Tereza Maxová: Člověk by neměl mít na očích klapky

Přinášíme rozšířenou verzi rozhovoru s filantropkou Terezou Maxovou, který byl uveřejněn v prosincovém čísle časopisu Romano voďi. Nadace Terezy Maxové dětem pomohla změnit bezpočet osudů dětí v ústavní péči. Díky ní našly některé z nich náhradní rodinu, vystudovaly nebo se lépe připravily na život venku. Za svou práci získala Tereza Maxová během význačného dobročinného večera Starlite gala nejen ocenění za dlouhodobou charitativní práci pro opuštěné a znevýhodněné děti, ale i srdce dětí z dětských domovů. 

Mohla jste se stát třeba mecenáškou umění nebo bojovat za práva zvířat. Jaká zkušenost nebo osobnost měla zásadní vliv na fakt, že jste se rozhodla zabývat se zprostředkováním pomoci druhým lidem?

Po pravdě, neměla jsem sice žádný vzor, ale vždy mi přišlo normální pomáhat potřebným. Ještě před tím, než vznikla nadace, jsem podporovala nejrůznější charitativní projekty v zahraničí, kde jsem žila. Chyběla mi ale zpětná vazba. Proto jsem jednou využila příležitost a v roce 1996, když jsem byla v Praze, zašla spontánně do kojeneckého ústavu v Krči. Navždy mi to změnilo život. Nemohla jsem jen tak odejít a tvářit se, že to, co jsem viděla, zkrátka neexistuje.

Takže to byl impuls, který rozhodl o založení nadace pomáhající opuštěným dětem?

Související článek

Nejnovější číslo Romano voďi o romských umělcích: Jan Cina, Ceija Stojka i Terne Čhave

Jana Baudyšová

Rozhodně. Tehdy jsem netušila, co mě tam čeká. Dlouhé chodby, ohlušující ticho, sestřičky v bílých pláštích, vše tam tak málo připomínalo domov. I když se sestřičky starají, mámu a tátu nahradit nemůžou. Tak jsem se rozhodla pomoci dětem, protože ony samy si pomoci nedokážou. Jsou na dospělých závislé.

Proč právě v Čechách, nepřemýšlela jste o tom, že nadaci založíte v zahraničí?

Jsem patriot a vždy se ráda vracím domů. A taky cítím, že své rodině i Čechám svým způsobem vděčím za to, kdo jsem. A také vidím, kam pomoc konkrétně jde.

Myslíte si, že lidé na Západě mají k podpoře charitativních projektů méně komplikovaný či vřelejší vztah?

V zahraničí má charita svoji dlouhodobou tradici. Je to součást každodenního života i firemní kultury. Děti jsou k ní vedeny nejen ve škole, ale i doma. U nás byla tato tradice za komunismu zpřetrhaná. Učíme se to znovu.

Jakým způsobem by měla být nejmladší generace vedena k altruismu, aby se s jeho postoji skutečně ztotožnila a v budoucnosti přistupovala k pomoci druhým aktivně?

Začít se musí v rodině. Nejde jen o finanční dary, ale jakoukoli pomoc, třeba dobrovolnictví. Člověk by neměl mít klapky na očích. Vždyť je všude kolem nás tolik možností, tolik konkrétních příběhů, které čekají pomoc.

Česko drží nechvalné prvenství v počtu dětí umístěných v ústavní péči, o čem to podle vás vypovídá?

Vypovídá to především o nedostatečně funkčním systému péče o děti. Byť se situace pomalu zlepšuje, denně v nadaci vidíme případy, které na nedokonalost systému naráží.

Proč bychom měli usilovat o rozšíření všech druhů náhradní rodinné péče, které by z větší části nahradily právě ústavní péči? V čem podle vás institut ústavní péče zaspal dobu? Má v dnešní době ještě nějaké opodstatnění a význam?

Asi se mnou budete souhlasit, že pro dítě je nejvíc, když vyrůstá ve své láskyplné funkční rodině. Místo, kde je bezpečí, přijetí, podpora a vzory. Bohužel někdy se narodí do prostředí, které je pro ně hrozné. Pro některé může být dětský domov, svým způsobem, vysvobozením. Občas to slyšíme od dospělých, kteří ústavní výchovou prošli a dnes stojí na vlastních nohou. Oproti tomu jiní by dali nevímco, aby se vrátili domů. Takže ústavní výchova není jen a pouze špatná. Ale měla by být co nejkratší a děti by měly vyrůstat v rodině.

