Můžeme spolu: Potřebujeme vybudovat lídry z řad komunit, aby byl konečně slyšet jejich hlas, říká Magdaléna Karvayová

Magdaléna vystudovala několik prestižních škol, pracovala v organizaci Open Society Fund Praha a dlouhodobě se angažuje v situaci romských rodičů v Ostravě. Je to člověk, který má spoustu energie a hlavně vizi, co by bylo dobré změnit.

Co je podle Vás potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře? A co děláte Vy?

Těch věcí, které je možné dělat společně, je celá řada. Začnu ale možná svým příběhem. Já jsem na základní škole byla jediná Romka. Asi od první do šesté třídy jsem zažívala dost ostrou šikanu, a to vlastně jen na základě toho, že jsem byla tmavší než ostatní děti. Každý den jsem slýchala, že jsem špinavá cikánka, docházelo tam i k fyzickému násilí ze strany starších spolužáků, a skutečně jsem se začala cítit méněcenně, nechtěla jsem chodit do školy, začala jsem mít i zdravotní potíže. Hrozný stres to byl. Naštěstí jsem jinak měla dobrý prospěch, ale atmosféra mi stěžovala začlenit se do kolektivu. A učitelé to nebrali na vědomí, většinou jsem tam byla známá jako Lenka nebo Magdička, která si jen stěžuje a její otec neustále chodí do školy řešit něco za ní. Tatínek s maminkou mi říkali, že mám být pyšná na to, že jsem Romka, že se za to nemám stydět, a také že jsem především člověk, stejně jako oni. A v té době se mi zrodil ten pocit, že až budu velká, tak změním svět. Nebo pomůžu dětem, které si prochází tím, čím já – takže budu studovat psychologii. Nebo změním zákony, aby k tomu vůbec nedocházelo – a budu právnička. Shodou okolností jeden známý viděl, co jsem si ve škole prožívala, a zmínil se o mezinárodním gymnáziu v Hluboké nad Vltavou, kde už tehdy v roce 2001 bylo zastoupeno přes 200 států. Byly tam děti z různých zemí – z Afriky, Evropy, dokonce i z Jižní Ameriky – prostě z celého světa. Takže tam byla obrovská náboženská i jiná diverzita.

Vše samozřejmě probíhalo v angličtině, kterou já jsem neměla nejlepší. A strašně moc jsem se na tu školu chtěla podívat, abych viděla, co to je. Protože mě vždycky lákalo multikulturní prostředí, měla jsem pocit, že bych tam zapadla, a nemusela každý den obhajovat, kdo jsem. Po rozhovoru s ředitelem jsem mohla nastoupit do osmé třídy. Viděl, že moje angličtina není dobrá, ale viděl zároveň silnou motivaci. A protože jsem byla jediná Romka, tak to pro ně bylo taky lákavé, protože neměli žádné zastoupení Romů.

Jedna vzpomínka mi opravdu tkví v hlavě. Škola byla naproti internátu, a když jsem tam přijela poprvé, tak všichni – žáci, učitelé i vychovatelé – se ke mně nahrnuli, otevřeli svou náruč, objali mě a hned ahoj, ahoj. První bylo objetí. To možná pro hodně lidí neznamená nic, ale pro mě to v tu dobu znamenalo znovuzrození, bylo to obrovské štěstí a řekla jsem si – to je přesně ono, tam chci být. A to přesto, že to rodiče stálo 20 000 Kč měsíčně a bylo to na šest let. Finanční situace rodičů sice nebyla nijak dobrá – mamka byla uklízečka a táta bývalý voják, navíc jsem měla dva mladší sourozence. Ale přesto všechno rodiče řekli – chceš tam studovat, tak budeš a my pro to uděláme všechno. A všichni od vychovatelů až po učitele mi dávali velkou podporu a během tří měsíců jsem se stala nejlepší studentkou daného měsíce, což byla velká zásluha i učitelů, protože mi látku vysvětlovali, snažili se, abych vždy pochopila hlavní koncept a cítila jsem velkou podporu.

A co bylo dál?

Pak jsem nastoupila na angloamerickou vysokou školu, kde jsem vystudovala komparativní práva, pracovala jsem v nadaci OSF Praha jako koordinátorka programů pro lidská práva a vzdělání, kde jsem měla možnost dělat jak národní tak mezinárodní advokacii v oblasti naplňování rozsudku D. H. a ostatní versus Česká republika. Tam jsem měla pocit, že dělám něco dobrého, ale chyběl mi element komunity. Měla jsem pocit, že já jediná sama nic nezměním, a že je nutné slyšet hlas těch, kterých se to týká, tedy rodičů dětí. A proto jsme společně s kolegyní z OSF Networku a s kolegyní z Ostravy Jolanou Smarhovičovou začaly pilotní projekt, v rámci kterého jsme vedly kampaně zápisu romských dětí do kvalitních nesegregovaných škol. Od října 2013 jsme se setkávali s romskými rodiči, kteří měli děti v předškolním věku, a postupně jsme je informovali o školském systému, protože o něm neměli skoro žádnou znalost. Pro ně byla nutná povinná školní docházka, ale nevěděli o tom, že máme vlastně dva paralelní vzdělávací systémy. Tak jsme jim začali vysvětlovat, jak školský systém funguje, co to znamená, že jejich děti jsou označené jako LMP, když dítě absolvuje praktickou školu, jaký je rozdíl mezi kvalitní a nekvalitní školou.

