Michal Horáček pro Romea.cz: Je třeba rozšiřovat romskou elitu. Čím více bude doktorů z romské komunity, tím blahodárnější to bude pro všechny

Mottem letošního Mezinárodního dne Romů v režii organizace Ara Art byl
romipen. A protože identita nás zaměstnává všechny, budeme se letos ptát
respondentů na to, jak ji vnímají oni. Jinými slovy – budeme se ptát na to,
jak rozumí slovům romipen potažmo čechipen. Pokračujeme s Michalem Horáčkem.

Rozhovor s Michalem Horáčkem

Michal Horáček je spisovatel, producent, textař, vystudoval antropologii a
stal se jedním z kandidátů na prezidenta. V letošním roce přijal pozvání Ara
Artu a promluvil na oslavách Mezinárodního dne Romů v divadle Archa.

Co pro vás znamená čechipen a v jakých situacích ho zažíváte?

Já myslím, že češství je pro Čechy výrazné téma celá staletí. Bylo to právě
češství, na čem stálo národní obrození, to bylo vlastně mega hledání češství
a vůbec to nebylo samozřejmé. Vzpomínám na to, že když Palacký psal dopis do
Frankfurtu, tak reakcí bylo, že nějaký bláznivý německý profesor si vymyslel
český národ. A bylo to tak trochu na poslední chvíli. Obrození je vlastně
jiným slovem pro hledání češství.

A češství se hledalo tak usilovně, až to někdy získalo komické rysy.
Vymysleli jsme si Zelenohorský a Královedvorský rukopis, na kterých se
stavěla zcela vážně estetika. Národní divadlo a další věci jsou plné odkazů
právě na rukopisy. Hledali jsme zoufale zbytky tzv. lidové moudrosti po
vesnicích, chodily se sbírat pohádky a písně. To přesně dokumentuje hledání
češství.

A tohle hledání trvalo i poté co jsme získali svůj vlastní stát. Bylo tady 3,5
milionů Němců, pořád bylo potřeba češství hledat a nejinak je tomu dnes,
protože dneska jsme zase ta malá minorita v evropském soustátí a máme obavy.
Abychom se nerozpustili, aby se češství nevytratilo. Abychom nebyli mcdonaldizováni ve světě, kde nám náš obtížný jazyk nepomáhá k tomu, abychom
byli srozumitelní i ostatním, protože česky kromě Čechů skoro nikdo nemluví.
To je myslím velmi podobné s romským jazykem a jejich situací, protože oni
jsou minoritou uvnitř Česka a my uvnitř EU a celého světa. Máme toho hodně
společného, vlastně je to úplně stejné.

A všechno se to hodně týká právě jazyka – jak říká Wittgenstein – „hranice
mého jazyka jsou hranicemi mého světa“. Jazyk je nejdůležitější. Protože
něco jako genetický Čech vůbec neexistuje. Češství zjistitelné
prostřednictvím DNA přece vůbec neexistuje. Čím víc se dělají výzkumy, tím
je zřejmější, kolik vlivů se smísilo. Teď už se dochází až k Vikingům,
Keltům, zjistilo, se, že je tady víc germánských genů než v okolí Berlína.
Tam to nebude. Tam se češství hledat nedá. Dá se to hledat jen v kultuře.

Zažíváte tohle češství, o kterém mluvíte, někde v běžném životě?

Já bych ani neřekl, že mám chuť se k tomu vztahovat. Ale člověk naráží na
nějaká specifika. Vlastně je to den co den, podíváte se na Facebook a tam
nepochybně rychle zjistíte, že tím českým specifikem je smysl pro naprosto
nekorektní humor. Myslím, že tady se vtipkuje o věcech, o nichž by se jiná
etnika a kultury bály vtipkovat. Tady nic nemá hranice, tady nic není svatý.

To by třeba mohli říct lépe ti, kteří tu nežijí, třeba Poláci. Ti mi
kolikrát říkali – co vy tedy dokážete udělat za humor, to je nevídaný. To je
něco, co nás charakterizuje. A proč to nevítám a nejsem z toho štastný je,
že to daleko překonává hranice cynismu. A já vlastně chci, aby něco bylo
svatý. A myslím, že tady není svatý vůbec nic.

