Petr Kotlár: Točit s Václavem Marhoulem byla obrovská zkušenost
Poslední klapka k filmu padla loni v létě. Předcházelo tomu několik let příprav, sedmnáct verzí scénáře a neúnavné úsilí vedoucí k zafinancování dramatu Nabarvené ptáče, ve kterém hlavní roli židovského chlapce ztvárnil romský chlapec Petr Kotlár.
Černobílý snímek ze stejnojmenného dramatického příběhu židovského spisovatele polského původu Jerzyho Kosińského z roku 1965 se dočkal po světové premiéře na festivalu v Benátkách i své české premiéry letos v září. A dnes teprve dvanáctiletý Péťa, který padl režisérovi a scénáristovi Václavovi Marhoulovi před lety do oka, strávil natáčením na place rok a půl nejen v České republice, ale také třeba na Ukrajině.
“Jsem pořád jeden a ten samý kluk, co jsem byl i před natáčením.“
„Na Ukrajině jsme natáčeli asi měsíc. Po celou dobu mě doprovázela hlavně moje babička,“ rozpovídá se hlavní představitel a babička Věrka ho hned doplní. „Natáčení bylo náročné, trvalo dohromady rok a půl. A když bylo po všem, tak jsem během premiéry v Benátkách žasla, jak úžasný film o osamoceném setkání dítěte s krutostí a násilím z toho vznikl,“ nešetří chválou na jeden z nejvíce mediálně sledovaných filmů posledních let paní Věra a prozrazuje, že Nabarveným ptáčetem skvěle rozjetá herecká kariéra malého Péťi nekončí.
A podle dalších filmových nabídek, které na sebe nenechaly dlouho čekat, je jasné, že ke slavným hercům bude možná jednou patřit i sám Péťa. „Oslovila nás česko-dánská produkce s nabídkou na obsazení hlavní role. Hlavní zápletkou bude, že hlavní postava uvidí něco, co vidět neměla, a proto se ji mafie bude pokoušet navždy umlčet,“ prozrazuje babička a Péťa dodá zajímavou informaci: „Měly by tam být i pasáže, ve kterých se bude mluvit romsky. Uvidíme ale, jak to celé ještě dopadne, zatím jsem absolvoval konkurz, musel jsem se naučit texty, které mi zaslala produkce, a snad zítra nebo pozítří bych se měl dozvědět, zda jsem jim prošel,“ říká pokorně Petr, podle nějž by se mělo natáčet pouze dvacet natáčecích dní. Z toho osm v Dánsku a zbytek v Česku, což je oproti Ptáčeti značný rozdíl.
Dospívající herec měl podle slov babičky více nabídek na filmování, ale když mu četla jednotlivé scénáře, tak ho zaujal pro jeho akčnost právě tento. Natáčet by se mělo začít v únoru příštího roku. A protože má babička Věrka syna upoutaného na vozíčku, o kterého je potřeba starat se čtyřiadvacet hodin denně, a do toho provozuje se svým manželem v Českém Krumlově restauraci Cikánská Jizba, je ráda, že se tentokrát u Péťi během natáčení vystřídají nejen s manželem, ale také i se synem, tedy s Petrovým tátou, který přes týden pracuje v automobilce v Rakousku, kde už několik let žije, a do Krumlova se vrací jen na víkendy.
Do role agresora se stylizovat nechci
Nabídka přišla také ze seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde by si hlavní představitel oceňovaného filmu Václava Marhoula mohl zahrát společně s hercem Radimem Fialou, kterého si během natáčení Nabarveného ptáčete velmi oblíbil. „Vždycky říkám, že Radim je nejlepší, strašně jsme si sedli, je s ním obrovská legrace a jsme kamarádi,“ nešetří chválou na svého hereckého kolegu Péťa, kterému nikdo jinak neřekne než Škubánek. „Nesedla mu však role, ve které se vnuk měl objevit,“ odpovídá pohotově babička a vysvětluje, že by si ve známém seriálu z nemocničního prostředí zahrál chlapce, který by šikanoval své spolužáky, a to se mu příliš nezamlouvalo. A i přestože je jeho velkým snem zahrát si znovu po boku Radima Fialy, musel roli nakonec odmítnout.
„Sice jsme roli pro Péťu odmítli, ale nikdo se na nás kvůli tomu nezlobil, vše proběhlo v naprosté pohodě. Jsme otevřeni další spolupráci, kdo ví, třeba přijde ze seriálu role, ve které si vnouček zahraje rád,“ doufá babička, která na Péťu prozradí, že sláva mu do hlavy rozhodně nestoupla. A jak sama říká, žijí celý život v Českém Krumlově, lidé se tu navzájem dobře znají a několikrát se jim i přihodilo, že lidé přišli do restaurace na jídlo pouze se záminkou vyfotit se s mladým hereckým talentem. Ale ten si zvýšený zájem o svou osobu ani zvědavé pohledy podle babičky nijak nepřipouští.
