Můžeme spolu: Jana a Bára z InBáze pomáhají propojovat cizince a českou společnost
Jana a Bára pracují v neziskové organizaci InBáze, která se zabývá integrací cizinců do české společnosti, v projektech zaměřených na interkulturní vzdělávání. V posledních roce se jim podařilo skvěle rozjet kurzy pro učitele z mateřských škol, o které je nečekaně velký zájem. Obě vystudovaly původně antropologii a postupně se propracovaly až k programům, ve kterých se snaží pomoct dětem s odlišným mateřským jazykem se začleňováním do škol.
SLOVO AUTORKY
Od ledna 2017 pravidelně přinášíme rozhovory s lidmi, kteří dělají zajímavé
věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře. Když jsme
hledali název rubriky, tak mě oslovilo motto letošního Mezinárodního dne Romů
„Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod
stejným názvem.
Postupně jsem do rozhovorů začala přidávat otázku týkající se slov, která ve veřejném prostoru často ztrácení skutečný obsah, protože si pod ním každý představujeme něco jiného. Jsou to slova jako Čech, Rom, gádžo a další podobná, proti kterým se část respondentů během prvních několika měsíců rozhovorů v různé míře a hojnosti ohrazovala.
Co je podle vás potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?
Jana: Obě dvě jsme studovaly sociální a kulturní antropologii, kde je téma respektu a tolerance obsažené automaticky. A bylo přirozené, že jsme se dál v profesi vydaly směrem, kde se tato témata řeší. Já jsem nejdřív pracovala v Člověku v tísni v Programech sociální integrace a postupně jsem se dostala k migrantům a začala pracovat v InBázi.
A co si myslím, že pro lepší spolužití funguje – je to hrozně takové to „mikro“. Je to osobní zkušenost, to že znám lidi různých národností, etnik, vyznání osobně a nedělám žádné rozdíly. V InBázi se hodně snažíme propojovat cizince a českou společnost. A tam vidím, že osobní vazby fungují. Přijde mi, že osobní poznání je nejlepší cesta k tomu, aby předsudky padly a aby se nám žilo společně lépe. Jen nevím, jak tohle aplikovat na celou společnost.
Bára: Myslím, že je potřeba, aby lidé vnímali svět v souvislostech. Jde o to, aby se člověk naučil vnímat život v nějakých barvách a uvědomoval si, že není vše jen černo-bílé. Po vysoké škole jsem se věnovala evropským projektům zaměřeným na vzdělávání, ale ne vždy se zabývaly tématy a skupinami lidí tak, abych měla pocit, že má práce dává smysl. A po mateřské jsem si řekla, že si chci hodně vybírat, co budu dělat. Potřeba smysluplnosti práce byla velká. To, že jsem se ocitla v InBázi je spíš náhoda, ale téma začleňování dětí s odlišným mateřským jazykem vytanulo a cítím, že to je hodně potřebné a je to pro učitele velké téma. Bohužel mezi lidmi ve školském prostředí registruji velkou xenofobii, která opravdu plyne ze strachu z neznáma.
Měla bys nějaký konkrétní příklad, jak se ji podařilo zmenšit?
Bára: Tak když vezmu třeba příklad jedné školky, kde mi přišlo, že na začátku bylo téma cizinců pro učitele a rodiče tabu. Většinový názor i u vedení byl takový, že jsme tady v Čechách a musí se tady mluvit česky, i v případě, kdy mluví dva rodiče cizinci mezi sebou. Třeba rodič na třídní schůzce byl schopen říct, že mu vadí, že dvě Ukrajinky spolu v šatně mluví ukrajinsky a on jim nerozumí. To, co funguje a vidím to skrz semináře, které organizujeme, je s lidmi přesně o tomhle mluvit, komunikovat, otevírat se víc debatě a snažit se, aby ty témata nebyly tabu. A přijde mi, že to ve školách začíná fungovat. Cítím, že to je často jen strach, který vytváří ledy mezi lidmi, a když ho někdo prolomí, tak ty lidi začnou být tolerantnější.
Mně připadá, že ty ledy někdy vytváří i jen slova, která používáme. Proto jsem se začala ptát na slova jako Rom, ne-Rom, Čech, gadžo…co znamenají pro vás?
Jana: já jsem pracovala s Romy, cizinci a přestala jsem tato slova vnímat. Znám je osobně a mám mezi nimi kamarády. Ale bohužel tato slova přicházejí “zvenku” a musím je pak používat, protože okolí mně k tomu nutí.
Bára: Já to mám stejně – když nemusím, tak lidi takhle vůbec “nenálepkuji”. Každý jsme nějaký a nedá se to paušalizovat. Okolí je bohužel často zvyklé dělit lidi na my a oni.
Vadí mi, že například v tisku, když se píše o nějaké negativní zprávě, že to je často, že něco udělali Romové, i když to v kontextu té zprávy vůbec není důležitá informace. Protože když to není nutné, není to hybatel toho, co se stalo, tak nevím, proč je to slovo v mediálním prostředí vůbec používané.
Máte nějaké sny? Kdybyste měly kouzelnou hůlku, co byste vyčarovaly?
Jana: Za mě samozřejmě to, abychom nemusely žádnou xenofobii, rasismus vůbec řešit, tím pádem abychom přišly o práci (smích). V reálu to ale samozřejmě není možné. Co si myslím, že ale v realitě jde, je podporovat ty instituce a neziskovky, které se xenofobii či rasismus na různých úrovních snaží řešit. Stejně jako v jiných neziskovkách, jsme často zavaleni administrativou projektu, že nemáme možnost řešit obsah tak do hloubky a v takovém rozsahu, jak bychom si přáli.
Bára: Možná trochu víc obecně – každý můžeme mít na stejnou věc jiný názor, ale můžeme se bavit na úrovni. Přála bych si, aby lidi byli napojeni víc jeden na druhého, víc spolu komunikovali a byli schopni se vzájemně lépe pochopit.
Je něco, co byste chtěly dodat, a na co se neptám?
Bára: Vzdělávání cizinců je nové téma, a týká se hlavně učitelů. Myslím si a – nechci přehánět, ale jsou to pro mě hrdinové. Předstupovat každý den před děti, které jsou otevřené a přímočaré a neberou si servítky a navíc začleňovat do výuky různorodé děti, jako např. děti cizinců, to chce typ člověka, který se otevírá druhým.
Jana: Přála bych si, aby učitelé dostali lepší podporu – jak metodickou, tak finanční, aby svoji práci mohli dělat dobře. Skrz aktivity InBáze
se o jejich podporu, aspoň částečně, a to v případě vzdělávaní dětí cizinců,
snažíme.
