Míra Brož: Nejspíš jsme nuceni čekat na Malcolma X nebo rovnou na mrtvé během pogromů

Rozhovor s proromským aktivistou Mírou Brožem z občanského sdružení Konexe. Hovořili jsme o současné situaci aktivistů, o stavu občanské společnosti a roli neziskových organizací, o nebezpečí plynoucí z extremismu i z radikalizace uvnitř romských komunit.

Počet akcí s rasistickým podtextem stoupá, přibývá i běžných lidí, kteří
se jich po boku extremistů účastní. Jak je na tom pomyslná protistrana, tedy v
jakém stavu je protirasistické hnutí v České republice?

Největším úspěchem je vznik platformy Blokujeme! která sdružuje široké
spektrum aktivních jednotlivců a organizací napříč republikou. Platforma
Blokujeme! vznikla během léta, krátce před protiromským pochodem ve Vítkově, kde
před několika lety rasisté málem upálili malou romskou holčičku Natálku. Je to
tedy už podruhé, kdy malé městečko Vítkov vyvolalo vlnu solidarity s Romy.

Zdá se, že dochází k pozvolné aktivizaci lidí, kterým není jedno, co se děje –
24. srpna kdy rasisté pořádali protiromská shromáždění najednou ve více městech,
se akcí na podporu romské komunity a protirasistických demonstrací účastnilo
stejné množství lidí, jako akcí rasistů.

Čerstvou věcí jsou aktivity typu Nicneznazor.cz,
nebo koordinované vstupování do diskusí na rasistických skupinách na sociálních
sítích. Lidé, kteří se z nějakého důvodu nemohou zapojit přímo do aktivit v čase
a místě krize, tak získávají možnost udělat něco proti rasismu a růstu nenávisti
i z tepla svého domova.

Jak jsi prožil letošní horké léto, v němž absentovala "okurková sezóna,"
ty osobně a sdružení Konexe vůbec?

Prožíváme hektické období. Dříve dobrovolníci Konexí pracovali jen v
severních Čechách, v posledním období fungujeme v celé České republice. Je to
logickým důsledkem situace, kdy řešíme klíčový společenský problém: protiromské
pogromy. To mi prostě občas přijde absurdní, nejsme na to stavěni a nemáme
zdroje. Došli jsme na hranice svých možností, coby malá dobrovolnická
grasrootová organizace s téměř nulovým rozpočtem. Kvůli současné vlně nenávisti
nestíháme nic jiného, zanedbáváme naší běžnou agendu. Dovolenou jsem neměl.

Myslíš, že je správné označovat nedávné protiromské demonstrace slovem
pogromy? 

Ano, myslím, že je to dost přesné pojmenování. Kdyby na místě nebyli
policejní těžkooděnci a dav by se dostal k romským domovům, co by se asi stalo?
Byly to pogromy zastavené policií. Nazývejme věci pravými jmény. Co budeme dělat
?

A co znamená výraz "grasrootová organizace"?

No „grasroot“ znamená „zdola“. Grasrootová neziskovka je organizace tvořená
místními angažovanými členy komunity, kteří skrze ni pomáhají sami sobě a hájí
práva svojí komunity. Grassrotové organizace můžou být líhní pro budoucí lídry,
mohou se stát pojítkem komunity. V České republice takových organizací moc není,
ale věříme, že situace se změní. Jde o takový protipól neziskových řetězců.

Neziskové řetězce? Je takové srovnání korektní?

Neziskový řetězec je velká společnost s centrálou většinou v Praze, která má
pobočky po celé České republice a každá pobočka poskytuje standardní nabídku
služeb. Jde o to, že když někde ve městě otevře svou pobočku obchodní řetězec,
nastane efekt, že v místě zkrachují menší místní prodejny, které neobstojí v
jeho konkurenci. Nemůžou konkurovat jeho nabídce, propagaci, lobbingu. Stejný
efekt nastává, když v místě soutěží malá romská grassrootová organizace s
neziskovým řetězcem, nemá proti němu šanci. Nemá tak dobré fundraisery,
projektové a finanční manažery, vztahy s místními politiky. Peníze, které jsou
jen jedny nevysoutěží.