Dobře, ale existuje pro Vás něco, co lze pozitivně a hezky vnímat jako
čechipen? Něco, s čím se potkáváte v rámci každodenního života?

Rozhodně to, co sdílíme, je referenční rámec. Když se řekne „Hliník se
odstěhoval do Humpolce“, tak když jste Češi, tak víte, co to znamená. A
takových věcí je ohromná spousta a některý mám rád. Jsou to ty reference,
které nikdo jiný nezná.

Určitě to, k čemu se odkazuju rád, je česká
literatura. Karel Čapek je pro mě člověk, který vytvořil věci, které jsou
ryze české, vychází z české zkušenosti, reagují na ni, zachovávají ji pro
další generace. Poláček, Hrabal, Skácel, Nezval…To je něco, na co jsem hrdý,
považuju to za cenné, jedinečné ve světě, hodné uchovávání a rozvíjení. To
rozhodně ano. Ale jestli máte pocit, že jdu po ulici a najednou si řeknu, že
je bezva, že jsem Čech, s tím bych měl asi problém.

Samozřejmě když jdu po
ulici, tak jdu po ulici Prahy nebo Roudnice nad Labem, kde bydlím. A ten environment je jiný, než třeba v Americe, kde jsem byl dlouho. Tam
nepoznáte, jestli jste v Minneapolis nebo jinde. Tam jsou pořád jen bloky
domů, benzínový pumpy, území zakoupený developery. To, co mě obklopuje v
Česku, není vratké. Začíná to právě už domy, které jsou v Americe z
papundeklu, a my je stavíme z cihel.

Když jdu Prahou, tak mám pocit jistoty, historie. V Americe mě děsí ta
vratkost. Pro mě je obtížné tam žít právě kvůli té vratkosti. Člověk si
snadno dovede představit, že už to tam nemusí zítra být. V Praze si neumím
představit, že by nebyla Jindřišská věž, Emauzy, Staronová synagoga. A nejen
monumenty, ale celá Praha je vlastně strašně hluboce založená. To je
psychická opora.

A netýká se to jen Prahy, skoro každé druhé město je
takové. A za to jsem vděčný. Američanovi se nedá vysvětlit, o co přišel. Ale
možná to taky zakládá právě americký úspěch ve světě, tahle schopnost na
ničem nelpět. Naopak je to postavené na tom, že mobil za dva roky vyhodíte a
koupíte si nový a lepší. Dovedete si představit, že někdo řekne „to je můj
mobil po dědečkovi, to je panečku práce“? Ale přece celý roky lidi vedly
tyhle hovory – sekera po dědečkovi, ruchadlo po dědečkovi…

Co pro Vás znamená romipen a v jakých situacích jste ho zažil nebo zažíváte?

Pro mě není snadné to říkat, protože do toho nevidím, neumím romsky, nebývám
hostem romských slavností, tak je to jen pohled diletanta, laika, pohled
zvenčí. Možná je to spíš pohled antropologa.

Vidím, že navzdory všemu tady
přežívá kulturní substrát, který už měl být tisíckrát zničený tlakem
majoritní společnosti a on není. Vůbec nechci být drzý na Romy, ale přece
jen v tom cítím takové to – hele – nám Bůh nepřidělil žádnou zemi, ale tím
nám dal celý svět, abychom po něm kráčeli a kde je potřeba, tam si i něco
vzali. Ten podvědomý přístup k tomu – svět je takové loviště. A v téhle
nevázanosti je obrovská svoboda. Jsou – jak říká bible – jako luční kvítí,
nesejí, nesklízejí. A myslím, že to pořád trvá a většinová společnosti to
nenávidí. Ta je postavená na úctě k práci, ale to je historicky nová věc –
ne starší než 300 let. Předtím si práce nikdo nevážil. Tenhle pohled na svět
je pro mě romipen.