Jak se díváte na současnou profesionalizaci pěstounství v Čechách? Máte srovnání se systémy jiných zemí, je ten český, co se týče podpory pěstounské péče, dostačující?

Obecně řečeno, profesionalizace pěstounství je krok správným směrem. Čím více dobře připravených pěstounů, tím méně dětí v ústavech. Jsou tu ale další problémy, které dlouhodobě zanedbaný systém neřešil. Třeba nedostatečnou prevenci a práci s biologickou rodinou a mnohé další. Nedávno jsem s nadací podnikla cestu na sever Moravy, kde jsem navštívila rodiny žijící v nuzných poměrech, přesto v předražených bytech. Sociální bydlení je další z témat, které by se mělo seriózně řešit.

Čas od času se objeví případy pěstounů, kteří novou situaci nezvládli a svěřené dítě vrátili zpět do domova. Dá se tomu podle Vás předcházet? Jaké formy podpory by pěstouni v situaci, kdy nastanou potíže, měli mít od státních institucí zajištěny?

I to se bohužel stává. Podle mě je důležité pěstouny dobře připravit a vybrat, ne každý je vhodný. Je potřeba jim dát k dispozici kvalitní služby a doprovázení ve chvíli, když už děti přijmou.

Co si myslíte o babyboxech a možnosti odložit dítě zcela anonymně?

To je rozporuplné. Novorozenci mohou zachránit život, ale zároveň jsou děti vloženy do babyboxu bez identity, informacích o původu, rodině, zdravotním stavu…

Od úspěšných atraktivních žen či mužů se možná přímo očekává, že spojí svou popularitu s charitativním projektem. Dá se podle Vás poznat, komu jde jen o pozitivní image, propůjčení tváře, a kdo svou pomoc myslí upřímně a skutečně se o činnost nadace zajímá?

Každý si holt musí svoji motivaci probrat sám v sobě a vědět, proč to dělá. Jsem toho názoru, že pokud se někomu pomůže, tak po tom nepátrám. Přijde mi, že jestli se rozjel charitativní projekt z jiných důvodů než proto, aby někomu skutečně pomohl – tak většinou nemá dlouhého trvání. Ale když pomáhá, tak nikoho nesoudím, proč to dělá.

Jako romský časopis nás samozřejmě zajímá otázka umísťování romských dětí do dětských domovů. Všeobecně se ví, že právě o hendikepované a romské děti není mezi potencionálními adoptivními rodiči nebo pěstouny většinou zájem a zůstávají do dospělosti v domovech. Zamýšlela jste se někdy nad tím, proč tomu tak je?

Je to podle mě tím, že adopcí si potenciální rodiče, většinou, řeší svůj problém, kdy nemohou mít vlastní děti. A tak chtějí adoptovat co nejmenší mimčo a jim co nejpodobnější. Určitou roli v tom můžou sehrát i předsudky a strach z odlišností. Mám ale kolem sebe lidi, kteří romské děti adoptovali, takže existují i tyto případy.

Setkává se nadace s tím, že lidé mezi těmito dětmi rozlišují a například nechtějí podporovat děti romské národnosti, které se často v ústavní péči nacházejí?

I s tím se setkáváme. Dokonce jednou jsme kvůli tomu odmítli poměrně velký finanční dar, protože pro nás je toto nepřijatelné.

Jak si vysvětlujete, že i když romské děti vyrůstají v dětských domovech, v domovech pro seniory se téměř Romové nenacházejí?

Hm, vidíte. Myslím, že je to velmi individuální. Jsou rodiny, které se o děti vzorně starají. Pak je skupina, která si je – lidově řečeno – nechá odchovat státem, v dětských domovech, a dospělí jsou na podpoře… A pak jsou rodiny, kterým jsou odebrané, protože tam dětem není dobře. Ale přijde mi, že romské rodiny jsou silné a pospolité. Při návštěvě romského ghetta v Ostravě jsem byla svědkem velké rodinné mezigenerační soudržnosti, což mě potěšilo. Na druhou stranu mě třeba šokovala negramotnost dětí nebo prostředí, kde rodina žila a za které platila přes 10 tisíc měsíčně.

Řeší romské děti z domovů v určitém věku svou identitu, pátrají například po svých kořenech?

Všichni řešíme svoji identitu.

Sebedůvěra a sebevědomí jedince jsou často spojeny s hrdostí na svůj původ. Podporuje vaše nadace projekty, které rozšiřují povědomí dětí o romské historii a kultuře?

