu nemám. Mně už se na to někdo ptal, někdo dělal výzkum o dostupnosti bydlení pro sociálně slabé. Na občanské úrovni to jednoduše nejde. Brání tomu zažité stereotypy. 

Co by bylo potřeba dělat jinak, aby nějaký posun k lepšímu byl patrný?

Aby se měřilo stejným metrem, aby se nerozlišovalo na my a oni a aby se všichni naučili netolerovat netoleranci. Nevím, jak jinak to říct.

Vzpomněla byste si např. na nějakou konkrétní situaci, která se opravdu stala?

 Vím o situaci, kdy si chtěla romská rodina koupit dům v klidné části města obývané starousedlíky, a nakonec to vzdala. Ti lidé sepisovali petice a dělali maximum, aby se tam romská rodina nedostala. Česká veřejnost nerada přijímá odlišnost.

Co by se mělo stát, aby nastala změna?

Zákon by něco takového neměl vůbec povolit. Pokud jsem občanem nějakého státu, mají pro mě platit stejná pravidla, ať jsem jakékoliv národnosti, vyznání atd.

Antidiskriminační zákon nepomáhá?

Lidi by museli začít podávat žaloby. Ale ani to by asi nebyl impuls k tomu, aby se něco změnilo. Majitelé bytů a zaměstnavatelé v České republice jsou mistři v obcházení zákonů. Vždy vymyslí něco, co ten zákon nepostihne. Vždycky najdou okliku.

A co Vaše zkušenosti z jiných oblastí?

Moje osobní zkušenosti jsou výborné, mám samé dobré zkušenosti, s kýmkoli spolupracuju, tam je to dobré. Mám dobré zkušenosti z práce, bydlení, ale nikdy jsem  nežila ve vyloučené lokalitě. Kdybych žila ve vyloučené lokalitě, tak bych měla úplně jiné možnosti, nebo bych neměla dokonce žádné.

Jak se Vaše práce promítá do toho, co píšete?

Já myslím, že s tím teprve začínám, poslední povídka, kterou jsem napsala, byla na sociální téma, bylo to o dívce z dětského domova. Mám ale v plánu psát další povídky se sociální tematikou. Co se psaní týče, tam je společnost otevřená. Zájem o romskou literaturu se zvyšuje, úměrně přibývajícím autorům a novým tématům v romské literatuře.

Chtěla byste ještě něco dodat?

Antidiskriminační zákon je jen formule na papíře a je třeba prosadit sociální bydlení. Naplňování antidiskriminačního zákona i sociální bydlení je politickými stranami přehlíženo. Není tady síla, která by to posouvala dál.

Bydlení vás trápí, že?

To je viditelné. Teď se třeba nedaří, aby obce měly sociální bydlení. A vyrůstá další generace dětí, které žijí na ubytovně a co tyhle děti budou mít za hodnoty? A je to norma, to mě děsí.

Máte nějaké sny? Kdybyste měla kouzelnou hůlku, co byste vyčarovala?

Je mi padesát osm let, takže na kouzelné hůlky dávno nevěřím. Nic nejde změnit mávnutím ruky. Ale nejsem skeptická. Vidím velký pokrok. Před sto lety byli Romové negramotní. Dnes máme mnoho středoškolsky vzdělaných Romů a vysokoškoláků.  Romové jsou členy Rady vlády, pracují v médiích, prosazují se v kultuře, lékařství i v politice. Pokud se na to dívám z dlouhodobého hlediska, věřím, že Romové v sobě najdou sílu a budou se dál snažit, aby byli posuzováni za to, co umějí, a ne podle toho, kým jsou.

 

Děkuji za rozhovor.