Dana Moree: Přála bych si více romipen, více čechipen a hlavně méně ubytoven

Zamýšlet se v době, kdy u nás existují lidé,
kteří žijí v tělocvičně, protože se pro ně nedá sehnat adekvátní bydlení, na romipen a čechipen, se jeví jako absurdní luxus. Jako starosti bohatých a zajištěných. A možná to i je neadekvátní. Jenže pod tímhle pocitem neadekvátnosti roste, ať chci nebo nechci, zároveň pocit, že ty dvě věci spolu nějak souvisejí. Že kdyby neexistoval svět rozdělený na my a oni, tak by neexistovaly ani zrušené ubytovny, plné tělocvičny a etnobyznys.

A právě kvůli tomu jsme tento seriál zahajovali. Takže se navzdory plné předlické tělocvičně pokusím shrnout to, co za ten půl rok překvapilo mě.

Téměř všichni respondenti, kterých jsem se ptala nejdřív na čechipen, protože se nějakým způsobem váží k majoritní populaci, mě překvapili svojí upřímností, s kterou se přiznali, že vlastně osobně znají velmi málo lidí, s kterými by mohli otevřeně mluvit o romipen. Zkrátka znají osobně příliš málo Romů a ty, které znají, znají jen povrchně. Znovu jsem si při rozhovorech s nimi vzpomněla na to, jak jsem se před lety snažila sehnat někoho, kdo by si se mnou o romipen povídal a dlouho jsem nebyla úspěšná. Vybudovat vztahy, které unesou i tak citlivé téma, jako je pocit příslušnosti a sounáležitosti, sdílení o tom, jak to vypadá u nás doma a o čem si povídáme, o čem sníme a z čeho máme obavy, to zkrátka trvá. A ne vždycky je z pozice představitele majoritní skupiny jednouché dostat se k těm, kteří mají odlišnou zkušenost. A část respondentů si kladla i zcela upřímnou otázku, jak to udělat. Odpovědi na ni vítám – zcela vážně – kde a jak se můžeme víc potkávat? Máte nějaký nápad?

Respondenti, kterých jsem se nejdřív ptala na romipen, mě překvapili úplně stejně, ale z druhé strany. Otevřeností, která uznávala, že romipen je důležitý, ale že by to nebyl romipen, kdyby nevedl k nějaké všeobecné lidskosti, která umožňuje primárně se neoddělovat od majority, ale naopak umožňuje být dohromady se všemi. Teprve tam pro ně začíná skutečný romipen. To mě vlastně dost uklidnilo. Děkuji.
Skutečný romipen i čechipen jsou tedy podle našich respondentů silné, pokud umožňují nahlédnout i za hranice dané skupiny a vidět, že jiný člověk je také lidská bytost, s kterou mě něco spojuje. Respondenti volali po silném romipen a silném čechipen. Po silné identitě, která není slepá.

Jedna z teorií zabývající se soužitím lidí z různých kultur se zamýšlí nad tím, že když se sejdou lidé s odlišnými životními zkušenostmi, je sice jednou z dobrých strategií reflektovat to, kým se kdo z nás cítí být, ale zdaleka nejúčinnější je, pokud si tato nová skupina vytvoří nějakou svoji novou kategorii, s kterou se mohou identifikovat všichni a kterou mají všichni rádi. Např. houbaři nebo pařiči nebo…. Říkám si, čím bychom tak mohli být společně? Anebo jinak – jaká „společně“ se nám nabízejí? Možná potřebujeme jenom víc takových smíšených prostředí a víc skupin, které si vytváří tyhle své nové kategorie.

Jedním osobním překvapením pro mě byl moment, kdy se mě jedna z respondentek zeptala, co já jako gadžovka s tím romipen vlastně mám. Co mě na tom zajímá, když se mě to netýká. Úplně mě zaskočila a chvíli jsem se zamýšlela nad tím, jestli mám vůbec právo se ptát. A proč to vlastně dělám. Jenže já to dělám proto, že spousta mých známých a přátel o romipen mluví, a dlouho jsem měla pocit, že je to takové tajemné slovo, které funguje podobně jako šifra. A protože tahle šifra zahaluje do tajemna lidi, které mám ráda a kteří mě zajímají, zajímá mě i její rébus.

Nevím, jestli jsem tuhle šifru dokázala trochu rozluštit. Možná se jen změnila její barva a příchuť. A tváří v tvář ústecké ubytovně si říkám, že se v české společnosti děje ještě možná něco jiného. Možná tady nějaké nové super kategorie nadřazené nad romipen a čechipen už vlastně i máme. Ve vyloučených lokalitách už dávno nežijí jen Romové a chudoba postihuje v téhle zemi lidi bez ohledu na jejich etnicitu. Máme tady dvě velmi silné nové kategorie chudých a bohatých. A možná musíme společně hledat mosty mezi nimi. Protože jinak se mentálně dostaneme znovu na začátek dvacátého století a všechno to hledání spravedlivějšího světa může začít znovu. A otázka je, jestli bychom se dokázali poučit z minulých chyb a hledat ten nový svět mírumilovněji, než naši předkové.

A tak bych nám všem na začátku léta chtěla popřát více romipen, více čechipen a hlavně méně ubytoven.