Nechci být drzý, ale chci mluvit po pravdě. Proto jsem na MDR chtěl říct, že vím o té strašně těžké situaci, kdy je tady na jedné
straně většinová společnost, která má psaná a nepsaná pravidla, podle
kterých člověk musí hrát, když chce uspět. Když ale na ta pravidla
přistoupíte, tak se vám romipen vytratí, k čemu vám pomůže romština, k čemu
je to dobré? Takže je to strašně těžká situace, ale my se v ní jako Češi v
rámci Evropy nacházíme taky, jsou tady pravidla nastavená kapitalismem v
těch místech, kde funguje. A najednou se člověk ptá, jestli má být člověk
součástí velké komunity, kde se člověk domluví anglicky, ale k čemu je mi
pak čeština? To je zajímavý, jak jsme ve strašně podobné situaci.

Je a může být romipen/čechipen něco, co nám v soužití pomáhá (a v jakých
situacích) nebo nás naopak spíš odděluje?

Já bych si napřed kladl otázku, jak se tohle vnímá uvnitř vlastní romské
komunity, tohle přistoupení na pravidla majoritní společnosti. Jak to vnímají
ti, co na ně přistoupili a uspěli. Doktor, dentista.

Mně k tomu napadá jen to, co znám od mých kolegů a přátel. A já jejich příběh
zažívám tak, že většinou není zásadní rozpor v těch věcech, které zaručují
úspěch. Já například v romské komunitě zažívám, že vzdělávání, které je pro
úspěch klíčové, je hodně ceněné. Rozdíly jsou hlavně v přístupu k šancím. Tam
máme co dohánět, ale to pro mě zase nesouvisí s romipen…

Jeden z výrazných kulturních rysů, které já registruji, je velká provázanost
širších rodin, to je specifické, to my ani jako gadžové neznáme. Kdyby přišla
teta ze čtvrtého kolena, tak bych měl pocit, že se mě to netýká. A tenhle rys
pronikne i ke mně, shledávám ho jako výrazný.

Shledávám i to, že Rom když uspěl,
tak rodiče na něj byli hrozně hrdí. Můžu vzpomenout třeba na moment, kdy Vlastík Horváth soutěžil v „Česko hledá superstar“. Byl jsem předseda porody a moc jsem
si přál, aby to vyhrál. A pak jsem viděl jeho rodiče, to jsou úplně obyčejný
lidi, Vlastík sám pracoval někde jako skladník v Čerčanech, byl to po všech
stránkách slušný kluk. A rodiče byli hrozně dojatý a přitom neříkali, co to tady
zpíváš za americký, a ne romský písničky?

Kdybychom se mohli v čase přesunout do budoucnosti a mohl jste si vysnít, jak by
se pochopení těchto slov mělo posunout, kterým směrem by to bylo? Jak by to
vypadalo?

Pro mě by byl posun dobrým směrem rozšiřování romské elity. Pro mě je
nesmírně cenný každý doktor, soudce, policajt, který dobře dělá svou práci.
A čím víc jich bude z romské komunity, tím blahodárnější je to pro všechny.
Blahodárné pro jejich vlastní komunitu, kde by to mohlo redukovat pocit, že
v majoritě jsou jen samí rasisti. A přibylo by příkladů, kde to zkrátka jde.
A když nebudou tyhle příklady, tak nebude tu víru možné o nic opřít.

Je to
to samé jako u černochů v Americe. To, že někdy bude v Americe černoch
prezidentem, by si nikdo v 50. letech nedovedl představit. A mě by potěšilo,
kdyby romská komunita byla na úspěchy hrdá a aby nikdo neříkal, ty nemáš romipen, protože jsi doktor. To by bylo hezké, ale nevidím do toho, jestli
by to bylo možné.

Je to stejný u nás, protože my máme aktuálně strašnou
krizi identity. Odtud vychází odmítání západního světa, je to jen o strachu.
Nikdo z těch lidí, kdo je pro ruský, by v Rusku ve skutečnosti nechtěl žít.
Je to jen strach, že je tu velká převaha anglosaského světa a strach z toho,
že přijdeme o čechipen. A Romové to možná zažívali déle, než Češi.

Byl bych byl rád, kdyby hodně Čechů uspělo na mezinárodní scéně a dostali
Nobelovy ceny, a taky by bylo skvělé, kdyby Romové uspěli v majoritní
společnosti a zachovali si to, co je vzácné, např. tu podporu širších rodin.
A v tom mají Romové proti Čechům velkou výhodu. To je něco, co jim lze
závidět.

Děkuji za rozhovor.