To je důvod proč je sdružení Konexe bez prostředků?

Ne. S našimi penězi a podporou našich projektů je to bohužel mnohem
složitější. Situace, kterou jsem popsal, se týká malých lokálních romských
neziskovek, které by chtěly mít své sociální pracovníky, provozovat nízkoprahový
klub, nebo fotbalové družstvo. Tedy poskytovat sociální služby nebo volnočasové
aktivity pro děti a mládež.

To Konexe nechtějí. Chceme dělat něco jiného. Problém je to, že na aktivity,
které chceme realizovat (comunity empowerment, community organizing, advocacy)
nejsou v ČR vypsány žádné grantové výzvy, tyto aktivity nejsou nejsou
podporovány, nemáme si své projekty kam poslat. Peníze jdou do sociálních
služeb.

Říkáš, že nechcete dělat sociální služby. Je to proto, že podle tebe
nefungují? Ptám se, protože jsi kritizoval například činnost Člověka v tísni v
tomto směru.

Ne, tak takhle ostře to nevidím. Vím, že někteří terénní sociálních
pracovníci z neziskovek jsou zapálení idealisté v tom nejlepším slova smyslu,
kteří se snaží pomoci svým romským klientům do roztrhání těla. Klaním se jejich
práci a zápalu. Někteří z nich však instinktivně tuší, že jejich úkol je podobný
jako přelít kávovou lžičkou oceán. Sociální služby bych přirovnal k paralenu, na
chvíli uleví od horečky nebo bolesti, ale nemoc neléčí. „Klientům“ sociální
služby na chvíli možná uleví od bolesti, ale jejich situaci nedokáží změnit.
Takže ano – dávejme nemocným s horečkou paralen, ale zároveň musíme léčit i
jejich nemoc. Založit léčebný program čistě na paralenu, je nesmysl. Jak to
dopadlo, vidíme všichni.

V České republice se věřilo, a mnoho lidí tomu ještě snad i věří, že problém
romské chudoby vyřeší jakýsi kouzelný koktejl, elixír. V tom koktejlu se spolu
namixují sociální služby- sociální pracovník do každé romské rodiny, klub pro
děti a teenagery, aby si hráli pod dozorem, nekvalifikovaná, pomocná práce pro
rodiče, snad i nějaké doučování pro děti, a přidá se hodně represe – dohledová
služba, asistenti prevence kriminality, kamerové systémy. Simsalabim a… nic.
Koktejl nefunguje.

Jsme v situaci, kdy máme nepřeberné množství organizací, které poskytují
Romům sociální služby, ale téměř nemáme organizace, které by hájily romská
práva. Neziskové řetězce úplně ztratily svou watchdogovou roli, chovají se
dokonce leckdy opačně.

Vysvětli to blíže, prosím.

Watchdog znamená anglicky hlídací pes. Jeho práce je hlídat. Když se děje
nějaká nekalost, hlídací pes začne štěkat, vrčet, přitáhne pozornost, všechny
zalarmuje. Ve zdravé občanské společnosti je watchdogová role jednou z
nejdůležitějších funkcí neziskovek- děje-li se jejich „klientům“ nějaké
bezpráví, jejich situace je kritická, tak neziskovka začne štěkat. Volá
novináře, píše otevřené dopisy odpovědným, ukáže prstem na toho, kdo nese
politickou odpovědnost a podrobí ho kritice, snaží se vytvářet tlak, aby byl
problém řešen a nezameten pod koberec. Tuto roli české neziskové řetězce dávno
zapomněly, protože jsou závislé na dobrých vztazích s lokálními politiky a úřady
a svými grantodárci.

