Milena Hübschmannová - žena s velkou tolerancí a respektem ke každému člověku
Osmého září uplyne sedm let od
tragické smrti zakladatelky české romistiky, a především
jedinečné ženy, Mileny Hübschmannové. O jejím významu, jak na
poli vědeckém, tak zejména lidském, vypovídá už jen má osobní
vzpomínka na přeplněný kostel svatého Ignáce, kde se za ni
konala několik dní po jejím odchodu zádušní mše. Obličeje
většiny přítomných odrážely neskutečný smutek, jako by
ztratili jednu z nejbližších osob svého života. A tomu tak
ve většině případů skutečně bylo. Milena Hübschmannová byla
celé řadě Romů sestrou, matkou a především upřímnou
přítelkyní. S její smrtí mnohým z nich odešel
člověk, který byl pro jejich počínání hnacím motorem, který
jim dával naději a pozitivní energii, pomáhal jim a do značné
míry je ochraňoval.
„V rámci seminářů jsme spolu
chodívaly do romských osad, kde jsme ověřovali dialekty. Byla
jsem překvapená, jak ji všichni znali a jak uměla uctít i ty
obyčejné, chudé Romy. Pamatuji si na to, když jela na Slovensko
na seminář, vždy měla plné auto věcí pro Romy v osadách.
Věděla, že i toto jim pomůže.
(…)
Milena pro mě velmi
znamenala, i když jsem ji znala krátce, předtím jsem takového
člověka nepotkala. Byla bych ráda, kdyby byla mezi námi, když
mám nyní problémy v práci i v soukromém životě,
velmi bych ji potřebovala. Někdy se mi o ní zdá a v pozadí
slyším její hlas „Viero, vydrž!““
Viera Šándorová.
Úryvek z knihy Milena Hübschmannová ve vzpomínkách (ROMEA,
o.s., 2006)
Byla to právě ona, kdo přiměl Teru
Fabiánovou, jednu z nejvýznamnějších romských básnířek,
zapsat své hluboké verše, které jen tak mezi řečí pronášela
při vaření kávy, na papír. Byla to ona, kdo stál u zrodu
mezinárodně úspěšné knihy Eleny Lackové Narodila jsem se pod
šťastnou hvězdou. A tak bychom mohli jmenovat téměř
donekonečna.
Milena Hübschmannová (*1933, Praha)
vystudovala hindštinu, urdštinu a bengálštinu na Filozofické
fakultně Univerzity Karlovy v Praze. Jak sama vyprávěla, již
během studia indologie si všímala nápadné podobnosti Romů
s národy, jejichž jazyky si osvojovala. Romové jí zprvu
učarovali pro jejich exotičnost ve zdejším evropském prostředí.
Byli pro ni živoucí spojkou s kontinentem, který tolik
obdivovala. Postupně začala do jejich kultury a jazyka pronikat a
angažovat se v boji za jejich emancipaci.
Na její cestě k Romům
vzpomínala Milenina mladší sestra Jiřina Šístková v knize
Milena Hübschmannová ve vzpomínkách (ROMEA, o.s., 2006)
následovně:
„Osud rodiny měl jistě vliv na
Milenino smýšlení. Stejně tak ji ovlivňovala touha mladé
studentky pomoci poválečné republice a láska k vlasti
vštěpovaná rodinou ji vedla k tomu, aby se zúčastnila
brigád mládeže. Na brigádách poznávala lidi z Ostravska a
Mostecka, zajímala se o jejich životy a problémy. Z té doby
pochází její prvotina „Spokojení lidé“. Byli opravdu
spokojeni pod komunistickou vládou a jejími bombastickými hesly?
Nejsem si jista. Domnívám se, že tam si prvně začala uvědomovat
sociální nespravedlnost vůči Romům.
(…)
Na naši
emigraci (sestra s rodinou utekla v roce 1968 do Kanady,
pozn. aut.) doplatila těžce. Ztratila práci, ale to už byla naše
Milů, nikdy nám to nevyčetla. Milů si také velkou měrou
přitížila sama kritikou vlády, jejího postoje k Romům. Ne
všichni lidé mohli odejít. Milena byla jednou z nich.