Nepřehlédněte:
„Nemyslím si, že bych se odlišoval od svých vrstevníků, jsem pořád jeden a ten samý kluk, co jsem byl i před natáčením,“ říká se skromností v hlase a dodává, že občas je znát nepatrná závist ze strany spolužáků, kteří by byli rádi, kdyby je Péťa také dostal k filmu. „Vždycky jim říkám, že to takhle nefunguje a nemám tu moc někoho někam prosadit. Ale pokud se některý z mých kamarádů objeví ve filmu nebo v nějakém seriálu, budu mu určitě fandit,“ dodává. A babička přikyvuje.
„Každý si myslí, že práce za kamerou je brnkačka, ale já vždycky odpovídám, že to není takové, jako když si sednete doma na gauč, pustíte telku a vegetujete. Práce za kamerou je opravdu dřina,“ vysvětluje a prozradí zákulisní střípky. „Než se to všechno natočí, osvítí, zkontroluje úhel kamery, zkrátka jestli je všechno tak jak má být, čekáte na záběr klidně i pět hodin,“ vyjmenovává zkušeně a vzpomene si na jednu ze svých scén, kdy Petr leží pod projíždějícím vlakem. Podle jeho slov se mu nezamlouvalo, že by jej měla zaskakovat dablérka, radši se do náročné scény pustil sám.
„Pan režisér mi vysvětlil, že budu mít dablérku, ale že půjde ve finále poznat, že pod vlakem nejsem já, a to jsem pochopitelně nechtěl. Rozhodl jsem se to risknout. Scéna trvala několik hodin, zpočátku jsem se i bál, ale byl to zážitek vidět vlak z takovéhle perspektivy. Sice se pan Marhoul křižoval, ale nakonec jsme to oba zvládli.“
Herectví je dřina
Petr Kotlár také zavzpomínal na scénu, kdy kolem jeho hlavy postávaly vrány. „Strach jsem z nich neměl, protože jsem věděl, že jsou ochočené a cvičené, ale je pravda, že v mezizáběru mi jedna z nich vlítla na hlavu a pak už jsem se trošku měl na pozoru,“ poodkrývá další ze scén z Nabarveného ptáčete. „Točili jsme to celý den, byl jsem ukrytý v díře, zakryté deskami, a ty pak následně zasypali hlínou,“ prozrazuje filmařské fígle, které na plátně vypadají velmi působivě.
Ale nejtěžší scéna byla jednoznačně ta na kládě, kdy jej unášela řeka. „Než jsem se nadál, ocitl jsem se strašně daleko od štábu,“ vzpomíná na krušné chvilky Petr. „Ten strach, co jsem v tu chvíli měl, opravdu nebyl hraný. Sice jsem na sobě měl neopren a všude byli potápěči, ale já byl strachy polomrtvej. Na tuhle scénu opravdu nevzpomínám rád,“ přiznává.
Jeden z nejznámějších teenagerských herců si občas rád zahraje na hudební nástroj. „Táta je muzikant, bratr Míša také, tomu jde opravdu hrát na všechno. Já sem tam taky něco zahraju, ale dlouho u toho nevydržím,“ přiznává. „Ale tentokrát jsem se rozhodl, že se zkusím naučit na saxofon, mám ho doma půjčený, tak poctivě trénuji,“ prozradí na sebe a babičku to nenechá chladnou. „Péťa nádherně zpívá, má absolutní sluch,“ a jen co dořekne, vnuk jí skočí do řeči.
„No, to nevím, babi,“ odpoví se svou typickou skromností. A stejně tak je skromný, i co se týče reakce českých diváků na film, která se promítla do téměř stotisícové návštěvnosti. Podle jeho slov nikdo z nich takový úspěch u diváků nečekal. A babička závěrem dodává, že o tom, jestli se vnuk bude chtít v budoucnu věnovat i nadále herectví, jasno nemá.
„Stále je ve věku, kdy si zatím není budoucím povoláním jistý. Uvidíme, až povyroste. Ale jedno je jisté, přála bych si, aby šel na střední a pak na vysokou školu. Chci, aby studoval a něčeho dosáhl, a pokud se rozhodne pokračovat v herectví, podpořím ho, stejně tak jako ho podpořím ve všem, pro co se nakonec rozhodne,“ uzavírá paní Věra Kotlárová a Péťa jí dává zapravdu.
Článek vyšel v časopise Romano voďi. Možnost objednávání předplatného na rok 2020 se otevře během následujících měsíců, sledujte web a Facebook Romano voďi.
