Právnička k přelomovému nálezu soudu v případě Radka Bangy: Soudy už musí zajímat i pohled obětí nenávisti

Začátkem dubna přinesla média zprávu o rozhodnutí Ústavního soudu, který se zastal zpěváka Radka Bangy. Ten byl totiž při soudním líčení z jednání podle své zmocněnkyně Kláry Kalibové vyloučen, jelikož soud došel k závěru, že se ho obecný nenávistný komentář umístěný na jeho soukromý facebookový profil nemohl dotknout. Nebyl totiž adresován jmenovitě jemu a pachatel tak byl souzen z pohledu veřejného zájmu.

Právnička Kalibová z organizace In Iustitia však upozorňuje, že nález Ústavního soudu je v mnoha ohledech přelomový a nastoluje způsob, jakým všechny orgány činné v trestním řízení musí postupovat. „Existuje přístup policie, podle kterého lidé nemohou být poškozeni některými typy trestných činů. Například trestným činem vyjadřování sympatií s hnutím potlačujícím práva a svobody člověka. Domnívá se, že tam je zasažen pouze veřejný zájem. Ústavní soud ale nyní říká, že nic takového neexistuje,” vysvětluje.

„Soud říká: ,Berte do středu pozornosti ne pachatele, ale poškozeného. Skrz poškozeného pak máte posuzovat, jak závažné jednání pachatele bylo.’” Ústavní soud ve svém stanovisku také přiznává činům z nenávisti vysokou závažnost, včetně těch spáchaných na sociálních sítích. „Verbální (resp. písemné) útoky na tzv. sociálních sítích představují dle Ústavního soudu sice technicky specifický, avšak k nástrojům starších totalitních ideologií snadno připodobnitelný způsob nepřípustného vedení politického boje.

Je třeba zkoumat, nakolik je takové sdělení na tzv. facebookovém profilu odlišné kupříkladu od pomalování výlohy obchodníka náležejícího k jiné společenské menšině,” uvedl Ústavní soud.

„Ústavní soud to dal tedy ještě do kontextu počínající genocidy židovské komunity. Kdy řekl, že jsme toto už jednou zažili, dnes se to děje v jiném prostředí a terčem je dominantně i jiná komunita. Ale známe to a musíme se vůči tomu umět bránit,” komentuje stanovisko Kalibová. Ta připouští, že se jí jako nejefektivnější jeví peněžité tresty pro pachatele, případně veřejně prospěšné práce v institucích, které činy z nenávisti připomínají. Dosud padají zejména podmíněné tresty, které podle ní na pachatele nemají dostatečný výchovný efekt.

Ústavní soud začátkem dubna dal za pravdu vaší stížnosti kvůli případu nenávistných komentářů na adresu Radka Bangy. O co v ní šlo?

Šlo obecně o to, v jakém případě musí soud na oběti předsudečného násilí pohlížet jako na poškozené. Je totiž třeba říct, že Ústavní soud dlouhodobě říká, že ne všichni lidé, kteří se cítí být poškozenými nějakými výroky nebo útoky, mají právo na to, aby ty jejich případy byly řešené v trestním řízení. Je to dost rigidní přístup Ústavního soudu, který je už podle mě za zenitem. A to i z toho důvodu, že se značně posouvají práva poškozených obecně. Bohužel Ústavní soud stále setrvává na stavu práv poškozeného před dvaceti lety.

Jak je vůbec možné, že když někdo píše protizákonné komentáře na tvou zeď na Facebooku, tak ty pak tím podle soudu nejsi poškozená? Kdo tím poškozeným tedy je?

Základní argumentace Ústavního soudu je, že neexistuje subjektivní právo fyzické osoby na to, aby přinutila stát něco stíhat. Je rozhodnutím státu, jestli určité jednání vyhodnotí jako problematické. Nacházíme se v oblasti veřejného práva, kde stát rozhoduje, ohledně kterého jednání povede trestní řízení. Takto to vnímá i Ústavní soud. V ústavní stížnosti Radka Bangy o takové právo poškozeného (právo na stíhání) ale nešlo. Šlo v ní o to, jestli určité výroky, které směřují do osobní sféry poškozeného, jsou trestné, i když třeba nepoužívají konkrétně jeho jméno nebo jsou neadresné. Šlo konkrétně o výrok: „Ano, tak se tleskalo nacismu, teď už zbývá ho rozšířit co nejvíc to půjde, protože takový kokoti černý, židi atd. musí opustit naši vlast, bílou vlast, Evropu a táhnout někam do prdele. Nebo ještě lépe poslat do plynu jako dřív.” To byl výrok, který byl umístěný přímo na facebookový profil poškozeného a byl to shodou okolností i první z útoků, který byl odsouzený v srpnu 2017, tedy asi devět měsíců po tom, co k němu došlo.

