Můžeme spolu: Nezáleží na tom, kdo je Rom a kdo není, říká Renáta Kováčová

Od ledna 2017 pravidelně přinášíme rozhovory s lidmi, kteří dělají zajímavé věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře. Když jsme hledali název rubriky, oslovilo mě motto letošního Mezinárodního dne Romů „Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod stejným názvem. Od května 2017 jsem do rozhovorů začala přidávat otázku týkající se slov, která ve veřejném prostoru často ztrácejí skutečný obsah, protože si pod nimi každý představuje něco jiného. Jsou to slova jako Čech, Rom, gádžo a další podobná, proti kterým se část respondentů během prvních několika měsíců rozhovorů v různé míře a hojnosti ohrazovala.

Rozhovor s Renátou Kováčovou

Renáta Kováčová je externí spolupracovnice Romey a časopisu Romano voďi. Pracovala v K centru v Chomutově a studuje VOŠ sociálně právní činnosti v Mostě. Sedíme v bytě její sestry Jany, která žije na sídlišti Písečná, asi sto metrů od místa, kde došlo před dvěma týdny k vraždě.

Co je podle vás potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře? Co to znamená po nedávných událostech tady v Chomutově?

Já si myslím, že aby se nám společně žilo dobře, mělo by se začínat maličkostmi – pozdravím, podržím někomu dveře, usměju se na něj. A co se situace tady v Chomutově týče, napětí tady určitě je; já si ale nemyslím, že napětí je jen v Chomutově. Je v celé České republice a jsou to hlavně problémy způsobené bytovou politikou a migrací rodin. Jakmile nejsou lidé usazení na jednom místě, nemohou se vytvořit dobré sousedské vztahy. Aby to všechno začalo fungovat a aby se mohlo dodržet to „dobrý den, jak se máte“, měly by spolu rodiny bydlet déle.

Když říkáte „vyřešit bytovou politiku“, co to znamená konkrétně?

Problém je, že byty vlastní soukromé osoby, které lidi ubytovávají za nehorázné částky, které potom inkasují na sociálních dávkách, a jakmile člověk nezaplatí nájem hned, protože má třeba problém s dávkou (ani její vyřízení není žádná legrace), tak je hned vystěhují vedle do dalšího panelového domu.

Jak by tomu šlo zabránit?

Tady u nás v Jirkově se to teď řešilo. Byl tady snad i někdo z vlády a oni to myslím udělali tak, že tyhle doplatky na bydlení se budou posílat rovnou majitelům na účet. Že to nebude chodit už lidem, protože šlo o to, že ta SJV (společenství vlastníků bytových jednotek, pozn. DM) měla taky dluh, protože majitel domu neplatil zálohy.

Kdyby tohle začalo fungovat, tak by se problém zmenšil?

Když sestěhujete problémové lidi na jedno místo, tak to prostě nemůže fungovat. Ono by to asi fungovat mohlo, kdyby byla ghetta rozprášena a další vyloučené lokality se nevytvářely. .

Tady, kde bydlíte, je podle vás vyloučená lokalita?

Tady tenhle dům ne, ale kousek dál už jo.

Jak to poznáte? Kde je ta dělicí čára?

Tenhle dům je slušný, další taky, ale ten další, tam už to začíná. Stane se to často tak, že majitel koupí zadlužené byty v dražbě za pár korun a pronajímá je za velké peníze. Třeba i město tady pronajímá i prodává byty. A dělicí čáru poznáte, už když jdete venkovní chodbou, podle toho, jaký je vchod. Když půjdete do vchodu, kde je vrstva špíny, výkaly, smrdí to, nejsou tam žárovky, bojíte se, abyste nedostala nějakou nemoc, tak to už vypovídá samo o sobě, kdo v tom baráku bydlí.

A dům, kde se stala ta vražda?

Tam je to půl na půl.

Souvisí to podle vás nějak?

Souvisí to určitě. Já si myslím, že majorita je zvyklá na svoje starousedlíky, když v tom domě žije někdo dlouho, tak si na sebe zvyknou. Začnou Romy respektovat a přijmou je. Ale když tam dochází k migraci, lidi se napijou, udělají tam hluk, tak to pak určitě vyústilo v to, v co to vyústilo. My jsme měli třeba taky problémy, když jsem se stěhovala. Když jsem vešla do toho baráku poprvé, tak mi paní říká – “tady bydlet nebudete, tady v tom bytě bydlely samé prostitutky a feťáci”. A já jsem jí odpověděla: „A já jsem jako kdo, taky feťák nebo prostitutka?“ Já si pustím třeba taky písničky nahlas, a paní přišla poprosit, abych to ztišila. Až jsme se pak ale na sebe naučili a jako sousedi si na sebe zvykli.

Vy jste na začátku zmínila, že konflikty na tomhle sídlišti jsou jen mezi těmi, kteří se snaží žít slušně, a těmi, kteří pravidla slušného soužití nedodržují. Dělicí čára tedy nevede vůbec přes nějaké „Rom“ nebo „nerom“. Přesto bych ráda zkusila zjistit, co pro vás tahle slova znamenají?

