Iveta Demeterová: Je hezké mít vysoké cíle. Zároveň je ale potřeba k nim mít i podmínky

Mottem letošního Mezinárodního dne Romů v režii organizace Ara Art bylo romipen, romství. A protože identita nás zaměstnává všechny, budeme se letos ptát respondentů na to, jak ji vnímají oni. Jinými slovy – budeme se ptát na to, jak rozumí slovům romipen potažmo čechipen. Pokračujeme rozhovorem s Ivetou Demeterovou…

Rozhovor s Ivetou Demeterovou

Iveta Demeterová vystudovala andragogiku, více než 15 let se věnuje rozhlasovému vysílání, nejdřív v internetovém radiu Rota a v posledních osmi letech vede vysílání O Roma vakeren v Českém rozhlase. V roce 2014 se stala nositelkou ocenění Roma Spirit. Letos jsem ji viděla moderovat galavečer na oslavách Mezinárodního dne Romů v divadle Archa. Její neotřelý humor byl velmi osvěžující, a i proto jsem ji požádala, aby změnila svojí obvyklou roli a stala se na chvilku tím, kdo je tázán. Jsem moc ráda, že pozvání přijala.

Co pro vás znamená romipen a v jakých situacích jste ho zažila nebo zažíváte?

Já jsem se nikdy nesetkala s tím, že by se mě někdo ptal, jestli ctím nebo mám romipen. Myslím si, že člověk je vychováván v nějakém duchu. Byla jsem vychována tak, že mi romština plynule přešla do ucha, nemusela jsem se jí učit, mám ji naposlouchanou. A taky jsem rostla s tím, že když jsou někde starší Romové, tak si nevezmu výstřih a minisukni. Hodně vnímám úctu ke starším lidem. A když v tramvaji vidím, že je tam někdo starší nebo těhotná žena nebo dítě, tak automaticky vstanu. Myslím, že romipen se učit nemusí, je to dané tím, v jaké rodině vyrůstáte, koho máte jako vzor. Když řeknu, že jsem měla nějaký vzor, tak na mě nepůsobil tak, že mi říkal, co musím dělat (stejně mám vždycky svou hlavu). Já jsem toho člověka viděla, měla jsem ho ráda, měla jsem ho v srdci a respektovala jsem ho. A pro mě to byla vždycky moje babička. Já mám babičku, která je ročník 1929, příští měsíc jí bude 89 a to vlastně vždycky byla úžasně vitální ženská, která si uměla se vším poradit, nemá žádné vzdělání, je úplně obyčejná, ale vždycky uměla pohladit, poradit a obejmout. 

A existuje tedy podle vás důvod, proč se o romipen vůbec bavit?

Existuje, protože každý má svojí zkušenost. Každý to může prezentovat tak, jak to cítí. Jsem střední generace a na některé situace se dívám jinak než mladí, kteří jsou možná konfrontováni se slovem romipen jiným způsobem. V poslední době to slovo slyším často. Setkala jsem se také s názorem, že romský jazyk je nutně spojen s romipen. Mám odlišný názor. Myslím, že je to v člověku.

Co pro Vás znamená čechipen a v jakých situacích ho zažíváte?

Kdybych byla úplně upřímná, tak já to slyšela poprvé od vás nebo na Mezinárodním dni Romů, ale něco můžu zkusit….(směje se).

Tak tomu třeba zkusme říkat češství?

No dobře, tak já o sobě např. v zahraničí říkám, že jsem česká Romka. No a jsem česká Romka, když se moji rodiče narodili v Praze, ale jinak jsem potomek slovenských Romů?

Co se čechipen týče, tak jsem přemýšlela o tom, jestli to má být pocit hrdosti a sounáležitosti se zemí a tradicí, ke kterým patřím… A když si to vztáhnu na sebe, tak já mám českou historii taky moc ráda, učila jsem se jí ve škole, psala jsem z ní písemné práce. A český dějepis mám taky ráda. Já vlastně vůbec nevím, jak na to mám odpovědět.

