Martin Turták: Úspěchu jsem dosáhl poctivou prací
MARTIN TURTÁK byl jediný, kdo v březnu roku 2008 hrdinsky zareagoval, když na sídlišti v Liberci začalo hořet auto kvůli zkratu v elektroinstalaci. V autě byla uvězněna Lenka Zimmermannová, která se pohybuje pouze na invalidním vozíku. Riskoval život, přiblížil se k už hořícímu vozidlu a ženu z něj vyprostil. Za svůj hrdinský čin získal cenu Michala Velíška a vyznamenání od hasičského záchranného sboru za statečnost. Martin Turták je ovšem také velice významným podnikatelem a já měla možnost ho právě na toto téma vyzpovídat.
Věnujete se především stavebnictví – jak dlouho už podnikáte a co přesně je obsahem vaší práce?
Podnikám už patnáct let: provádíme hlavně realizace zpevněných ploch, což znamená úpravu zeleně, zámkové dlažby. Projektujeme také zahrady na klíč. Zabýváme se tvorbou či obnovou okrasných zahrad. Při tvorbě návrhu se snažíme co nejvíce přizpůsobit individuálním potřebám zákazníka a prostředí, v němž se zahrada realizuje.
Jak jste se k podnikání dostal? Založil jste si firmu sám, nebo vás bylo víc?
Začínal jsem úplně sám. Myslím si, že není dobré zakládat firmu ve více lidech, dělá to pak jenom neplechu, mohou vznikat zbytečné dohady. Nedávno jsem firmu předal svému synovi. Chci ho učit zodpovědnosti a pracovitosti. Já na něj dohlížím a radím mu, jak na to. Pomáhám mu získávat zakázky a zatím i se vším ostatním. Mám ale obrovskou radost, že ho to chytlo, práce mu jde od ruky a já ho nemusím do ničeho nutit.
Proč jste si jako obor svého podnikání vybral zrovna stavebnictví?
Jsem vyučený zedník. Klasickou zedničinu se mi už ale nechtělo dělat, protože je to obrovská dřina, která je mizerně placená. Tak jsem hledal obor, který je podobný a kde bych se mohl realizovat a něčemu novému se také přiučit. Stavebnictví byla jasná volba.
Jaké byly Vaše podnikatelské začátky? Měl jste jako Rom problém se prosadit?
Začátky byly opravdu velice těžké. Začínal jsem od nuly. Chtěl jsem ale vybudovat prosperující firmu, takže jsem se nevzdal a výsledek se dostavil. V prvních dvou rodinách, kde jsme pracovali, se klientům moc nelíbilo, když uviděli „cigána“. Když pak ale uviděli naši hotovou práci, byli mile překvapeni. Jsou lidé, kteří nad námi ohrnují nos, ale naštěstí jich není tolik. Úspěchu jsem dosáhl poctivou prací a cesta k němu byla velice náročná.
Setkáváte se s předsudky kvůli svému romství v souvislosti se svým podnikáním?
Ano, zrovna teď se nám to stalo. Jedna firma v Pardubicích stavěla třicet domů. My jsme tu zakázku vyhráli, ale když jsme přijeli podepsat smlouvu a oni viděli, že jsme Romové, tak otočili a řekli, že s námi nechtějí spolupracovat. Zakázku nakonec získala jiná firma. Člověk se nad takovou věc musí povznést a pokračovat dále, i když je to někdy opravdu velice těžké.
Podle toho, co říkáte, se tedy vlastně „šijí“ zakázky tak, aby je nedostávali Romové?
Souhlasím s vámi. V praxi toto úplně běžně funguje, zakázky se nastaví tak, aby je Rom nedostal. Třeba řeknou: „Ano dostanete zakázku, ale zafinancujete si ji.“ Spousta Romů nemá peníze na to, aby mohli spolufinancovat zakázku třeba za milion či dva. Takže je vlastně vyšachují.
Máte romské zaměstnance? Setkal jste se s potvrzením předsudku, který o nich panuje, že dostanou výplatu a druhý den už do práce nepřijdou?
Ale přijdou. S tím přijít po výplatě do práce bojujeme všichni stejně. Je jedno, jestli jsme černí nebo bílí. Horší je, že chvíli po výplatě po mně chtějí zálohy nebo koupit cigarety a svačinu. Já se menším finančním zálohám nebráním, ale musejí mít odpracované hodiny, hned po výplatě to nejde.