Když to tedy bylo odstíhané a pachatel odsouzený, proč je třeba to dál řešit?

Jde o to, že k Bangovi policie i státní zástupkyně celou dobu přistupovaly jako k poškozenému. Ptaly se na jeho názor, na to, jak to prožívá. Umožňovaly mu nahlížet do spisu i tam přidávat další dokumentaci. Poškozený má totiž právo na to, aby v řízení vystupoval a zároveň, a to je právě takové nóvum v nálezu Ústavního soudu, byl hybatelem toho trestního řízení. Říká, že soud má zajímat, jak to chápal, jak to vnímal, jak ho to zasáhlo. Protože je to důležité minimálně v rozhodování obecných soudů o trestu.

A rozumím tomu správně, že to v případě Bangy zajímalo vyšetřovatele a státní zástupkyni, ale nezajímalo to soud?

Ano. Poškozený byl vyslechnut policí a byl vyrozuměn státní zástupkyní, že podala žalobu. Já jsem se pak jednou ráno vzbudila, zapla jsem si iDnes a přečetla jsem si, že právě bylo zahájeno hlavní líčení v Kladně. Tak jsem se nejdřív vyděsila, že jsem prošvihla nějakou lhůtu (smích), běžela jsem do datové schránky, kde jsem zjistila, že mi jako zmocněnkyni poškozeného nic nepřišlo, volala jsem poškozenému a tomu nepřišlo také nic. Do toho mi volali novináři a ptali se, jestli o tom vím. Přestože zmocněnkyně ani poškozený o tom, že bude soudní řízení, vyrozuměni nebyli, všechna média ano.

Byla jsem tedy v dost paradoxní situaci, kdy se nás všichni ptali, proč tam nejsme a my jsme říkali, že nevíme, že na nás asi někdo zapomněl. Soud pak vydal usnesení o tom, že vylučuje poškozeného z toho řízení, protože se ho tento výrok nemohl dotknout. A o tom pak byla ta ústavní stížnost, kterou pro nás zpracovala advokátka Petra Vytejčková. Snažili jsme se v ní dosáhnout toho, aby soud rozhodl o tom, že skutečně i těmito neadresnými výroky může být někdo dotčen na svých zákonem chráněných právech. Kdyby Ústavní soud nedal naší argumentaci za pravdu, byly by to otevřené dveře všem hejtrům, kteří by mohli ubližovat jiným lidem tím, že by jim na jejich profily psali věci jako: „Cikáni do plynu! Židi na strom!” a podobně. A Ústavní soud shledal náš právní názor správným.

Mělo to nějaký význam pro samotného Radka Bangu?

Pro něj samotného to efekt nemá, protože v tom případě se zase chrání práva pachatele, který už za to byl odsouzený a ten trest si pravděpodobně i vykonal. Z toho hlediska by nebylo úplně legální otevírat znovu to řízení, protože by to příliš zatížilo pachatele.

Pro koho to rozhodnutí tedy důležité je?

To nejdůležitější z mého pohledu je, že byla přejata řada věcí z naší stížnosti. Zejména ta argumentace, že se i neadresnými útoky dá způsobit újma poškozenému. A že tedy soud má tyhle výroky zkoumat v kontextu toho, jak jsou spáchané. Bylo tam popsáno, že pokud by byl výrok spáchán někde v indiferentní zóně sociální sítě, tak by se k tomu pravděpodobně Radek Banga nebo další Rom nevztáhl. Ale v situaci, kdy je to na jeho facebookovém profilu, v kontextu dalších výroků, je zřejmé, že to je adresované jemu.

Ústavní soud ale vydal ještě další zásadní rozhodnutí.

V bodě 24 řekl, že neexistuje žádná skutková podstata, která by zároveň nemohla zasahovat do práv poškozeného. Co to v laickém jazyce znamená? Existuje přístup policie, podle kterého lidé nemohou být poškozeni některými typy trestných činů. Například trestným činem vyjadřování sympatií s hnutím potlačujícím práva a svobody člověka. Domnívá se, že tam je zasažen pouze veřejný zájem. Ústavní soud ale nyní říká, že nic takového neexistuje. Že jakoukoliv skutkovou podstatou můžou být postiženy i individuální zájmy člověka.

Co to znamená pro realitu člověka? Jednak to, že právě ty neadresné výroky, které už z podstaty například naplňují skutkovou podstatu například hanobení rasy, národa a přesvědčení, a jsou dosud vnímané jako zasahující pouze veřejný zájem, mohou současně zasahovat i individuální práva poškozeného. V realitě by to mohlo znamenat třeba to, že Romové, kteří žijí v nějaké ubytovně, před kterou se koná demonstrace nenávistníků, se budou moci domáhat ochrany, pokud ti nenávistníci budou v rámci shromáždění skandovat hesla jako: „Cikán do plynu!” nebo „Cikáni jsou paraziti!” Každý jednotlivý člověk, co bude žít na té ubytovně, bude moct v tom případě tvrdit, že jsou mu tyto výroky směřované a bude se moct domáhat ochrany. A to je velký přelom.