Milovala svůj národ a měla zde své poslání, které v žádné
cizině nemohla naplnit. Na světě je mnoho zemí, kde žijí
Romové, dokonce i v Kanadě, ale ona chtěla především
pomoci těm u nás doma, pozvednout jejich sebevědomí, dát do
povědomí národa, že Romové mají svůj jazyk a mají tvůrčí,
hudební i literární schopnosti. Až do posledního dne svého
života bojovala proti zaslepenému, nenávistnému rasismu. Chtěla,
aby každý Rom byl hrdý na to, že je Rom.“
Milena Hübschmannová působila v celé
řadě institucí, kde se zabývala právě především výzkumem a
propagací romského jazyka a kultury. Po svém studiu pracovala
vedle své alma mater také v Orientálním ústavu ČSAV.
Několik let působila v literární a divadelní redakci
Československého rozhlasu, kam se často snažila propašovávat
také romskou lidovou slovesnost. V letech 1969-1973 působila
jako předsedkyně společensko-vědní komise Svazu Cikánů-Romů,
první romské organizace na našem území. V roce 1975 byla
potom po roce propuštěna z Ústavu pro filozofii a sociologii
ČSAV pro její nesouhlas s asimilační politikou směřovanou
na Romy, a v důsledku toho byla až do roku 1982, kdy byla
přijata na Jazykovou školu v Praze, bez stálého zaměstnání.
V roce 1991 se zasadila o vznik semináře romistiky na FF UK
v Praze, kde vyučovala až do své smrti 8. září 2005.
Mileně Hübschmannové byla za její
činnost udělena celá řada ocenění. Mezi ty nejvýznamnější
patří například Cena Františka Kriegla (1994) udělovaná
Chartou 77, medaile Za zásluhy III. stupně z rukou prezidenta
republiky Václava Havla (2002) nebo medaile Za zásluhy I. stupně
udělenou MŠMT za významný podíl na uchování a rozvoji romského
jazyka a romské kultury (2003).
„Její nečekaný odchod mě
podobně jako všechny lidi, kteří ji osobně znali, hluboce ranil.
Za ten krátký čas, po který jsem měla možnost Milenu blíže
poznat a spolupracovat s ní, jsem pochopila, že člověk může
v životě udělat o mnoho víc nejen pro sebe, ale i pro
ostatní lidi, pokud to chce a pracuje na sobě.
(…)
Před
očima se mi vynořuje obraz Mileny tak, jak mi utkvěl v paměti.
Obraz starší, nenápadné, skromné ženy. Ženy s velkou
tolerancí a respektem ke každému člověku. Ženy, která celý
život rozdávala a nic za to nečekala. A především ženy, díky
níž jsem si uvědomila, v čem spočívá bohatství člověka.
Dávala nám Romům to, co se nedá koupit za žádné peníze –
svoji lásku a pocit, že jsme duševně bohatými lidmi, protože i
navzdory velké bídě, v níž jsme po staletí žili, jsme si
zachovali svoji kulturu, tradice, zvyky a svůj mateřský jazyk.
V její osobě jsme ztratili nejen učitele, ale jistým
způsobem i matku, která se o nás zajímala, důvěřovala a
pomáhala nám.“
(Eva Gašparová. Úryvek z knihy Milena
Hübschmannová ve vzpomínkách, ROMEA, o.s., 2006.
Závěrem bych rád přispěl jednou
vlastní vzpomínkou. Psal se rok 2005, byla tuhá zima a po Praze
náledí. Skupina nás, studentů prvního ročníku romistiky, už
netrpělivě postávala před učebnou. Milena Hübschmannová měla
zpoždění. Po půl hodině se kulhavými kroky vynořila na
schodišti. Měla rozcuchané vlasy, rozseknutý ret, po obličeji
fialové modřiny a uražený kus zubu. Pohled na ni mě upřímně
vyděsil. Na palbu mých otázek odpověděla, že uklouzla na
zamrzlých schodech. Do nemocnice nešla, protože přeci máme
hodinu a ona nás nemůže zklamat. Navíc se na nás těšila, a
proto návštěvu ambulance odložila na večer. Po tom, co se nám
ji podařilo přemluvit, aby pomoc lékaře opravdu hned vyhledala,
že si hodinu nahradíme, až se uzdraví, se ze zranění zotavovala
několik měsíců. Bylo to naposledy, co jsem s ní mluvil.