A celá situace došla bohužel ještě dál, některé organizace se chovají přímo
anti-watchdogově. Vysvětlím to třeba na příkladu Ústí nad Labem. Situace v
předlickém ghetu je strašná, jde podle mne o nejhorší ghetto v ČR. Jsou tam domy
bez vody, některé hrozí okamžitým zřícením a zavalením obyvatel, jsou tam
masivní skládky, potkani, štěnice, švábi, nemoci, drogy a lichva, prostě
katastrofa. Pekelná situace nevznikla ze dne na den, postupně se zhoršovala, do
stádia akutní krize došla dejme tomu v posledních čtyřech letech. První domy v
Předlicích spadly už v roce 2010, tenkrát se jako zázrakem ještě nikomu nic
nestalo.

Ve městě má pobočky několik neziskových řetězců, které jsou příjemci vysokých
dotací na pomoc chudým Romům ve městě a práci v Předlicích. V Ústí donedávna, po
několik let, působila i vládní Agentura pro sociální začleňování.

Kdyby tyto organizace měly watchdogovou roli, v uplynulých letech by se snažily
přitáhnout k předlické katastrofě pozornost, informovaly by veřejnost, co se v
ghettu děje, podrobily by otevřené kritice odpovědné lokální politiky, snažily
by se vyvinout tlak na to, aby se věci začaly řešit. To se nedělo, ba právě
naopak. Pročteme-li si webové prezentace těchto organizací z uvedeného období,
dočteme se, jak se všechno vyvíjí dobře, sociální integrace ve městě se daří,
úspěch stíhá úspěch, spolupráce s městem jde dobře, světlé zítřky jsou na dosah.
Ani náznak kritiky nebo popisu skutečné situace.

Tomu říkám anti-watchdogové chování. Hlídací pes v době, kdy se dějí největší
nekalosti a hrozí akutní nebezpečí, vrtí ocáskem a vesele si hraje, až se mu
podaří některé přesvědčit, že je vše v pořádku a nic se neděje, přece by jinak
musel štěkat…

Jak se podle tebe neziskovky chovají teď, v době krize, kdy jsou jejich
klienti cílem pogromů?

To je různé. Třeba v Duchcově spolupracujeme s malou místní neziskovkou
Květina, která poskytuje sociální služby a volnočasové aktivity pro děti a
mládež. Se svými skromnými zdroji se snaží, co jí síly stačí, zastavit příval
nenávisti. Dělá úplné maximum.
A samozřejmě to úžasné Brno. Do platformy Blokujeme! se zapojily brněnské
neziskovky. Spolupracuje se s nimi skvěle, rozumíme si. Akce platformy
Blokujeme! ve Vítkově byla především výsledkem jejich dobré práce a
organizačních schopností, udělaly maximum.

Chápu, že neziskové organizace jsou velmi často pod velkým tlakem. Ono totiž
není vůbec jednoduché získat z dotačních zdrojů prostředky na své fungování.
Města nestojí o watchdogové aktivity neziskovek. Třeba už zmíněné občanské
sdružení Květina z Duchcova se postavilo proti principu kolektivní viny,
uplatňovanému proti romské komunitě ve městě, jejíž členové ostatně ve sdružení
pracují. Od té doby sdružení čelí nepřátelství představitelů města. Přestože je
jediným poskytovatelem sociálních služeb ve městě, patrně bude čelit existenčním
problémům.

Nejde jen o neziskovky, k současné vlně protiromského násilí a nenávisti
dlouho mlčela občanská společnost, snad se to pomalu mění. Jako první vystoupili
proti současné vlně pogromů Skauti a jedna organizace Sokola z Brna, přidali se
zástupci několika církví a náboženských obcí.

Na začátku června jsme otevřeným dopisem oslovili občanskou společnost s
žádostí o podporu. Zareagoval Český helsinský výbor a Agentura pro sociální
začleňování kteří vydali prohlášení proti pogromům a na podporu nenásilných akcí
směřujících k podpoře Romů, kteří čelí nenávistným pochodům. Protesty v
posledních dnech probíhají po celé republice. Každý tak může pomoci tam, kde je
mu to blízké. A podpora může mít různou formu. Je v pořádku, když se někdo
nechce vystavovat zvýšenému bezpečnostnímu riziku, které sebou účast na
shromáždění na podporu romské komunity v době, kdy se ve městě odehrává pokus o
pogrom, jistě nese. Platforma Blokujeme! potřebuje i jiné formy pomoci.
Potřebujeme ajťáky, lidi, co umí psát, zápůjčky audiotechniky, dodávek, pomůcky
pro pořádání dětských dnů, je toho hodně.