To do té doby nešlo?

Dosud to bylo tak, že není soukromé právo poškozeného se tohoto domáhat. Protože nemůže být dotčen, neboť je dotčen veřejný zájem. To znamená zájem státu, aby ve veřejném prostoru tyto výroky nezaznívaly. I nově tam ale musí být vazba mezi výroky a člověkem, který je přítomen. To znamená třeba, že půjdu po ulici a někdo mi začne mlčky hajlovat do tváře s cílem mě zastrašit či urazit. Do nálezu ÚS by to bylo klasifikované jako vyjadřování sympatií s hnutím potlačujícím práva a svobody člověka. Já bych sice na něj mohla dát trestní oznámení, ale neměla bych status poškozeného. Protože by stát říkal, že se mě to nedotklo. Nález Ústavního soudu ale teď říká, že to takhle není. Že je potřeba v každém okamžiku zkoumat, jak se ten výrok nebo gesto toho člověka dotýká, pokud je v jeho osobní sféře. Ať už na sociální síti, tak ve fyzickém prostoru.

Je nutné tohle požadovat, když je ten člověk stejně nakonec odsouzený? Není to jedno?

Já si myslím, že to jedno není. Řada poškozených potřebuje slyšet, že to bylo určené jim. Rozhodnutí, do něhož jsou připuštěni poškození, má významnou satisfakční funkci. Že někdo řekne: „Ano, někdo si vás vybral, protože vypadáte jinak a ublížil vám.” I kdyby mi do očí nesměřoval přímou výhrůžku, bylo by dobré, kdyby mi ten soud řekl: „Ano, vás se to dotklo a my to vnímáme a chráníme vás.” Moje zkušenost je taková, že to je důležité pro všechny poškozené. Aby se mohli s tou situací vyrovnat. Je tam pak ještě možnost žádat náhradu škody, ale to u obětí předsudečného násilí není ta hlavní motivace. Tou bylo u lidí, které jsme zastupovali, to, aby nějaká autorita řekla, že takové jednání se nemá dít a může být trestné.

Je nález Ústavního soudu pro někoho závazný?

Všechny orgány činné ve trestním řízení – tedy policie, státní zástupci a soudy – se tím budou muset řídit. Výrazně se tedy posílila práva poškozeného. Soud říká: „Berte do středu pozornosti ne pachatele, ale poškozeného. Skrz poškozeného pak máte posuzovat, jak závažné jednání pachatele bylo.” Je to opravdu přelomový rozsudek, pokud se s ním bude umět dobře zacházet.

Svědčí tento nález o pozitivním trendu v justici, co se týká předsudečného násilí a zejména pak online útokům, které donedávna nebyly vnímány jako závažné?

Říkejme tomu spíš první vlaštovka. Protože vedle tohoto nálezu existuje i zmíněný názor Ústavního soudu o neexistenci subjektivního práva poškozeného na soudní ochranu tam, kde to současně stát nevyhodnotí jako potřebné. Ústavní soud také vůbec poprvé použil termín násilí z nenávisti a označil ho za výraznou trestnou činnost, která sice může mít málo obětí, ale je ohrožující pro celou společnost. Řekl, že je dynamická, rozvíjí se překotně a úlohou těch nižších soudů je věnovat jí pozornost. Dál také soud uvedl: „Ústavní soud si přitom uvědomuje, že politický a společenský rozměr daných trestných činů, „vynalézavost“ jejich pachatelů a téměř neuchopitelný vývoj komunikačních prostředků k jejich páchání činí uvedenou povinnost soudů značně nelehkou.”

Dále píše: „Verbální (resp. písemné) útoky na tzv. sociálních sítích představují dle Ústavního soudu sice technicky specifický, avšak k nástrojům starších totalitních ideologií snadno připodobnitelný způsob nepřípustného vedení politického boje. Je třeba zkoumat, nakolik je takové sdělení na tzv. facebookovém profilu odlišné kupříkladu od pomalování výlohy obchodníka náležejícího k jiné společenské menšině.” Ústavní soud to dal tedy ještě do kontextu počínající genocidy židovské komunity. Kdy řekl, že jsme toto už jednou zažili, dnes se to děje v jiném prostředí a terčem je dominantně i jiná komunita. Ale známe to a musíme se vůči tomu umět bránit. A nejdůležitější pak je asi poslední věta: „Z uvedené nelehké situace však nemohou soudy unikat především tak, že se procesními postupy budou hlasu těchto potenciálních poškozených preventivně vyhýbat.” To znamená, že soudy si prostě nemůžou dovolit neslyšet hlas poškozeného.

