Můžeme spolu: Aby se nám společně žilo dobře, je důležité nikdy to nevzdat, říká Líza Urbanová

Líza vystudovala obor Divadelní věda a následně pracovala mimo jiné jako produkční česko-francouzského souboru Décalages, spolupracovala také s divadlem Continuo, Tear Novogo Fronta a dalšími. Posledních několik let pracuje v Ara
Art, v časopisu A2 a společně se zabýváme divadlem utlačovaných. Vzhledem k
tomu, že stála u zrodu cyklu „můžeme spolu“, k jehož konci se pomalu blížíme,
požádala jsem o zamyšlení i ji. Líza je jeden z těch lidí, kteří to, co říkají,
také skutečně žije, a zároveň se nebojí o věcech mluvit velmi otevřeně.

Co je podle Tebe potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

Včera jsme shodou okolností hráli představení „Neprojdeš“ a tam jsem si hezky formulovala odpověď na tuto otázku, aniž bych věděla, že ji dostanu. A to je: nikdy to nevzdat. To je potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře. Dotáhnout vždycky do konce řešení všech věcí, které nás oddělují, důsledně je potírat i v případě, že má člověk někdy na obou stranách pocit, že to nemá cenu, že to nikdy nepůjde, že jsme moc jiný, nebo že traumata na obou stranách jsou příliš velká. Nepodlehnout tomu a nevzdat to, mít odvahu nést tu nálepku naivního „sluníčkáře“ a věřit, že to má cenu.

Můžeš uvést konkrétní příklad, kdy tohle zažíváš? Klidně i nějaké konkrétní situace?

Já jsem popravdě řečeno nikdy nebyla přítomná přímé diskriminaci, jako že bych ji zažila ve veřejném prostoru s nějakým mým romským kamarádem, ale zažila jsem její důsledky z jedné i druhé strany.

Takže třeba s mýma ne-romskýma kamarádama, kteří žádné Romy osobně neznají a pochází třeba z prostředí, kde se anticiganismus nasává s mateřským mlíkem. Tak tam jsem časem pochopila, že nemá smysl se na ně tvářit hnusně nebo jim říkat že jsou blbci, ale má smysl jít po konkrétních věcech a říkat jaký je ten kontext, jak došlo k tomu, že situace je taková jaká je, a poukazovat neustále na to, že právě na nás, kteří už nežijeme v těch mikroprostředích, který jsou vždycky trochu nemocný, tak na nás leží ta zodpovědnost – my musíme být schopní negeneralizovat, ptát se, získávat informace, abychom na ty lidi nahlíželi v celém kontextu a ne podle jednotlivostí, který jsou vidět hlavně proto, že projdou médiama.

A z druhé strany, protože se relativně často pohybuju v prostředí, kde já jsem menšina, tak taky často zaznamenám – ne teda vůči mně osobně, ale obecně to, že vztah Romů ke gadžům není taky vždycky hezký a otevřený, a že je to něčím hodně podobné té generalizaci, kterou znám z majority. A tomu jsem byla několikrát přítomná – nechci říct vystavená, protože se to fakt nikdy netýkalo mě, ale byla jsem u toho a vždycky mě to bodne. A člověk si říká aha, tak vy to děláte taky… Ale i tam si člověk musí říct – ano, i tady to má kontext, kterej je potřeba chápat. Člověk pak musí sám po sobě chtít to, co chce po té majoritě.

V poslední době se ptáme i na to, co pro nás znamenají slova, která se tak hojně používají, jako je Čech a Rom? Jak to vidíš Ty?

No obtížně a čím víc jsem v tom prostředí, které bych nazvala „můžeme spolu“, tak tím obtížnější to je. Například hodně trvám na tom, aby se používalo označení Rom. Zároveň cítím obecně ve společnosti jak u Romů tak u ne-Romů, že to někdy nejde přes pusu oběma stranám a člověk si říká kdo jsem já, abych poučovala ostatní o tom jaký slova mají a nemají používat. Ale stejně si myslím, že je na nás, na všech lidech, který to trochu zajímá, abychom v tomhle byli důsledný.