V minulosti jsme se ovšem během protiromských pochodů setkávali i s vyloženě
škodlivým jednáním některých neziskovek. Jejich sociální pracovníci zneužili
svého postavení a před pochodem, či protiromskou demonstrací, přesvědčovali
Romy, proti kterým akce směřuje, aby byli pasivní, poslušní, nedělali nic. "Nic
se neděje, zamkněte se a koukejte na televizi, o všechno se postará policie".
Takové rady, to je cesta do pekel.

Proč jste zvolili tuto taktiku? Nebylo by opravdu bezpečnější nedělat v
den pochodu další akci, přenechat prostor policii?

Rozhodně ne. Rasisté v pochodu usilují o jednu ze dvou variant. Buď chtějí
mít střet, bitku – třeba s policií, s Romy – to je jedno. Druhá varianta o
kterou usilují, je dopochodovat bezprostředně před romský dům a tam si zakřičet
protiromská hesla, postrašit Romy. Pokud jedné z těchto dvou variant dosáhnou,
pochod považují za úspěšný. Vypozorovali jsme, že v takovém případě se vždy na
místo vrátí a pochod opakují, je to pravděpodobně součást taktiky – je
jednodušší opakovat akci v místě, kde už jsi ji organizoval, znáš to tam, máš
tam kontakty a podobně.

Naše aktivity jsou zaměřeny v podstatě tak, abychom zabránili oběma těmto
variantám, fyzickému střetu a násilí, stejně jako situaci, kdy dav rasistů
skanduje „Cikáni do plynu“ pod okny romských rodin. Pro Romy, kteří něco
takového zažili, to byl většinou nejhorší zážitek v jejich životě. To ponížení,
nenávist, to nebezpečí. Křik davu, muž brousící u kuchyňského stolu mačetu,
plačící děti s matkou vyzbrojenou pánví, zamčeni v koupelně.

Koho to zajímá? Koho zajímá, jak prožívají nenávistné pochody jejich oběti?
Kde se o tom dočteme? Kde je pomoc a podpora pro tyhle lidi? Vycházíme z toho,
že tam, kde jsme my, nemůže být zároveň protiromský dav. To je základ naší
taktiky. 

Vaše akce jsou legální, podáváte vlastní ohlášky shromáždění. Blokujete
ulice, kde bydlí Romové.

Ano pracujeme s tím. Nic nikomu přímo neblokujeme, jen využíváme svého práva
na shromáždění a dobré znalosti situace. Když vidíme, že v nějakém městě propuká
krize, nenávist je na vzestupu, nahlásíme si v tom městě vlastní shromáždění na
podporu sousedských vztahů. Místo volíme tak, abychom v případě že se ve městě
bude konat pokus o pogrom mohli působit v roli lidského štítu. Někdy to vyjde.
Jako první jsme podali ohlášky v Duchcově a v Budějovicích. Když si později
rasisté nahlásili pochody do ulic, kde bydlí Romové, úřady jim to snadno
zamítly, už jsme tam svá shromáždění měli my.

Podobně to dělali křesťanští afroameričtí aktivisté na americkém Jihu v 50.
letech – pódium si postavili na místě, kam směřoval pochod Kukluxklanu.

Jak se vaše aktivity líbí policii? Jaké s ní máte vztahy?

No to je různé. Jak kdy. Je třeba si uvědomit, že z hlediska policejní
taktiky jsou naše aktivity vlastně problémem navíc. Další lidé na ulici,
komplikace už tak složité bezpečnostní situace. Policie musí nasadit více sil,
jen aby nás hlídali.