Jaké jsou celkové zkušenosti s vašimi romskými zaměstnanci, jsou tedy spíš pozitivní, nebo negativní?
Moje zkušenosti s těmi novými bohužel bývají spíše negativní. Docházka do práce je prostě špatná. Jednou do práce přijdou, druhý den třeba nepřijdou a takhle je to pořád dokola. Snažím se jim vysvětlit, že to takhle nejde. Zaměstnanci, kteří u mně pracují už déle, vědí, že tohle netoleruji, takže do práce chodí pravidelně.
Co si myslíte o „práci načerno“? Jaké může mít důsledky?
To je velmi problematické téma. Náš sociální systém je nastavený strašně špatně. Pracující lidi vůbec nemotivuje. Já když někomu řeknu: pojďte do práce, já vám ji dám, tak mi odpoví, že jedině, když je vezmu „načerno“. Ale já takhle lidi nezaměstnávám. Někteří mi řeknou, že radši zůstanou na úřadu práce a budou pobírat dávky. Já mám rodinu v Anglii a tam to funguje jinak, tam lidé, kteří pracují, dostanou od státu něco navíc. Češi často říkají, že Romové nepracují, ale to není pravda. Když pojedete po stavbách nebo na místa, kde se provádějí výkopové práce, uvidíte převážně Romy. Ve většině případů tam ale pracují „ načerno“, a to je problém naší komunity. Já jsem před osmi lety pracoval v Rakousku. Stavěl jsem tam sruby. Od pondělí do soboty se pracovalo a v neděli se nesmělo na práci ani sáhnout. Chování k lidem tam bylo úplně jiné než u nás. Tam nikoho nezajímá, jaké jste národnosti, ke všem se tam chovají stejně. Tohle bychom se od nich měli učit.
Zapojujete se do sociálních programů?
Nezapojuji, podle mě nemají smysl, protože neuspějeme. Jednou jsme se pokoušeli zaměstnat třicet Romů, kteří byli v evidenci úřadu práce. Měli jsme už všechno připravené a naplánované, dokonce jsme měli i prostory, kde by práce probíhala, ale firma nám neposkytla možnost s nimi spolupracovat. O další projekty už se nepokoušíme, dali jsme jim stopku.
Pojďme se na chvíli vrátit v čase. Jak vzpomínáte na záchranu vozíčkářky z hořícího automobilu?
S paní Zimmermannovou na tu událost vzpomínáme společně, od té doby jsme spolu v kontaktu a vídáme se tak šestkrát do roka. Pokud se mám ale vrátit přímo k tomu osudnému dnu, tak před sebou vidím pouze hořící auto a v něm ženu, která potřebuje moji pomoc. Kolem postávalo celkem dost lidí a sousedi koukali z oken, celé si to nahrávali na mobilní telefony, ale nikdo jí nepomohl. Věděl jsem, že ji v tom nemohu nechat a musím se pokusit ji zachránit. Jsem velice rád, že se to povedlo. V tu chvíli jsem vůbec nepřemýšlel, protože kdybych to udělal, tak bych mohl zaváhat a dopadlo by to úplně jinak.
Za svůj hrdinský čin jste získal cenu Michala Velíška. Byl jste také vyznamenán hasičským záchranným sborem za statečnost. Přineslo vám to něco pozitivního? Pomohlo vám to třeba v souvislosti s vaším podnikáním?
Mně osobně to přineslo hřejivý pocit u srdce, ale z hlediska práce mi to nepřineslo nic, jsem pořád u svého řemesla. V době, kdy se ta událost stala, jsem se objevoval v médiích a lidé mě na ulici poznávali a gratulovali mi. Všechny firmy, se kterými jsem spolupracoval, mi poslaly blahopřání, bylo to od nich opravdu moc pěkné. Paní Bobošíková mě dokonce pozvala do Francie do Evropského parlamentu. K této události se ale váže i jedna zábavná příhoda, protože já jsem si chvíli po tom koupil nové auto a lidé z mého okolí si mysleli, že jsem ho dostal za záchranu paní Zimmermannové. Já jsem si ho ale koupil sám (směje se).