A zároveň abychom v tom nebyli takzvaně fašistický, aby nikdo nedostával čočku za to, když to nedělá. Protože tyhle označení vychází také jen z toho, na co jsme zvyklí, a co nás v dětství učili. Takže určitý druh pochopení mám, ale myslím si, že je na místě to brát vážně a přikládat tomu důležitost, že je potřeba, aby se sami Romové označovali za Romy, jakkoli to právě pro ten zvyk třeba často není jednoduché, ale když to nebudou dělat oni sami, nebude to majorita dělat nikdy. Tak to je ke slovu Rom.

A co se týká označení Čech, myslím, že patřím do skupiny lidí, pro které není úplně snadné se označovat za Čechy, pokud to má znamenat cokoli jiného než státní příslušnost. Ale pokud je to označení občanství, tak se to zdaleka netýká jen ne-Romů, ale Romů taky a i dalších lidí, kteří se narodili v jiných zemích. A já mám pocit, že ti, co se tak hrdě hlásí k tomu, že jsou Češi, si to často neuvědomují. Takže paradoxně použití slova Čech je pro mě v určitém smyslu náročné, protože to strašně často v kontextu, v kterém já žiju, může být vnímáno jako nadávka. Zvlášť třeba pokud se k tomu navíc přidá přídomek „slušný Čech“.

A pak si myslím, že je ještě jeden problém v komunikační rovině, a to když je smíšená společnost lidí a z nějakého důvodu, třeba ryze praktického, se potřebují pojmenovat nebo označit. A najednou dojde na to, že se musí říct Rom a ne-Rom, do čehož se často lidem nechce, tak použijí Romové a Češi, a to je hrozná hloupost. A myslím, že čím víc se to bude používat, tím snadněji se to stane dalším z dělítek. Protože místní Romové jsou Češi zrovna tak, jako my, a to by mělo být jasné.

Když se ohlédneš za posledním rokem – posunulo se něco? Máš nějaké postřehy k tomu, jak se daří ono „můžeme spolu“?

Na to, aby se dalo říct, že se něco posunulo, je hrozně krátká doba. Ta práce je na dýl, je to běh na dlouhou trať a všichni si to musíme uvědomovat a připomínat si to, že to je obor, kde nejsme schopni výsledek vidět hned. Jestli se něco posunulo, tak třeba u jednotlivců, a myslím, že i to je hrozně důležitý. Že každý jednotlivec, který může být přenašečem pozitivní, respektive spojující informace, je hrozně důležitý. Protože každý je jako jedna kapka a nakonec to bude to moře, který si všichni přejeme. Ale než bude z kapek moře, tak to nějakou dobu potrvá. A my všichni, co v tom jedeme, musíme tuhle trpělivost mít a doufat. Já jsem si skoro jistá, že za našeho života se to moře nestane. Ale myslím, že naše děti až budou dospělí, tak už boudu mít takový větší jezero. A jejich děti by se možná mohly k nějakému malému moři propracovat, když to nevzdáme.

Máš nějaké sny? Kdybys měla kouzelnou hůlku, co bys vyčarovala?

Já jsem věděla, že ta otázka přijde a hrozně jsem o ní přemýšlela. A jediný, na co jsem přišla, bylo, že kdybych měla kouzelnou hůlku, tak bych zařídila, aby se každý dokázal povznést nad traumata, která má s tímhle tématem spojený, aby byl schopen si říct – je jedno, že mám nějakej zážitek, že mi doma od dětství něco říkali, že jsem vyrostl v nějaké komunitě, která se k tomuhle tématu nějak stavěla, že důležité je prostě vidět, co konkrétního je teď, a co může být dál, podívat se do budoucna. Ale tohle je tak strašně těžká věc, že na tu by byla ta kouzelná hůlka potřeba.