Na druhou stranu se můžou spolehnout, že naše akce jsou vždy nenásilné, jde nám
stejně jako policii o zabránění střetu. Často působíme v roli jakéhosi dalšího
antikonfliktního týmu¨, naši dobrovolníci mají v komunitě samozřejmě větší
důvěru a lepší pozici než ten opravdový policejní antikonfliktní tým.

Záleží také na tom, kdo tu kterou policejní akci vede, kteří konkrétní policejní
důstojníci mají tu kterou demonstraci na starost. Někdy se v klidu na všem
dohodneme, vyjdeme si navzájem vstříc, společně se snažíme, aby vše dobře
dopadlo, aby nedošlo na fyzický střet. Jindy nás jiní důstojníci asi vyhodnotí
jako nežádoucí riziko a policie nám potom aktivně hází klacky pod nohy a dokáže
nám naše aktivity na podporu místní komunity velmi zkomplikovat.

Takovému tlaku jsme někdy čelili během našich akcí na podporu komunity v
Duchcově, které jsme v tomto městě organizovali už čtyřikrát, vždy ve stejném
čase, kdy se ve městě konal protiromský pochod. Čelili jsme například situaci,
kdy jsme během našeho shromáždění měli standardní pořadatelskou službu. Po
zahájení shromáždění jsme najednou zjistili, že v prostoru našeho shromáždění
začala působit druhá, (ne naše) pořadatelská služba, složená z nám neznámých
Romů ve svítivě oranžových vestách.

Tato druhá organizační služba vyvolala na naší demonstraci chaos a zmatek. Velmi
nám samozřejmě komplikovala řízení demonstrace. Běžní účastníci demonstrace
nedokázali odlišit, která pořadatelská služba je pravá, nedokázal to odlišit ani
policejní antikonfliktní tým, jehož členové za mnou okamžitě přišli a stěžovali
si, že jsme povinní mít pořadatelskou službu označenou jen jedním způsobem, buď
pásky přes rukávy, nebo oranžové vesty. Ukázalo se však, že druhou
„pořadatelskou službu“ si vytvořil policejní styčný důstojník pro menšiny a na
naší demonstraci působila pod jeho velením.

Takové situace je pro nás velmi obtížné ustát, moc s tím neumíme pracovat.
Víme už dopředu že to může nastat a snažíme se tomu předcházet, ale jak už jsem
řekl, záleží to vždy na konkrétních lidech. 

Policii se ovšem zatím daří ochránit ty, proti nimž je nenávist rasistů
napřena.

V poslední době si hodně uvědomuju, že na policii vlastně dost spoléháme,
počítáme s tím, že nám kryje záda, že nás ochrání. Během mnoha protiromských
demonstrací jsou policejní těžkooděnci tím jediným, co stojí mezi agresivním
davem a romskými rodinami. Zároveň si myslím, že není možné, aby ten dav
uhlídali vždycky. Protiromské demonstrace jsou stále častější, silnější a
brutálnější. Dřív nebo později nějaký protiromský pochod dopadne katastrofou.
Policii se ten dav nepodaří uhlídat, rasisté zaútočí na Romy, bude masakr.
Pogrom bude dokonán.

Musíme hledat jiné cesty řešení než doposud. Současné a minulé strategie a
nástroje řešení romské chudoby i rasismu ze strany některých lidí z majority
totálně a úplně selhaly. Kdo to nevidí, je slepý.

Protiromské demonstrace přicházejí ve vlnách. Ta současná, která ještě asi
zdaleka neskončila, i proto, že je součástí předvolebního boje, je už
několikátá. Liší se v něčem od těch předchozích?

Co je nové, velmi vážné a nebezpečné, je zapojení mladičkých lidí do
protiromského řádění. Především během demonstrací v Českých Budějovicích bylo
jejich zapojení vysoké, tvořili značnou část agresivního davu. Chlapci i dívky.
Vlastně to není až tak překvapivé, třeba studentské volby, které organizuje
Člověk v tísni, vyhrála loni v severních Čechách DSSS.