Ano, právě kvůli povědomí o romské kultuře jsme podpořili účast dětí z dětských domovů na festivalu Khamoro.

Stále jsou lidé, kteří se brání přispívat na charitu s odůvodněním, že nemají jistotu, zda jejich peníze budou účelně a hospodárně využity. Čím se daří přesvědčit počáteční nedůvěřivce, že právě Vaše nadace je transparentní a pracuje efektivně?

Pokud nepostačí údaje z auditovaných výročních zpráv, tak se můžou přijít na vlastní oči přesvědčit do nadace. Máme jen tři zaměstnance, celoroční nájem kanceláře nám daruje ING Bank, naše pomoc je vždy konkrétní a náklady na provoz máme kolem 9 %.

Je mnoho různých sbírek a nadací pomáhajících dětem, až se v nich kolikrát jeden ztrácí. Podle čeho se na základě svých dlouhodobých zkušeností rozhodujete Vy a co byste poradila ostatním, aby si při výběru všímali?

Občas je fajn se podívat na web, zalistovat výročními zprávami – ale když člověk chce pomoci, tak by se měl, podle mě, řídit intuicí. Je tolik možností, jak se zapojit. A navíc, jakákoli pomoc se počítá – čas, pozornost, materiální dar nebo odborná služba – není to vždy jen o penězích…

Dlouhodobě Vaši nadaci podporuje monacký princ Albert nebo modelka Petra Němcová, která o vás řekla, že jste jí byla při založení její nadace inspirací. Je těžké získávat pro své projekty známé tváře a firmy ochotné spojit svou značku s vaším jménem, nadací?

Z mé strany je to založené na přátelství. O pomoc můžu poprosit ty, co mě znají a věří tomu, co dělám. Pak jsou ochotni přijet na vlastní náklady a podpořit nadaci. Dají tomu čas a pozornost.

Jak se za tu dobu, co vaše nadace působ, změnila v Čechách ochota lidí pomáhat? Dá se říct, že i oblast charity podléhá měnícím se trendům, na co a jakým způsobem se daří vybírat peníze?

Věřím, že český národ je solidární. Pokud lidé vidí, kam peníze jdou, rádi pomohou. A máte pravdu, vše se vyvíjí. I oblast charity. My jsme dříve získávali peníze hlavně od firem – ale před dvěma lety jsme začali dělat i akci pro veřejnost, Teribear hýbe Prahou a Teribear hýbe Mladou Boleslaví – a tak se dnes může zapojit každý.

Zmiňujete akci Teribear. Co ji inspirovalo?

Inspirace pochází z Monaka, kde už více než deset let běží akce No finish line. Já se jí s rodinou účastním, a tak mi přišlo fajn se inspirovat. Teribear hýbe Prahou, na rozdíl od Monaka, nabízí účastníkům možnost zapojit se do deseti konkrétních oblastí, v nichž nadace pomáhá. Pohyb tak může mnohé změnit. Současně jsme chtěli, aby se mohl zapojit opravdu každý – takže nejde o zaběhnutý čas, výkon či záměr uběhnout maraton – ale o myšlenku zúčastnit se.

S kolika kojeneckými ústavy a dětskými domovy v současné době pracujete? Máte spočítáno, kolika lidem jste pomohli?

Nadace pomáhá celostátně, ať už prostřednictvím projektů, akcí, či grantů. Pravidelně vyhlašujeme grantová kola a kdo se do nich přihlásí, toho žádost je komisí posouzena k podpoře. Mnohdy pomáháme dlouhodobě a opakovaně. Takže je těžké za ta léta vyčíslit přesný počet, ale rozhodně jsou to tisíce.

Je nějaký dětský příběh, který se vám nejvíc vtiskl do paměti? Uvažovala jste někdy, když tak zblízka poznáváte osudy opuštěných dětí, že byste některému poskytla svůj domov?

Příběhů je spousta. Shodou okolností jsem si v počátcích nadace brala domů romské děti, Sofinku a romská dvojčata, na která si pamatuji nejen já, ale i celá rodina. Uvažovala jsem, ale je to velmi závažné rozhodnutí. Sama mám tři děti a s rodinou žiju v zahraničí. Díky nadaci mám možnost pomoci mnohem více dětem než adopcí jednomu.

Určitě se shodneme, že je důležité podporovat nejen nejmenší miminka v kojeneckých ústavech, ale i teenagery opouštějící brány ústavu, kteří o praktickém fungování světa nemají téměř ponětí. Ocitají se rázem bez zázemí a často končí na ulici. Jak jim pomáháte vyrovnat se s problémy, kterým musí čelit?