Další část spočívala v motivaci, protože ta komunita byla vymřelá, ve stadiu, kdy neměla žádnou naději. Často ani nevěděli, proč by jejich děti měly být vzdělané, měli pocit, že je nedosažitelné, že by jejich dítě mohlo být víc než kuchař, číšník, kadeřník nebo být na úřadu. V těchto kampaních pokračujeme už pátým rokem a v průběhu 4 let se podařilo zapsat do kvalitních nesegregovaných škol v Ostravě 302 dětí. A to je jen jeden aspekt empowermentu. Zároveň budujeme lídry z řad komunit v Ostravě. Pracujeme zatím jen ve 4 vyloučených lokalitách a během dvou let této práce se dala dohromady skupinka 7 nejaktivnějších dobrovolnic, které samy vedly v roce 2015 a 2016 kampaně v jejich lokalitách a v roce 2017 si je komunita zvolila jako své zástupce k tomu, aby reprezentovali jejich zájmy a tak vznikla Asociace romských rodičů v Ostravě.

Ráda bych se Vás zeptala stejně jako všech ostatních respondentů, jak vnímáte slova jako Rom, Čech, ne-Rom…, která tak často používáme?

Já je používám tehdy, když se mě lidi ptají, odkud jsem. A tím, že vlastně nemáme svůj stát, tak říkám, že jsem Romka a žiji v Čechách. Protože to je vlastně otázka identity. Samozřejmě jsem Češka, cítím se být Češkou, ale zároveň jsem také Romka. To znamená dodržování tradic, kultury.

A jsou momenty, kdy to i zdůrazňuji. Když třeba jedu v tramvaji, pustím starší paní sednout, já se na ni usměji a ona se ptá, odkud jsem. A když řeknu, že jsem Češka, tak řekne „vy ale nejste typická Češka“. A já řeknu – no ano, jsem Romka, žijící v Čechách. A oni – vy nevypadáte jako Romka – tak se dostaneme k tomu, co jsem vystudovala a tak měním i pohled na Romy. Takže někdy slovo Rom používám účelově. Media hrají strašně velkou roli a většina lidí z majority nepřijde do skutečného kontaktu s Romy a vlastně mají předsudky způsobené hlavně tím, co slyší v médiích. Ale pak, když Romy poznají osobně, tak se ty pohledy trošičku mění.

Znamená to tedy, že slovo Rom používáte hlavně v momentě, kdy to téma přichází zvenku?

V romštině se řekne Me som Rom, což znamená „jsem člověk“. A je to spojené hlavně s identitou, je to o tom, jak se člověk vnitřně cítí. Je to spojené s identitou a hrdostí, protože já jsem hodně hrdá na to, že jsem Romka.

Na co přesně jste hrdá?

Romům patří celý svět. Na jednu stranu je nám líto, že nemáme svůj stát, ale na druhou stranu se mi líbí to, že jsme všude, a že třeba Rom z Mexika se romsky dorozumí s Romem z Čech. I když je ten dialekt jiný, ale dorozumí se. Máme krásnou hudbu, i naše historie je zajímavá. Smutná, ale zajímavá. Ale já jsem taky člověk, který rád překonává překážky, a řeší problémy a už to, že my Romové se ocitáme v situaci, v které jsme, a překonáváme to, tak jsem pyšná na každý úspěch.

Máte nějaké sny? Kdybyste měla kouzelnou hůlku, co byste vyčarovala?

Mám sen a také ambici, na které pracuji. Kdybych měla kouzelnou hůlku, tak bych hrozně ráda dělala víc akcí, kde se potkají Romové s majoritní společností, protože je to o jednoduché věci – a totiž o budování vztahu. A také aby media zajímaly pozitivní a nejen negativní věci. To je sen. Ale ambici, kterou mám a na které pracuji, je mít národní organizaci Awen Amenca, která bude budovat lídry z řad komunity, protože oni musí dotlačit tu změnu, kterou potřebují. Ne my jako organizace, ale musí to být ti samotní lidé.

Takže naším snem je vybudovat lídry z řad komunit, zplnomocnit je, aby oni konečně vzali svůj hlas a svoje požadavky, řekli, co očekávají jak od státu, tak od místních samospráv, ale taky, aby věděli, jaká je jejich role. Protože to nikdy není o jednom aktérovi, který chce něco změnit, ale vždy o zapojení více aktérů. Takže proto se snažíme podpořit rodiče v oblasti vzdělávání a chceme, aby naše děti měly lepší život, než máme my.