Překvapilo mě, že nedávné protikomunistické protesty v Českých Budějovicích
podpořily stovky studentů, zatímco protinacistické protesty a aktivity podpořila
jen hrstka z nich – více mladých se účastnilo pokusu o pogrom. Možná, že ne
všichni studenti, kteří protestovali proti komunistům, byli demokraté, příznivci
tolerantní společnosti, antikomunismus je v rasistických kruzích velmi
rozšířený.

Jak funguje vzdělávání v tématice extremismu  – neonacismu, fašismu,
rasismu…? Co se dozví studenti o pogromech? A co o Romech jako takových?
Přijaly školy, na nichž studentské volby vyhrála DSSS, nějaká konkrétní opatření
ke změně výuky?

To že protiromské pochody a násilnosti nejsou fenoménem skupinek neonacistů,
ale daleko větší problémem je jejich podpora a zapojení takzvaných „normálních a
slušných lidí", víme už dávno. Mluvíme o tom od roku 2011, kdy běžní občané
tvořili jádro protiromských demonstrací ve Šluknovském výběžku i jinde. Jsme
rádi, že si toho už všímají i ostatní. Je nutné s tím začít pracovat. A to
rozhodně ne tím způsobem, že jako „řešení“ nabídneme – k uklidnění rasistů –
větší represi Romů. Represe problém romské chudoby a rasismu nevyřeší, ale
prohloubí a eskaluje.

Je pravda, že města, ve kterých došlo k protiromským demonstracím, často
reagují posílením represe, zaváděním různých politik nulové tolerance a podobně.
Někdy dokonce od jejich představitelů slýcháme, že na vině pokusů o pogrom jsou
Romové sami, nikoli rasismus.

Přesně tak. Je to postavené na hlavu. V místech, kde dojde k projevům
protiromské nenávisti, k organizovanému skupinovému násilí proti Romům, by si
měli uvědomit, že násilí z nenávisti nemusí být jen fyzické, ale třeba i
verbální. A že skandování protiromských hesel davem není nic jiného, než
skupinové protiromské násilí. Na takovéto události a podněty reagují města a
další instituce represí vůči Romům – posílí přítomnost policie, začnou budovat
romskou policii, různé dohledové služby atd. – posílí kamerový sledovací systém
v romském ghettu a začnou provádět různé kontroly…

Chápu, že takováto opaření můžou udělat radost místním anticiganistům, kteří
se zapojili do protiromských demonstrací. Jsou částečným ústupkem jejich
požadavkům, dodají jim pocit, že jejich protiromské demonstrace k něčemu byly,
že si vybojovali, co chtěli. Že město sdílí jejich vidění situace, kdy viníci
všeho jsou zlí, nepřizpůsobiví Cikáni a jediné, co na tu pakáž platí, je bič.
Samozřejmě tato opatření situaci v místě nijak nezlepší, skutečné řešení je
jinde než v v kamerových systémech a pokutách. Rasismus a nenávist proti Romům
tato opatření taky nesníží. Naopak posilování represe sebou nese zvýšení utrpení
a následnou radikalizaci lidí v romských komunitách.

Jak vidíš problém radikalizace v romských komunitách, především u chlapců
či mladých mužů, v celkovém záběru? Jde již v této fázi o nebezpečnou eskalaci
negativních nálad?

Ano. A vedle radikalizace jako takové stoupá i protibělošský rasismus v těch
komunitách, které byly terčem protiromských pochodů. Bohužel. Je to logický
důsledek situace – když vám bude dav vašich „bílých“ sousedů skandovat pod okny
„Cikáni ven“ nebo „pusťte nás na ně“ nebo bude dokonce bojovat s policií, aby se
na vás dostal, tak je logické, že to neposílí vaši lásku k lidem z toho davu.

V romských komunitách se pohybuji dlouho a to co jsem měl možnost vidět a zažít
v uplynulém půl roce, jsem nikdy předtím nezažil a asi ani nevěřil, že je to
možné. Romové se bojí. Důvěra v majoritní instituce mezi Romy trvale klesá.