Já třeba, když použiju „gadžo“, tak to použiju hanlivě. „Rom“, to já asi ani neříkám. Používám to, jen když to potřebuju rozlišit, aby mi ten člověk rozuměl, o čem se bavím, ale jinak já to nemám ráda. Jenom v téhle situaci to použiju, když potřebuju, aby mi ten člověk rozuměl.

Kdybyste nemluvila se mnou, ale přemýšlela sama o sobě, tak co to pro vás znamená?

Pro mě “Rom” jsem prostě já. Protože to je viditelné, neschovám to, jsem Romka a používám to pojmenování hlavně na obranu Romů. Když někdo začne nadávat a urážet Romy, tak se automaticky postavím a začnu se dohadovat. Nezáleží na tom, kdo je Rom a kdo není. Ale nemám problém přiznat se k tomu a říct, že jsem Romka. Zároveň se ale cítím jako Češka – koukám se na hokej, mám ráda vepřo knedlo zelo, narodili jsme se tady, a když mi někdo řekne Češka, tak proč ne? Vždyť jsem se tady narodila, nejsem z žádného romského státu. Jsem česká Romka. Já mám spoustu kamarádů Čechů. Ještě nejlepší je, když ti řeknou „ale ty nejsi taková jako ostatní cikáni“.

Když ale řeknete „jsem Romka“, co to znamená?

Vyrostla jsem v romské rodině, s romskými tradicemi. Pohřby, svatby, křtiny, to se dodržuje doteď. Třeba svatba – já jsem na české svatbě ještě nebyla, takže nevím. Ale u nás je to tak, že ženich si přijde pro nevěstu domů a rodiče mu ji dají. Nebyla jsem na české svatbě, takže nevím, jestli je to tak běžně. Já jsem třeba zažila jen jednou české narozeniny, pozvala mě maminka spolužačky, hrozně jsem chtěla vidět, jak to probíhá, a ono to bylo stejné, jako u nás, jen místo čardáše zpívali „V dáli za horama“.

Co by podle vás bylo potřeba dělat tady, aby se soužití dařilo?

Já si myslím, že by měly vzniknout pracovní skupiny, ale nemělo by to být tak, jako je to dnes v režii Agentury pro sociální začleňování, ale měli by to být místní lidi, kteří budou dohlížet na pořádek v těch místech, kde je napětí. A vlastně než přijede městská policie a než se to začne řešit pokutami, tak tyhle skupiny by s těmi lidmi měly pracovat a upozornit je včas stylem „hele, když budeš dělat bordel, dostaneš pokutu, chceš to, nebo ne? Tak se zklidni“. A ne aby pracovaly jen s těmi problémovými, ale aby pracovaly s domem celkově. Vysvětlovat, že jsou ti lidé třeba emotivní, mělo by se pracovat s oběma skupinami. Je potřeba pořád říkat „není to o tom, že tě chce někdo naštvat“, a těm druhým říct “když chceme žít spolu, bydlet společně, tak pro to něco uděláme”. Ale opakuji, měli by to být místní lidi, ne, že do Prahy bude dojíždět řešit situaci člověk z Ostravy.

Kdo by tu skupinu měl dát dohromady a kdo by tam měl být? Kde je ten provaz, za který je teď potřeba zatáhnout?

Tu skupinu by mělo vytvořit město a ty skupiny by měly být smíšené. Romové i neromové – zase to musím použít, to Rom a nerom. Skupiny by měly být smíchané. A vzájemně se od sebe učit.

Kdybyste měla kouzelnou hůlku, co byste změnila?

Já bych ji asi ani nechtěla, já bych ji určitě rozbila. Každému člověku se děje to, co se má dít. A nechtěla bych si něco vyčarovat, abych si to nezasloužila. O to, co budu mít, se chci zasloužit sama. A ne že budu čarovat nějakou hůlkou. Asi tak. I to zlé je k něčemu vždycky dobré. Toho člověka by to mělo posouvat dál, aby se učil i díky svým chybám.

Je ještě něco, co byste chtěla dodat?

Ta celá situace vznikla tak, že obchod s chudobou zašel tak daleko, že se zmařilo několik životů. Tomu jednomu ruply nervy. Mě by taky naštvalo, kdyby mi někdo naboural nové auto, ale měl to řešit s policií, a ne vyběhnout se zbraní už s úmyslem zabít. Podle mě to vůbec nemuselo dojít tak daleko. A jeden by nemusel být na hřbitově, druhý ve vězení, co ty manželky a děti? Kdo je bude živit? Je to hnusné na obě strany, nejen z jedné. Na druhou stranu by střelec měl dostat spravedlivý trest. Tohle se dít nesmí. Nesmí vyjít člověk se zbraní v ruce a někoho jen tak zastřelit.