Máte pravdu. Důležité je začít pracovat s dítětem mnohem dříve, než mu hrozí odchod z domova. Dát mu podporu a pozornost tak, jak ji dostávají miminka. Puberta je křehký věk, proto máme vzdělávací projekt ROZJEDU TO, který se snaží motivovat děti k lepšímu prospěchu. Ty starší připravujeme v rámci Accenture Academy na budoucí zaměstnání. Chceme jim pomoci zvýšit šance zvládnout přechod z domova a postavit se na vlastní nohy. Před lety jsme také dělali v dětských domovech průzkum a zjistili, že jen 0,3 % všech dětí dosáhne na vysokoškolský titul. Proto jsme vytvořili Fond pro vysoškoláky – který by rád toto procento zvýšil. Podporujeme stipendia, vzdělávací pomůcky, ubytovaní a další věci, které studenti z domovů potřebují.

Pro dítě je jistě nejlepší stav, kdy je vychováváno ve fungující biologické rodině. V Česku však stále často dochází k umísťování dětí do ústavní péče i z důvodu zhoršené ekonomické situace rodičů. Jakým způsobem se snažíte podporovat přímou práci s rodinami ohroženými finanční tísní, jimž hrozí odebrání dítěte?

Jednak díky podpoře práce partnerských neziskovek, kterým dáváme granty na přímou práci s rodinou. Např. podporujeme Amaltheu, Vzájemné soužití, Slezskou diakonii, Host a další. A taky se snažíme v rámci Krizového fondu pomoci, na kterém spolupracujeme s Nadací Agrofert, poskytovat rychlou pomoc rodinám v případech, kdy hrozí odebrání dětí. Díky sociálním pracovníkům, kteří rodiny dobře znají, se podařilo už desítky rodin udržet pohromadě.

Jedním z vašich projektů je „Made by“ speciálně určený ženám v azylových domech, které si prošly zneužíváním nebo týráním. Jak se jim s touto životní zkušeností daří osamostatnit se a „obnovit“ domov pro sebe a své děti?

Důvody, které přivedou ženy s dětmi do azyláků, jsou různé. Můžou to být oběti domácího násilí, špatné sociální situace, životní krize…, ale jedno mají tyto ženy společné: špatnou finanční situaci. Proto realizujeme projekt Made by, který pomáhá matkám dostat své dluhy pod kontrolu, zlepšit si finanční gramotnost a také si něco přivydělat výrobou např. andělíčků či jiných rukodělných výrobků. Aktuálně projekt děláme v pěti azylových domech a již několik maminek si našetřilo na kauci na bydlení, jiné se osamostatnily… Z toho mám radost.

Stává se, že Vám lidé, kterým nadace pomohla, třeba po letech poděkují? Sledujete jejich cesty i po odchodu z dětského domova?

Ano, stává… Před časem jsem zašla do jedné pražské restaurace, kde za mnou přišla servírka a poděkovala mi. Vyrůstala v dětském domově a nadace jí pomohla se studiem a najít si práci. To mě moc potěšilo.

Jste plně vytíženou pracující maminkou tří dětí, jaký je váš „návod“ na skloubení pracovní a mateřské role?

Mám se co ohánět, ale co jsou mé starosti v porovnání s těmi, které musí řešit maminky samoživitelky. Jsou na vše samy a mnohdy mají hluboko do kapsy. Když jsem v Monaku, tak jsem máma na plný úvazek. Když potřebuju pracovat, pomůže mi manžel nebo mamča. Takže v tomto ohledu mám pomoc a štěstí.

Na začátku srpna jste byla oceněna ve španělské Marbelle během význačného dobročinného večera Starlite gala za svou dlouhodobou charitativní práci pro opuštěné a znevýhodněné děti. Co pro vás představuje nejdůležitější zpětnou vazbu, že svou práci odvádíte dobře a že vaše úsilí má smysl?

Upřímně, člověk ocenění nečeká, ale na druhou stranu potěší. I to, že mi jej předal šarmantní Antonio Banderas. Sama, ale vidím mnohem hlubší smysl, že jsme před dvaceti lety začali pomáhat mnoha dětem. Spousta z nich má dnes dostudováno, jsou s námi v kontaktu a vrací se, aby pomáhali třeba jako dobrovolníci. Mají své rodiny, práci a spokojený život. To je nejvíc.