Příkladem by asi bylo smíšené manželství Roma a někoho z majority. Pak se můžeme ptát, kdo co komu předává? Obohacují se navzájem, ne? Jak budou vychovávat děti? Možná by bylo dobré zeptat se právě v nějakém smíšeném manželství.

Je a může být romipen/čechipen něco, co nám v soužití pomáhá (a v jakých situacích) nebo nás od něj naopak spíš vzdaluje?

Potíž obou těch slov je v tom, že si s jejich pomocí chráním to svoje, to, kam patřím. Ale přece nevylučují to, že budu brát na vědomí i ty ostatní?

Vzpomenete si na nějakou situaci, kdy tohle zažíváte? 

Já nevím, tak třeba teď bude Khamoro. A tam je ohromná masa romské kultury, jsou to tradice, které se nás týkají. Letošní doprovodné programy se budou vázat k tradicím, k holocaustu, pak je tam mezinárodní konference o ženách Neviditelná síla, klasicky také tradiční romská hudba. A vezměte si, kolik lidí přijede na festival ze zahraničí a jaký počet diváků přijde i z majority. A ty lidi se někde na tom place – ať už v Sasazu, nebo kdekoli jinde, potkají a oni vědí, proč tam přišli. Mají zájem. Romové, co se tam prezentují, mají romipen, ostatní návštěvníci mají čechipen a tam dokážou být spolu, dokážou si zazpívat, zatancovat. Spousta příslušníků majority zná např. texty těch písniček. Nebo když přijdou na doprovodné semináře, tak přijdou proto, že se o tom chtějí něco dozvědět, chtějí informace… 

Kdybychom se mohli v čase přesunout do budoucnosti a mohla byste si vysnít, jak by se pochopení těchto slov mělo posunout, kterým směrem by to bylo? Jak by to vypadalo?

Tak třeba vezmeme nějaké sportovní utkání, protože kolikrát se stalo, že seděla parta lidí v hospodě a fandili českému týmu. A fandili i Romové a majorita se diví, proč Romové fandí našemu týmu. 

Ať se prostě fandí a nekoukejme se na to, jestli jsem nebo nejsem Rom, ale fanděme tomu našemu jednomu týmu, kterému přejeme vítězství. Např. naše děti fandí fotbalu. A vezměte si, že tam není romský tým. Oni fandí českému týmu, protože se řadí k české zemi. Mně to vždycky naskočí v souvislosti s utkáním. Když se mě někdo zeptá, komu fandím, tak samozřejmě našim. 

A teď kdo jsou ti naši – jsou to ti moji nebo vaši, ne jsou to naši společní. Při olympiádě jsem taky počítala medaile. Nebo Dominik Lakatoš hraje za Liberec a taky mu všichni strašně fandili, když měl vloni úspěšnou sezonu. Už otázka, komu fandím, není na místě. U mě v baráku je hospoda.  A jakmile se vysílá nějaký zápas, jsou tam Romové i gadžové a já nahoře vždycky slyším jenom gól. A jsou tam jen ty lidi z naší ulice a vím, že tam to není rozdělované. Jsou tam spolu, sedí u piva a fandí. 

Jedna věc mě ale štve. A to jsou ty momenty, kdy jsou volná pracovní místa, a vy jdete na výběrové řízení a slyšíte to – „my vám dáme vědět“. Na těch pohovorech vám nikdo nedá znát, že jste takový nebo makový, každý se chová naprosto slušně. Ale už dopředu víte, že nezavolají nebo že napíšou, že byl vybrán vhodnější kandidát. A to mě mrzí kvůli mladým, protože jim to bere chuť. Stejně totiž, když člověk slyší tu větu a řekne si “je to v háji”, přesto tajně doufá, že zavolají a vezmou ho a třeba zrovna proto, že je Rom, že je jim sympatický. Tohle mě hrozně štve, protože pro mě je vzdělání priorita. A mezi Romy je hodně vzdělaných lidí, kteří hledají práci a nedaří se jim. Člověk, který má vzdělání, posouvá svou osobní laťku výš. Je hezké dávat si vysoké cíle, ale je potřeba mít k tomu trochu podmínky. Žádná cesta není nikdy snadná, musíte na sobě vždycky pracovat.