Jaké tresty za takové činy padají? Přijdou ti adekvátní?

V případě Radka Bangy bylo prověřováno 20 profilů, ačkoliv jich tam byly stovky. Z toho bylo odsouzeno 10 pachatelů a většinou to byly podmíněné tresty. Jeden trest pak byl v podobě obecně prospěšných prací. To samé padá i v případech například napadení třineckého novorozence nebo napadení pracovnice kampaně HateFree Culture. Tam už je také jedna nepravomocně odsouzená kauza. Z mého pohledu jsou mnohem účinnější peněžité tresty, které soudy začínají dávat, v kombinaci s náhradou škody pro poškozené, která by se vyplácela z peněžitého trestu od pachatele. K tomu zatím ale bohužel nedochází, poškozený je až na výjimky odkazován do civilního řízení. To pro něj představuje další zátěž a často i reviktimizaci. Přitom o újmě na důstojnosti mohou obecné soudy rozhodnout naprosto jednoduše. Výroky, o kterých se zde bavím, jsou výroky přející někomu smrt nebo ublížení na zdraví. Tyto výroky se objektivně dotýkají každého a patří se je tedy odškodnit přímo v trestním řízení.

A co obecně prospěšné práce? Není to dobrý způsob, jak si může pachatel uvědomit, co udělal?

Mají dvě úskalí. Jednak v databázi okresních soudů musí být nějaká organizace, která umožní, aby je ti pachatelé dělali. Což většinou bývají obce, kde odsouzení pak něco zametají. To z mého pohledu neodpovídá povaze předsudečných trestných činů. Tresty by totiž měly odpovídat způsobu spáchání. A pokud obecně prospěšné práce mají napravit člověka ve vztahu k tomu, co udělal, tak ve vztahu k předsudečnému násilí by bylo třeba zapojit ty lidi do práce na nějakých projektech nebo institucích, které například následky nenávisti nebo předsudků připomínají.

To ovšem znamená, že by se tyto instituce musely aktivně zasadit o to, aby byly v registru organizací, kde se obecně prospěšné práce mohou vykonávat. To je opět otázka spíš na stát, protože většina paměťových institucí jsou příspěvkové organizace státu. Do jejich činnosti by klidně práce s pachateli této trestné činnosti spadat mohla. Dokážu si představit v případě Středočeského kraje, kde někteří odsouzení žijí, hned dvě instituce, kde by se daly takové práce vykonat – Lidice a Terezín. Myslím, že jen to prostředí by na ně minimálně zapůsobilo. Obecně prospěšné práce by totiž neměly být jen tak, že si člověk někde něco zamete a tím to pro něj končí. Měly by mít výchovný prvek.

Procesy s autory nenávistných komentářů se celkem medializují. Má to nějaký dopad?

Myslím, že to, že u některých hlavních líčení v kauze Radka Bangy měla přítomnost médií efekt v tom, že musel pachatel čelit tomu, že bude zveřejněn jeho obličej, to, co udělal i jeho trest. To může částečně působit k jeho nápravě ve smyslu hanby. Což pak může působit i na další lidi v podobné situaci.

Má medializace dopad i na širší veřejnost?

Já bych si strašně přála věřit tomu, že ano. Ale bohužel tím, že dochází k dalším a dalším útokům, si myslím, že to má spíš individuální preventivní efekt. Že konkrétně Radku Bangovi se to pravděpodobně už nikdy nestane. Protože lidé byli seznámení s tím, že se bránil a bránit se bude. Byl by čistý nerozum se tedy pouštět do podobného jednání znovu. Je otázkou, zda to takto generálně funguje i vůči ostatním napadaným lidem. A tady je třeba upozornit, že by se bránit měli. Pokud zde jsou dlouhodobě napadaní například novináři, tak mám za to, že je to superprivilegovaná skupina, která by si měla přestat hrát na to, že to jejich napadání je normální a měli by svoji situaci aktivně uchopit. Brání tím vlastně i celou společnost.

Kauza Radka Bangy je dobrá v tom, že vzal celý svůj osud aktivně do svých rukou, dva roky se potýkal s desítkou případů a nakonec vyhrál. To nasazení bylo obrovské. Udělal to i s tím záměrem, aby konečně někdo autoritativně řekl, že podobné výroky jsou protiprávní a dokonce trestné. Fakticky tak jeho kauza výrazně ovlivnila celou jednu oblast trestního řízení. Jedním případem ale situace není zachráněna. Máme dobře našlápnuto, ale musíme pokračovat dál, aby se něco opravdu změnilo.

Rozhovor vyšel na serveru HateFree Culture.