Mnohé romské komunity budují domobrany. Rozmáhá se zvyk chodit vždy a všude
ozbrojen. Je riziko, že podobné skupiny nebudou použity jen k obraně komunity
během ohrožení, ale možná i k provádění pomsty. Znovu opakuji – je to
nevyhnutelným důsledkem pokusů o pogromy, represe a nenávisti vůči Romům. Víme,
že takto jednala a jedná každá skupina, která se ocitne v ohrožení podobném tomu
ve kterém se nachází Romové v ČR. Taky si myslím, že brzo vznikne romská
organizace podobná Černým Panterům.

Nepřipadne ti to extrémní a nebezpečné? Násilí plodí násilí… ale to také
není žádné řešení.

Extrémní mi to přijde hodně. Skončit to může velmi špatně. Znovu opakuju, je
třeba opravdu začít řešit problém romské chudoby a protiromské nenávisti. A to
jinak, než to bylo řešeno posledních dvacet let. To řešení selhalo. Je potřeba
okamžitě opustit nefunkční modely integrace a hledat nové funkční cesty. Je
potřeba rozbít zakonzervovaný status quo, který tu ohledně romské integrace
panuje poslední dvě dekády. Musíme opustit slepou uličku, ve které teď jsme a
která nás vede blíž a blíž k okraji propasti. Samozřejmě je to velmi těžké pro
všechny, kteří naši výpravu do té slepé uličky zavedli, byť zpočátku třeba s
nejlepšími úmysly. Stále se změně trasy brání, ale propast už je na dohled a
stále víc lidí vidí, že jejich cesta vede právě tam.

Je na tomto současném dění, o němž hovoříme, i něco, co majoritní část
společnosti vnímá jako extrém, ale jde spíše o emancipační snahy než o exces?

Co je extrémní se v různých dobách a situacích mění. Slovo extremista, tak
jak ho známe dnes, se do světa rozšířilo ze žargonu amerických bezpečnostních
služeb v 50. letech minulého století. Slovem extremista označovaly kazatele
Martina Luthera Kinga. Jeho mateřskou organizaci Konferenci křesťanských vůdců
amerického Jihu označovaly jako extremistickou organizaci. Požadavky které King
a jeho souputníci měli – tedy hlavně úplné zrušení všech forem segregace,
zapojení Afroameričanů do rozhodování o věcech, které se jich týkají a podobné –
byly tehdy považovány za extrémní. Svůj údajný extremismus rozebírá King ve svém
slavném rozvoru pro časopis Playboy, který je dostupný i češtině.

Vnímání Kinga se zcela změnilo o pár let později, když se objevili černošští
radikálové typu Malcolma X , nebo Černých pantherů se svými požadavky a
metodami, jak jich dosáhnout. V tom okamžiku americkému státu a jeho
bezpečnostním složkám přestal doktor King se svými požadavky a metodou nenásilí
připadat extrémní, začali o jeho požadavcích jednat a nakonec je přijali. Martin
Luther King, zpočátku označovaný jako extremista, byl oceněn Nobelovou cenou
míru. Velmi podobné to bylo s Mahátmou Gándhím v Indii, nebo s Nelsonem Mandelou
v Jižní Africe.

V České republice ještě na řešení a opatření Kingova typu přistoupit
nechtějí, přijdou jim příliš troufalá a extrémní, jako třeba ten, aby romské
komunity mohly ovlivňovat podobu a formu své integrace, či aby mohly ovlivňovat
a kontrolovat tok využití prostředků určených na tento účel. To by totiž
znamenalo stopku směřování těchto prostředků do represe, různých kamerových
systémů, segregovaných škol, neziskových řetězců a podobně. To by přineslo velké
změny.

Politiky sociální integrace a jejich nástroje, by se změnily směrem od
nefunkčních plánů „odborníků na sociální integraci Romů“, k opatřením, která
vychází z potřeb romských komunit a měly by potenciál změnit kritickou situaci.
Asi k tomu ale musí přijít nějaký silný impuls. Nejspíš jsme nuceni čekat na
Malcolma X, nebo rovnou na nějaké zraněné, či nedej Bůh mrtvé, během pogromů.